10 C 103/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 297 510,26 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 234 084,17 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 234 084,17 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 63 426,09 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 504,69 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 297 510,26 Kč od 2. 6. 2022 do 20. 9. 2022 a z částky 63 426,09 Kč od 21. 9. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 10,99 % p.a. z částky 287 681,96 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení a z částky 7 728,30 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 48 033 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 8. 11. 2022 požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 297 510,26 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 8 504,69 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 297 510,26 Kč jdoucím od 2. 6. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 287 681,96 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 7 728,30 Kč jdoucím od 2. 6. 2022 do zaplacení. Tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) uzavřela se žalovaným dne 14. 8. 2020 Smlouvu o úvěru (dále jen„ Smlouva“), jejíž součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Na základě uzavřené Smlouvy poskytla [příjmení] žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč, který byl vedený na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal splácet Bance čerpaný úvěr v pravidelných měsíčních splátkách sjednaných přímo ve smlouvě a zároveň spolu se splátkami úvěru se žalovaný zavázal hradit úroky z úvěru ve výši 10,99 % a poplatky (ceny) za úkony související s poskytnutím a správou úvěru, a to ve výši podle smlouvy a aktuálního Sazebníku [právnická osoba] Za tímto účelem byl žalovaný povinen udržovat na svém běžném účtu dostatek finančních prostředků. Smluvní strany si dále ve smlouvě sjednaly právo Banky prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud se žalovaný mj. dostane do prodlení s placením splátky úvěru či jakéhokoliv jeho peněžitého závazku ze Smlouvy. V důsledku trvajícího porušování těchto smluvních povinností ze strany žalovaného, využila Banka svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 5. 3. 2022 zesplatnila a Bance vzniklo právo požadovat po žalovaném okamžité splacení veškerých jeho závazků vyplývajících ze smlouvy. O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 5. 3. 2022. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany Banky postoupena žalobkyni spolu s příslušenstvím a všemi právy a povinnostmi s ní spojenými na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2022, a to s účinností ke dni 1. 6.2022, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 16. 6. 2022. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení 1. 6. 2022, celkem 306 014,95 Kč a skládala se z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 287 681,96 Kč, úroku z úvěru ve výši 7 728,30 Kč, úroku z prodlení ve výši 8 504,69 Kč a poplatků ve výši 2 100 Kč. Jistina pohledávky 295 410,26 Kč je tvořena neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 287 681,96 Kč a připsanými úroky úvěru ve výši 7 728,30 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni podání žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku uhrazeno ničeho. Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 295 410,26 Kč, úroků z prodlení ve výši 8 504,69 Kč kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky, poplatků ve výši 2 100 Kč, úroků z úvěru ve výši 10,99 % p.a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 7 728,30 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení, úroků z úvěru ve výši 10,99 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 287 681,96 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení z částky 297 510,26 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ani na základě předžalobní výzvy ničeho neuhradil.

2. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdce žalobkyně - [právnická osoba], jako poskytovatel úvěru, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získal při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména ty, že žalovaný je svobodný, žije u rodičů, že je důchodce, jeho měsíční příjem činí částku ve výši 11 440 Kč, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, dále s ohledem na výši jeho příjmu (který žalovaný doložil potvrzením [obec] a Okresní správy sociálního zabezpečení), a výši požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu také prohlásil, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a úplné a toto stvrdil svým podpisem.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání dne 17. 10. 2023 se žalovaný bez předchozí řádné a včasné omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání k jednání doručeno dne 24. 7. 2023 v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť písemnosti byly doručovány na adresu bydliště žalovaného evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Soud tedy jednal v nepřítomnosti žalovaného dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 5. 2022 a seznamem postoupených pohledávek žalobkyně prokázala aktivní legitimaci k uplatnění svého nároku. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 16. 6. 2022.

5. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

11. Smlouvou o úvěru ze dne 14. 8. 2020 uzavřenou mezi žalovaným jako klientem a [právnická osoba] jako bankou bylo zjištěno, že na základě smlouvy o úvěru poskytl předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v 108 měsíčních anuitních splátkách po 4 441 Kč (včetně pojištění), splatných vždy k 20. dni v měsíci, první splátka byla splatná ke dni 21. 9. 2020, poslední anuitní splátka při řádném splácení byla ve výši 759 Kč, roční pevná úroková sazba byla sjednána ve výši 10,99 %. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky a Sazebník. Část úvěru ve výši 25 358 Kč byla použita na úhradu úvěru u [právnická osoba] a zbývající prostředky byly poskytnuty žalovanému dle jeho uvážení.

12. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu bylo zjištěno, že žalovaný dne 7. 8. 2020 požádal předchůdce žalobkyně o poskytnutí úvěru ve výši 40 000 Kč, v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, je invalidní důchodce a pobírá důchod ve výši 11 440 Kč.

13. Z posouzení úvěruschopnosti žalovaného předchůdce žalobkyně zjistil, že žalovaný má úvěr u subjektu mimo [právnická osoba] s měsíční splátkou 2 792 Kč.

14. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 17. 4. 2019 bylo zjištěno, že žalovanému byl přiznán invalidní důchod třetího stupně ve výši od 2. 11. 2018, který se od ledna 2019 zvyšuje na částku 11 440 Kč. Dopisem ČSSZ ze dne 8. 7. 2020 bylo zjištěno, že žalovaný pobírá invalidní důchod ve výši 12 236 Kč, zprávou OSSZ v [obec] bylo dále zjištěno, že na dávkách důchodového pojištění za období leden až březen 2020 bylo žalovanému vyplaceno celkem 36 708 Kč a za období duben až červen 2020 celkem 24 472 Kč.

15. Výzvou k úhradě ze dne 1. 2. 2022 bylo zjištěno, že předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu na úvěru [číslo] po splatnosti ve výši 15 282 Kč nejpozději do 5. 3. 2022 s upozorněním, že pokud nebude dlužná částka do uvedeného data uhrazena, bude předchůdce žalobkyně požadovat okamžité splacení celého úvěru, který vyčíslil na 287 126 Kč.

16. Dopisem ze dne 5. 3. 2022 informoval předchůdce žalobkyně žalovaného o okamžité splatnosti celkového dluhu na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], a to ke dni 5. 3. 2022 s tím, celková dlužná částka činí 290 024 Kč.

17. Předžalobní výzvou ze dne 5. 9. 2022 bylo prokázáno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu ze zesplatněného úvěru ([číslo]) ve výši 323 994,42 Kč, a to nejpozději do 20. 9. 2022.

18. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

19. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobkyně uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni (jejího právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

20. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně se úvěruschopností žalovaného nezabýval. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

21. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

22. Žalobkyně, resp. předchůdce žalobkyně, poskytla žalovanému částku 300 000 Kč, žalovaný dle sdělení žalobkyně do současné doby uhradil 65 915,83 Kč, proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 234 084,17 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla žalobkyní v rámci předžalobní výzvy poskytnuta lhůta k plnění, tento se dostal do prodlení nejdříve dnem 20. 9. 2022, je proto v souladu s ust. § 1970 o. z. a nař. vlády č. 351/2018 Sb. povinen hradit úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. od 21. 9. 2022 do zaplacení.

23. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

24. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 297 510,26 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 234 084,17 Kč, tj. jen 78,68 % Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 11 901 Kč, odměnou advokáta dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. v rozsahu 6 x 9 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu, podání žaloby, 2 x písemné vyjádření a účast u jednání dne 17. 10. 2023, 6 x paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za výše specifikované úkony po 300 Kč, cestovným zástupce žalobkyně k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět ve výši 370,30 Kč (automobilem Hyundai, palivo BA 95, kombinovaná spotřeba 5,2 l /100 km, základní náhrada 5,20 Kč/km, náhrada za benzin BA 95 41,20 Kč; jedna cesta z [obec] do [obec] a zpět činí 48 km), náhradou za promeškaný čas za cestu k soudu a zpět za celkem 2 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 advokátního tarifu) a dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. daní z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad. Tyto náklady pak představují částku 83 739 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 57,36 %, tj. 48 033 Kč (od úspěchu žalobkyně 78,68 % odečten úspěch žalovaného 21,32 %). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.).

25. Lhůtu splatnosti soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.