62 C 406/2024

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Radanou Vilčovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 25 260 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 900 Kč od 4. 12. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 360 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 360 Kč od 4. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení 25 260 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, jak jsou tyto specifikovány ve výroku I. a II. tohoto rozsudku, z titulu smlouvy o úvěru ze dne 10. 10. 2022 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným na základě, které žalobkyně poskytla v hotovosti žalovanému částku ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 16 360 Kč vrátit, a to v týdenních splátkách ve výši 606 Kč. Před uzavřením smlouvy byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný však sjednaný úvěr nesplácel řádně a včas (žalovaný uhradil na dlužnou částku celkem 11 100 Kč), pročež žalobkyně požaduje krom úrokového příslušenství jistinu ve výši 25 260 Kč. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání se žádný z účastníků bez omluvy nedostavil, ačkoli oba byli řádně a včas předvoláni. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v jejich nepřítomnosti.

4. Z listinných důkazů, které byly provedeny u jednání, vzal soud za prokázané následující skutečnosti: Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru opatřené datem 10. 10. 2022, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal včetně poplatků vrátit částku 36 360 Kč v 60týdenních splátkách ve výši 606 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit mimo jistiny úrok ve výši 3 960 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 6 400 Kč. Žalovaný je na listině označen svým jménem, příjmením, adresou trvalého pobytu, rodným číslem, číslem OP, datem platnosti OP a telefonním číslem. Listina je podepsaná žalovaným a zástupkyní žalobkyně. Z listiny označené jako Evidenční karta klienta opatřená datem 10. 10. 2022, že v této listině je označen žalovaný, přičemž v listině je uvedeno: typ bydlení – nájemník; dosažené vzdělání – středoškolské; počet členů domácnosti – 2, z toho nezaopatřených dětí – 1; majitel vozu – Ano; majitel nemovitosti – Ne; soudně stíhán – Ne; trestně stíhán – Ne; údaje o zaměstnání klienta – plný úvazek; zaměstnavatel: , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., pracovní pozice – operátor vyšívacích strojů; mzda – 14 954 Kč; výdaje: životní výdaje na bydlení – 4 872 Kč, životní minimum na ověření 6 470 Kč, Nebankovní závazky 2 466 Kč; měsíční výdaje domácnosti: 11 958 Kč; disponibilní zůstatek – 2 996 Kč. Listina je podepsána oběma účastníky řízení. Z listiny označené jako Předžalobní výzva dle § 142a o. s. ř. k úhradě dlužného plnění ze dne 17. 10. 2023 ve spojení s podacím archem, že stejného dne žalobkyně zaslala prostřednictvím svého zástupce na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě předžalobní výzvu, jíž se po žalovaném domáhala zaplacení žalobou požadované částky do 7 dnů od doručení výzvy.

5. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených, důkazů soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti.

6. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu: Žalovaný se dne 10. 10. 2022 dohodl s žalobkyní tak, že žalobkyně se zavázala v hotovosti poskytnout žalovanému částku 20 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit společně s poplatky a úrokovým příslušenství; žalovaný žalobkyni oproti obdržení peněž doposud uhradil toliko 11 100 Kč; žalobkyně před vzájemným ujednáním nezjišťovala dostatečně, jestli žalovaný bude s to dostát své povinnosti peněžní prostředky s dalšími poplatky žalobkyni vrátit; žalobkyně vyzvala žalovaného dne 17. 10. 2023 k zaplacení žalobou požadované částky.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření shora jmenované smlouvy (dále jen „ZoSÚ“) je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

13. Soud nejprve uvádí, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky vyhodnocuje jakožto smlouvu o úvěru, neboť obsahuje podstatné náležitosti tohoto smluvního typu, přičemž byla uzavřena žalobkyní jako podnikatelkou v rámci své podnikatelské činnosti s žalovaným jako spotřebitelem, v důsledku čehož na smlouvu nutno aplikovat jednak ustanovení občanského zákoníku a jednak zákona o spotřebitelském úvěru. Klíčovou relevanci mají pak v projednávaném sporu citované §§ 86 a 87 ZoSÚ, neboť tyto upravují povinnost poskytovatele úvěru zkoumat tzv. úvěruschopnost spotřebitele. V této souvislosti soud připomíná závěr Nejvyššího správního soudu ČR z rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka; věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje; jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Obdobně lze upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jenž uzavírá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Dále soud konstatuje, že ačkoliv by při užití toliko jazykového výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ (v intencích vnitrostátních předpisů) v případě absence řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatelem úvěru přicházela v úvahu relativní neplatnost takové smlouvy, je soud povinen užít rovněž eurokonformní výklad tohoto ustanovení. Přitom je zřejmé, že česká právní úprava stanovující pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnost, je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Lze zmínit rozsudek Evropského soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18, který v rámci rozhodování o předběžné otázce uzavřel, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

15. Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud v souladu s eurokonformním výkladem směrnice 2008/48/ES dovodil, že nedodržení povinnosti věřitele dle § 86 ZoSÚ způsobuje absolutní neplatnost sjednané smlouvy dle § 588 o. z., ke kterému soud musí přihlížet z úřední povinnosti.

16. Soud přitom nevzal za prokázáno, že by před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně v žalobě obecně tvrdila, že zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet, když provedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrola RČ dálkovým systémem společnosti Credit Check, náhledem do IR, kontrola platební historie klienta a kontrola předložených dokumentů zaškrtnutých v kartě klienta. Soud nicméně konstatuje, že z údajů poskytnutých ve smlouvě o úvěru, resp. kartě klienta se podává toliko prohlášení žalovaného deklarující jeho osobní, příjmové a výdajové poměry, avšak žalobkyně nepředložila soudu důkazy tato tvrzení prokazující. Soud byl připraven žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., avšak žalobkyně se nedostavila k jednání před soudem, čímž se připravila o možnost být ze strany soudu poučena, neboť soud činí skutková zjištění až zásadně na základě provedeného dokazování, které se vždy provádí pouze u jednání, jak vyplývá z § 122 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k uvedenému dovodil soud absolutní neplatnost smlouvy o úvěru ze dne 10. 10. 2022 pro rozpor se zákonem (shora citované § 86 a § 87 odst. 1 ZoSÚ, § 580 odst. 1 o. z.), kdy k tomuto je soud povinen přihlížet i bez návrhu (§ 588 o. z.). S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Vzhledem k tomu, že je neplatný hlavní závazek, nemohou být platná ani vedlejší ujednání o úroku, poplatcích a smluvních pokutách. Žalobkyně tak má právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z., a podle § 2991 odst. 1 ve spojení s § 2993 o. z. je žalovaný povinen toto obohacení v celkovém rozsahu 8 900 Kč vrátit. Jelikož žalovaný oproti obdržení částky ve výši 20 000 Kč uhradil žalobkyni 11 100 Kč. Soud žalobě vyhověl ohledně částky 8 900 Kč představující nevrácené peněžní prostředky poskytnuté žalovanému, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud vzal za prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou ze dne 17. 10. 2023, která mu byla odeslána téhož dne na adresu uvedenou ve smlouvě. Žalobkyně požadovala příslušenství pohledávky od pozdějšího data, a to od 4. 12. 2023, proto bylo i v této části návrhu vyhověno. Úroky přitom byly přiznány podle § 1970 o. z. a ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).

17. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyně byla se svým návrhem více neúspěšná, a to co do 65 % (co do částky 19 042,59 Kč) a úspěšná ve výši 35 % (co do částky 10 359,36 Kč), v tomto případě by žalovanému náležela náhrada nákladů řízení ve výši 30 %, avšak dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady spojené s řízením nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.