83 C 77/2017

Plný text

Okresní soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Martinem Láníčkem v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi údaje o zástupci , o číslo € s příslušenstvím

I. Žaloba ve znění pozdějších změn, aby žalovaný [celé jméno žalovaného] zaplatil žalobci částku ve výši [číslo] € spolu s úroky ve výši 10 % ročně z částky [číslo] € za dobu od [datum] do zaplacení a úroky z prodlení ve výši 8,17 % ročně z částky [číslo] € za dobu od [datum] do zaplacení se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému [celé jméno žalovaného] na náhradu nákladů řízení částku 66.986 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalovaného. Předmětem tohoto řízení je nárok žalobce vůči žalovanému z titulu jeho ručení za závazek [právnická osoba] s.r.o. vrátit žalobci poskytnutou zápůjčku s příslušenstvím, který byl vyloučen z původního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. [spisová značka]. Původně se totiž žalobce v řízení zahájeném dne [datum] domáhal po společnostech B4P s.r.o., [jméno] [příjmení] a žalovanému [celé jméno žalovaného] zaplacení částky [číslo] € s úroky z prodlení od [datum] a tvrdil, že se [právnická osoba], s.r.o. uzavřel dne [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě jí poskytl zápůjčku [číslo] €. Zápůjčku se tento dlužník zavázal žalobci vrátit i s úroky ve výši 10 % ročně. Peněžní prostředky poukázal žalobce v částce [číslo] € převodem na účet společnosti a v částce [číslo] € osobně jednateli společnosti B4P, s.r.o. [jméno] [příjmení] na letišti. Zápůjčka byla poskytnuta za účelem financování fotovoltaického projektu v Karagandě. Za závazek [právnická osoba] s.r.o. vrátit zápůjčku převzali ručení jeho tehdejší jednatelé [jméno] [příjmení] a žalovaný [celé jméno žalovaného]. Dlužník ani ručitelé svůj závazek ani z části nesplnili, a proto se žalobce domáhal jeho úhrady u soudu, kde konkrétně uplatnil jistinu zápůjčky ve výši [číslo] €, úroky za dobu od [datum] do [datum] ve výši [číslo] € a úroky z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení ve výši 8,05 % ročně. Žalobce následně dvakrát změnil žalobu, nejprve zvýšil požadovanou sazbu úroků z prodlení na 8,17 % ročně (podle německého práva) a následně rozšířil uplatněný nárok o úroky v sazbě 10% ročně z částky [číslo] € od [datum] do zaplacení. Změnu žaloby soud v obou případech připustil usneseními ze dne [datum] (č.l. 64) a usnesením vyhlášeným u jednání dne [datum] (č.l. 84v – písemné vyhotovení tohoto usnesení je na č.l. 89 spisu značky 161 C 5/2016). Částečným rozsudkem ze dne 06.02.2017, č.j. 161 C 5/2016 – 113 soud ve vztahu ke [právnická osoba] s.r.o. a [jméno] [příjmení] rozhodl vyhovujícím rozsudkem (až na nepatrnou část) a ve vztahu k žalovanému [celé jméno žalovaného] výrokem číslo VII vyloučil věc k samostatnému projednání a pouze tento nárok žalobce vůči žalovanému coby ručiteli tak tvoří předmět tohoto řízení. Žalovaný od počátku nepopíral uzavření smlouvy zápůjčce mezi žalobcem a [právnická osoba] s.r.o. jednající [jméno] [příjmení] a poskytnutí zápůjčky, popřel však svůj podpis na smlouvě, jakož i převzetí ručení, přičemž ve vztahu k ručitelskému závazku dále namítal jeho neurčitost. Soud shodně jako v rozsudku č.j. 161 C 5/2016 – 113 konstatuje, že je k projednání tohoto sporu příslušný jak z mezinárodního hlediska, tak podle vnitrostátních předpisů, přičemž ve vztahu k mezinárodnímu prvku (žalobce občan Německa se sídlem tamtéž, žalovaný občan České republiky, bytem v [obec]) soud vyšel z NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU [příjmení] [jméno] (EU) [číslo] ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle jehož článku 4 odst. 1 mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Protože žalovaný má bydliště v České republice a nejedná se o žádný z případů výlučné příslušnosti, je k závěru o mezinárodní příslušnosti českých soudů dostačující bydliště žalovaného v [obec]. <b><i>Soud provedl navržené důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění a závěry:</b></i> Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným nebylo sporné uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a [právnická osoba] s.r.o. a nebylo ani sporné, že žalobce poskytl částku [číslo] € dohodnutým způsobem, tj. [číslo] € na účet [právnická osoba], s.r.o. a [číslo] € v hotovosti prostřednictvím [jméno] [příjmení]. Pokud jde o obsah smlouvy, tak soud vyšel z listiny předložené žalobcem ve fotokopii a skenu, ze které zjistil, že listina je datována dnem [datum], je psaná v anglickém jazyce a nadepsaná„ [jméno] [příjmení]“. Z textu listiny se dále podává, že jejími účastníky jsou žalobce jako zapůjčitel a [právnická osoba], s.r.o., zastoupená [jméno] [příjmení] a žalovaným [celé jméno žalovaného] 3) (majiteli a jednateli) jako vydlužitel, výše zápůjčky činila minimálně [číslo] €, maximálně [číslo] €, z toho [číslo] € mělo být vyplaceno v hotovosti dne [datum] a [číslo] € v případě žádosti bankovním převodem, doba trvání zápůjčky 6 měsíců, v případě potřeby prodloužena na 12 měsíců a sazba úroků 10 % Smlouva dále obsahuje ujednání o poplatku [číslo] € při realizaci projektu (fotovoltaický projekt v Kazachstánu) a poplatek [číslo] € při prodloužení termínu splatnosti na 12 měsíců (poplatky [číslo] € a [číslo] € nejsou předmětem tohoto řízení). Pod bodem nazvaným„ zajištění“ je uvedeno osobní ručení za půjčku, úroky a poplatky [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalovaného] a všemi společnostmi, jejichž vlastníky nebo generálními řediteli jmenovaní jsou. Pod smlouvou jsou předtištěny podpisové řádky pro oba jednatele a jejich podpisy, jejichž pravost je mezi účastníky sporná. Na skenu smlouvy předloženém žalobcem je nahoře nad tištěným textem ručně dopsáno potvrzení o převzetí částky [číslo] € [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalovaného] v hotovosti dne [datum] ve [příjmení] s uvedením jmen [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalovaného] a nečitelnými podpisy, jejichž pravost byla mezi účastníky rovněž sporná. Z e-mailové zprávy ze dne [datum] vzal soud za prokázáno, že [jméno] [příjmení] posílal žalobci a v kopii také [jméno] [příjmení] a žalovanému [celé jméno žalovaného] sken podepsané smlouvy ([jméno] Contract) v angličtině. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že se jedná o spolupracovníka žalobce, který předával [jméno] [příjmení] na letišti [číslo] €. Dále z jeho výpovědi soud zjistil, že svědek má informace o dvou kontraktech mezi žalobcem a [právnická osoba] s.r.o. zastoupenou [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalovaného]. Svědek s [jméno] [příjmení], [celé jméno žalovaného] a panem [příjmení] odlétal do Kazachstánu. Krátce předtím byla sepsána smlouva o půjčce. Žalobce mu před odletem předal [číslo] €, které svědek předal na letišti ve [příjmení] [jméno] [příjmení]. Svědek měl k dispozici výpis ze smlouvy, na který ručně dopsal převzetí peněz, což [jméno] [příjmení] potvrdil podpisem. Svědek potvrdil, že se jedná o sken smlouvy o zápůjčce citovaný v předchozím odstavci (tu vytištěnou verzi s ručně dopsaným textem o převzetí [číslo] €). Svědek neví, jestli byl na smlouvě podepsán žalovaný [celé jméno žalovaného]. Žalobce předal peníze [jméno] [příjmení], ten si je přepočítal a část z nich předal panu [celé jméno žalovaného]. Svědek se domnívá, že žalobce jednal především s [jméno] [příjmení], protože žalovaný [celé jméno žalovaného] neumí ani německy ani anglicky, umí jen trochu rusky. Komunikace probíhala zásadně v angličtině. Z e-mailu ze dne [datum], jehož pravost ani obsahová správnost nebyly v řízení zpochybněny, vzal soud za prokázáno, že [jméno] [příjmení] dne [datum] sdělil žalobci (anglicky) účet pro zaslání peněžních prostředků. E-mail byl zaslán v kopii také [jméno] [příjmení] a žalovanému [celé jméno žalovaného]. Jedná se o totožný účet, na který žalobce v následující den poukázal 2 x 15.000 EUR (viz dále). Ze sdělení [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že majitelem účtu [číslo] [bankovní účet] byla [právnická osoba], s.r.o. a na její účet bylo dne [datum] připsáno od žalobce [číslo] € ve dvou platbách po [číslo] €. Jako důvod platby je v obou případech uvedeno:„ loan contract - permission fee“. Podpůrně je poukázání částky [číslo] € prokázáno také potvrzením [příjmení] [příjmení] ze dne [datum] o odeslání dvou plateb po [číslo] € na účet [číslo] [bankovní účet]. Z předžalobních výzvy datované dnem [datum] soud zjistil, že žalobce vyzýval prostřednictvím tehdejší zástupkyně [jméno] [příjmení] žalovaného k zaplacení částky [číslo] € a úroků ve výši [číslo] € do [datum]. Doručení této výzvy žalovanému nebylo sporné. Soud vyhodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve vzájemné souvislosti s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, jak mu ukládá § 132 o.s.ř. Pokud jde o skutkovou stránku věci, tak soud nemá důvodu nic měnit na závěrech učiněných v rozsudku ze dne 06.02.2017, č.j. [číslo jednací], konkrétně že žalobce vyhotovil text smlouvy nadepsaný„ [jméno] [příjmení]“, který poslal [jméno] [příjmení], ten předmětnou listinu podepsal a naskenovanou e-mailem poslal žalobci, žalobce dne [datum] poukázal na jím (tj. [jméno] [příjmení]) uvedený účet částku [číslo] €, a dne [datum] [jméno] [příjmení] převzal v postavení jednatele společnosti B4P, s.r.o. od [jméno] [příjmení] zbývajících [číslo] €, jejichž převzetí potvrdil na skenu smlouvy svým podpisem. Tento skutkový závěr soud učinil po zvážení všech okolností, které ohledně [jméno] [příjmení] vyšly v řízení najevo, přičemž přihlédl jednak k jednání jmenovaného v soudním řízení, který původně svůj podpis na listině nezpochybnil a teprve následně své tvrzení změnil s tím, že se původně spletl, dále ke svědecké výpovědi svědka [příjmení] a vůbec k celé procesní obraně [jméno] [příjmení]. Do této skutkové verze plně zapadá také e-mail ze dne [datum], který v předchozím řízení k důkazu proveden nebyl. Oproti tomu ve vztahu k žalovanému [celé jméno žalovaného] nebylo možné uzavřít, že jmenovaný listinu také podepsal. Soud připomíná, že v řízení nebyl předložen originál smlouvy o zápůjčce ([jméno] Contract), kterým ani žalobce nedisponuje, ale pouhý sken. Tato skutečnost podstatně snižuje možnost prokázání pravosti podpisu žalovaného na předmětné listině. Soudu je z úřední činnosti známo, že znalci sice nevylučují možnost ověřit pravost podpisu také z podpisu na skenu listiny, jedná-li se o podpis čitelný (což tvrzený podpis žalovaného na listině nesplňuje), ale s mnohem menší mírou přesnosti a pravděpodobnosti závěru. Prakticky však nelze vyloučit možnost manipulace s podpisem (jeho umístění na skenovanou listinu, aniž by ji dotyčný vskutku podepsal), kterou právě žalovaný namítal. Obecně platí, že důkazní břemeno ohledně pravosti soukromoprávní listiny (včetně toho že je podepsána osobou uvedenou ve smlouvě) nese ten, kdo z ní vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2009, sp. zn. [spisová značka], dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Zatímco u žalovaného [jméno] [příjmení] soud dovodil pravost podpisu na základě soustavy nepřímých důkazů, u žalovaného [celé jméno žalovaného] není řetězec nepřímých důkazů takový, aby mohl vést k jednoznačnému, či alespoň vysoce pravděpodobnostnímu závěru o podpisu žalovaného na listině. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 26.06.2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek konstatoval a odůvodnil závěr, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá), nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Důkazy provedené v řízení však nejsou k takovému jistotnímu závěru dostačující. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že se žalobcem jednal a komunikoval pouze [jméno] [příjmení] a i žalobcem navržený svědek [jméno] [příjmení] potvrdil, že žalovaný navíc neumí anglicky. Prokázané skutečnosti, že žalovaný byl v kopii příjemcem elektronické zprávy, kterou žalovaný [jméno] [příjmení] posílal žalobci sken smlouvy a že byl přítomen předání peněz na letišti, tak zůstaly osamocené a k prokázání podpisu žalovaného na listině jsou nedostatečné. Na věci by nic nezměnilo, ani pokud by byl prokázán podpis žalovaného [celé jméno žalovaného] pod ručně dopsaným textem o převzetí částky [číslo] €, protože jeho podpis by bylo možné vztáhnout pouze k potvrzení o předání peněz (které žalovaný ani nezpochybňoval) a nikoliv k podpisu žalovaného pod smlouvou a k potvrzení ručitelského závazku. <b><i>Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba ve vztahu k žalovanému důvodná není.</b></i> Předně soud konstatuje, že výše popsaný přeshraniční prvek se projevil také (resp. především) při hmotněprávním hodnocení, protože bylo třeba nejprve určit rozhodné hmotné právo, kterým se příslušný vztah řídí (účastníci rozhodné právo nezvolili). Ve vztahu ke smlouvě o zápůjčce soud na věc aplikoval Nařízení Evropského parlamentu a Rady ([příjmení]) [číslo] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), konkrétně článek 4 odst. 1 písm. b), podle kterého se vztah ze smlouvy o poskytování služeb řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště. Výkladem pojmu služba ve smyslu komunitárního práva se zabýval Evropský soudní dvůr (byť převážně vzhledem k aplikaci procesních pravidel podle Nařízení Rady /ES/ [číslo] – tzv. Brusel I, nicméně podle článku 17 preambule Římu I by pojmy poskytování služeb a prodej zboží měly být vykládány stejným způsobem jako při použití čl. 5 nařízení [příjmení] [číslo]), a to konkrétně v rozhodnutí ve věci F. P., T. R. proti G. W.-L.t, C [číslo], v němž uzavřel, že pojem služba je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby za úplatu. Podle rozhodnutí ve věci Société civile immobiliere [příjmení] proti Banque H. [jméno] de [příjmení] et Cie, C [číslo] je službou ve smyslu Bruselu I také poskytnutí úvěru. Ze stejných důvodů lze za službu považovat poskytnutí půjčky za úroky (úplatu). Protože poskytovatelem zápůjčky v posuzované věci je žalobce se sídlem v Německu, soud na smlouvu mezi žalobcem a [právnická osoba], s.r.o. ze smlouvy o zápůjčce aplikoval německé právo, konkrétně německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch - dále též jen„ BGB“). Ke stejnému závěru by soud dospěl, pokud by zápůjčku nebylo možno podřadit pod článek 4 odst. 1 Nařízení Řím I, protože v takovém případě by se aplikoval článek 4 odst. 2, podle kterého se smlouva řídí právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště. Charakteristickým plněním je plnění, které jednak určuje typ smluvního vztahu a jednak slouží k odlišení tohoto vztahu od jiných smluvních vztahů. Smlouva o zápůjčce předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, proto nemůže být pochyb o tom, že plněním příznačným pro smlouvu o zápůjčce (tj. charakteristickým plněním) je právě poskytnutí (odevzdání) peněžních prostředků věřitelem dlužníkovi. K odlišnému závěru však soud dospěl při posuzování právního režimu ručitelské smlouvy (přestože je součástí totožné listiny), na kterou sice aplikoval také nařízení Řím I, ovšem s jiným výsledkem. Toto nařízení totiž staví na zásadě relativní samostatnosti hlavního a zajišťovacího závazku. Přípustnost rozdílných právních režimů hlavního a zajišťovacího závazku vyplývá již z jeho článků 15 či 16. Právní režim vztahu mezi ručitelem a věřitelem je tak třeba posuzovat samostatně bez ohledu na právní režim, kterým se řídí hlavní (zajišťovaný) závazek, a proto má soud za to, že je třeba podle článku 4 odst. 2 nařízení aplikovat české právo, protože žalovaný, jehož povinnost coby ručitele je pro ručitelskou smlouvu charakteristická, má své bydliště v České republice. Současně však podle článku 11 odst. 1 a 2 tohoto nařízení platí, že smlouva uzavřená mezi osobami, které se nacházejí, nebo jejichž zmocněnci se nacházejí v okamžiku uzavření smlouvy v téže zemi, je formálně platná, splňuje-li formální náležitosti práva, kterým se podle tohoto nařízení řídí nebo formální náležitosti práva země, v níž byla uzavřena a smlouva uzavřená mezi osobami, které se nacházejí, nebo jejichž zástupci se nacházejí v okamžiku uzavření smlouvy v různých zemích, je formálně platná, splňuje-li formální náležitosti podle práva, které se na ni použije podle tohoto nařízení, nebo práva jedné ze zemí, v níž se nacházela jedna ze smluvních stran nebo jejich zástupce v okamžiku uzavření smlouvy, nebo práva jedné ze zemí, v níž měla k uvedenému okamžiku jedna ze stran své obvyklé bydliště. Ve vztahu ke smlouvě o zápůjčce soud opakuje závěry učiněné v předchozím rozhodnutí, kdy učinil závěr o platném uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a [právnická osoba], s.r.o. a o poskytnutí zápůjčky [číslo] € dohodnutým způsobem. Na platnost smlouvy nemá vliv ani neprokázání pravosti podpisu žalovaného [celé jméno žalovaného] na listině, protože nebylo sporné, že za [právnická osoba] s.r.o. mohl jednat jeden z jednatelů samostatně a podpis [jméno] [příjmení] na smlouvě vzal soud za prokázaný. S odkazem na § 488 BGB a § 288 odst. 2 BGB tak soud shledal nárok žalobce vůči [právnická osoba], s.r.o. na vrácení poskytnuté zápůjčky s úroky a úroky z prodlení jako důvodný. Jako nedůvodný (i ve vztahu k obligačnímu dlužníkovi) soud již v původním rozsudku vyhodnotil pouze požadavek na úroky z prodlení z úroků dospělých do [datum] ve výši [číslo] €, protože podle § 289 BGB lze úroky z úroků požadovat pouze tehdy, pokud byly sjednány, což ze smlouvy nevyplývá. Potud soud nemá důvod cokoliv na svých závěrech přijatých již v částečném rozsudku ze dne [datum] měnit, nadto účastníci byli s odůvodněním rozsudku seznámeni, soud jim při jednání dne [datum] umožnil, aby se ke skutkovým a právním závěrům v něm uvedeným vyjádřili a účastníci žádné námitky nevznesli. Soud však ve vztahu k žalovanému [celé jméno žalovaného] přijal jiné závěry ohledně platnosti jeho ručitelského prohlášení. Nedůvodnost žaloby ve vztahu k tomuto žalovanému je zřejmá již ze skutkového závěru soudu, podle kterého žalovaný listinu s textem jeho ručitelského prohlášení nepodepsal, resp. podpis žalovaného nebyl v řízení prokázán. Nadto jsou zde také další důvody, pro které nelze žalobci nárok vůči žalovanému coby ručiteli přiznat a které by bránily vyhovět žalobě i v případě, že by žalobce podpis žalovaného na smlouvě prokázal. Jak již soud konstatoval výše, pro platnost ručitelského prohlášení po formální stránce postačí, pokud odpovídá právnímu řádu jedné ze zemí, ve kterých byla smlouva podepsána (pro tyto účely soud vychází z předpokladu, že by žalovaný podepsal smlouvu v České republice), tedy buď BGB nebo o.z. Soud připomíná skutkový závěr, podle kterého originál smlouvy o zápůjčce nebyl nikdy doručen do dispozic žalobce, ale dostala se k němu pouze naskenovaná reprodukce (e-mailem). V BGB je právní úprava ručení upravena v § 765 a násl., pro oblast obchodních vztahů je pak doplněna v § 350 HGB (německý obchodní zákoník – Handelsgesetzbuch). Zásadním je požadavek povinné formy ručitelského prohlášení podle § 766 BGB, která nemůže být nahrazena elektronickou formou. Pro oblast obchodních vztahů se sice povinná písemná forma podle § 350 HGB nepoužije, ale jednatelé společnosti nejsou považováni za obchodníky (podnikatele) ve smyslu § 350 HGB (viz. [jméno] [příjmení], [webová adresa]). Z toho plyne, že pro ručitelské prohlášení žalovaného platí ze zákona písemná forma podle § 766 BGB, a to pod sankcí jeho absolutní neplatnosti, resp. spíše nicotnosti, protože právním následkem nedodržení zákonem předepsané písemné formy je podle § 125 BGB nicotnost právního jednání (nichtigkeit), a takové jednání nevyvolává žádné právní účinky, aniž by bylo nutné, aby se některá ze stran vady formy dovolala ([příjmení], P. [příjmení] des Bürgerlichen Rechts. 9. přepracované vydání. München: [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno], 1995, s. 114). Písemné ručitelské prohlášení v rámci smlouvy o ručení navíc musí být v originálním znění doručeno věřiteli (srov. BGH, Urt. v.

28. Januar 1993 - IX ZR [číslo], BGHZ 121, 224, kde soud neuznal platnost ručitelského prohlášení zaslaného faxem). Pokud by tedy soud posuzoval ručitelské prohlášení žalovaného (i kdyby jej podepsal) podle německého práva, bylo by neplatné, protože žalovaný nepřevzal ručení v písemné formě, resp. jeho písemný projev vůle (za předpokladu, že by listinu podepsal) nebyl v originálním znění doručen žalobci a elektronická forma, která v posuzované věci byla podle skutkového závěru soudu ze strany [jméno] [příjmení] dodržena, je pro ručitelské prohlášení vyloučena (§ 126 odst. 3 BGB a § 766 věta druhá BGB). Neobstojí ani námitka žalobce, že nedostatek písemné formy byl zhojen dodatečným chováním stran. BGB v § 766 větě poslední spojuje zhojení nedostatku formy ručitelské smlouvy pouze s plněním ručitele, jinak řečeno pokud ručitel svůj ručitelský závazek splní, pak již nemůže namítat neplatnost ručitelského prohlášení pro nedostatek jeho formy. Jak je zřejmé z celého sporu, žalovaný z titulu ručitele dosud neplnil, proto je třeba v intencích německého práva posoudit jeho ručitelské prohlášení (i kdyby jej podepsal) jako neplatné. Také podle českého občanského zákoníku je pro ručitelské prohlášení v § 2018 odst. 2 o.z. předepsaná písemná forma, oproti BGB však není písemná forma ručitelského prohlášení omezena pouze na originály písemností a lze ji proto považovat za zachovanou též při použití jiných prostředků podle § 562 odst. 1 o.z., včetně elektonické komunikace. Za jistých okolností tak lze považovat písemnou formu za zachovanou i v případě, kdy by ručitelské prohlášení bylo v naskenované podobě doručeno věřiteli e-mailem. [příjmení] však bylo možné považovat písemnou formu při elektronické komunikaci za dodrženou, musel by elektronický úkon učinit přímo žalovaný [celé jméno žalovaného], konkrétně sken smlouvy by musel odejít z jeho e-mailu, a to způsobem umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle skutkového závěru soudu však e-mail s naskenovanou smlouvou odeslal žalobci pouze druhý jednatel [jméno] [příjmení], nikoliv žalovaný [celé jméno žalovaného], proto u [celé jméno žalovaného] nelze činit závěr ani o dodržení elektronické formy s účinky zachování písemné formy. Na rozdíl od BGB je podle § 582 odst. 2 o.z. neplatnost při nedostatku písemné formy vyžadované ustanoveními částí čtvrté občanského zákoníku (mezi které § 2018 odst. 2 o.z. o ručitelském prohlášení patří) neplatností toliko relativní a je pravdou, že žalovaný se výslovně relativní neplatnosti nedovolal, ale od počátku zpochybňoval svůj podpis na smlouvě, a jak dovodil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 10.02.2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR [webová adresa]) úkon účastníka, kterým je zpochybněno uzavření smlouvy, obsahuje též námitku neplatnosti této smlouvy. Jinak řečeno, pokud žalovaný od počátku namítal, že smlouvu nepodepsal, je tím s ohledem na argumentaci od většího k menšímu (a maiori ad minus) namítnut také nedostatek písemné formy této tvrzené smlouvy a její neplatnost. Konečně vyhovění žalobě by (i při prokázání podpisu žalovaného na listině a zachování písemné formy) bránila také skutečnost, že žalovaný nerozuměl jazyku, ve kterém byla smlouva sepsána. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11.03.2008, č.j. 21 Cdo 1760/2007 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu ČR [webová adresa]) dovodil, že bude-li adresovaný právní úkon relativně nesrozumitelný vůči tomu, komu byl adresován, bude vůči němu neplatný. Výslovně přitom uvedl příklad takové nesrozumitelnosti, která nastává, pokud navrhovatel rozešle písemný návrh na uzavření určité smlouvy více osobám v řeči, která je jedné z nich nesrozumitelná s tím, že v takovém případě bude nabídka platná jen vůči těm, jimž srozumitelná byla, a neplatná vůči tomu, komu srozumitelná nebyla. Přesně taková situace nastala v posuzované věci, kdy žalobce vyhotovil listinu v anglickém jazyce, kterému na druhé straně rozuměl [jméno] [příjmení] (tuto skutečnost potvrdil svědek [příjmení], nadto ani [jméno] [příjmení] netvrdil, že by anglicky nerozuměl), ale nikoliv žalovaný [celé jméno žalovaného]. Jak přitom vyplývá z výpovědi svědka [příjmení], tato skutečnost byla známá. Žalobce neprokázal, že by se žalovaný [celé jméno žalovaného] seznámil s obsahem nabídky v jím srozumitelném jazyce (nebyl schopen ani prokázat, že žalovaný smlouvu podepsal). Za tohoto stavu tak nezbývá soudu než uzavřít, že ve vztahu k žalovanému [celé jméno žalovaného] nebyla nabídka učiněna srozumitelně a i kdyby ji vskutku podepsal, jednalo by se ve vztahu mezi ním a žalobcem o zdánlivé právní jednání podle § 553 odst. 1 o.z., které nevyvolává žádné právní účinky, natož platně sjednaný ručitelský závazek. Tato skutečnost nemá vliv na platnost smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a [právnická osoba], s.r.o. (za kterou mohl jednat pouze [jméno] [příjmení]) ani na platnost ručitelského prohlášení [jméno] [příjmení], protože jejich jednání lze oddělit od žalovaného [celé jméno žalovaného]. Uvedené skutečnosti, tj. prokázaná pasivita žalovaného [celé jméno žalovaného] při jednání se žalobcem spojená s jeho neznalostí anglického jazyka také brání soudu, aby ve vztahu k němu použil ustanovení § 6 odst. 1 a § 8 o.z., která v předchozím rozsudku podpůrně aplikoval ve vztahu k [jméno] [příjmení]. Je totiž třeba rozlišit chování [jméno] [příjmení], který aktivně se žalobcem komunikoval, a to v jazyce, ve kterém je smlouva napsaná, podepsanou smlouvu mu zasílal, dával platební instrukce a peníze v hotovosti přebíral na straně jedné a žalovaného [celé jméno žalovaného], který byl podle prokázaného skutkového stavu v celém vztahu pasivním, toliko byl v kopii adresátem vzájemné komunikace žalobce a [jméno] [příjmení], nerozuměl jazyku, ve kterém byla smlouva napsaná a s žalobcem ani [jméno] [příjmení] nejednal. U žalovaného [celé jméno žalovaného] tak nelze dovodit takové jednání, kterým by utvrzoval žalobce o svém osobním ručení a aplikace obecných zásad občanského zákoníku v jeho případě nemůže překlenout nedostatek podpisu či formy ručitelského prohlášení. Soud na jednu stranu rozumí nespokojenosti žalobce s tím, že zapůjčil poměrně vysokou částku, kterou mu dosud nikdo nevrátil, ať již dílem pro nesolventnost, tak dílem pro právní překážky, na druhou stranu ani žalobce si podle přesvědčení soudu nepočínal v předmětném obchodním vztahu příliš obezřetně, pokud se spolehl na naskenovaná ručitelská prohlášení, která jsou podle jeho domovského práva nicotným právním jednáním, navíc podle smlouvy, která je na hranici srozumitelnosti (minimálně ve vztahu k ručení) a částku [číslo] € vyplácel v hotovosti v letištních prostorách; tím vším žalobce zvýšil riziko, že mu zápůjčka nebude vrácena. Ze všech výše uvedených důvodů tak soud uzavírá, že ručitelský závazek žalovaného nebyl platně sjednán, proto soudu nezbylo než žalobu ve vztahu k žalovanému zamítnout. O náhradě nákladů řízení sodu ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným [celé jméno žalovaného] rozhodl tak, že žalovanému, který byl v řízení zcela procesně úspěšný, přiznal podle § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl v řízení zastoupený advokátem a vznikly mu tak náklady spojené s právním zastoupením, jejichž náhradu soud žalovanému přiznal podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb. (dále též jen„ advokátní tarif“). Soud žalovanému přiznal v souladu s jeho vyúčtováním náhradu odměny advokáta za 4 úkony právní služby po 13.540 Kč (při přepočtu jistiny půjčky [číslo] € soud vyšel z kurzu devizového trhu ke dni vyhlášení rozsudku, podle kterého bylo za 1 € 26,10 Kč), celkem 54.160 Kč, paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 1.200 Kč a DPH ve výši 11.626 Kč. Výše uvedené náklady řízení v celkové výši 66.986 Kč soud shledal jako účelně vynaložené a uložil žalobci povinnost nahradit je žalovanému k rukám jeho zástupce podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Lhůtu k plnění přisouzené náhrady nákladů řízení soud stanovil v základní 3 denní lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř., protože neshledal žádné důvody pro její prodloužení ani pro rozložení přisouzené částky do splátek.