10 C 108/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované pobytem trvale v ČR: ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 37 819,46 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 21 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 21 300 Kč od 13. 4. 2019 do zaplacení, to vše to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části, tj. co do částky 16 519,46 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 475,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 856,04 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 1 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % p.a. z částky 21 301 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1 Žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2021 požadoval žalobce po žalované zaplacení částky 37 819,46 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 475,32 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 4 856,04 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 21 301 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % p.a. z částky 21 301 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou došlo dne 16. 2. 2018 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce otištěné na zadní straně Smlouvy (dále jen„ Podmínky“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 19 017 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 935 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 8 596 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 6 486 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaná ve Smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 684 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 4. 2019. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze Smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 21. 2. 2018. Ke dni 2. 7. 2018 činila dlužná jistina částku 21 301 Kč a dlužný poplatek částku 16 518,46 Kč. Po tomto datu do data postoupení nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 21 301 Kč dále úrokem ve výši 29 % ročně od 13. 4. 2019 do zaplacení. Právní předchůdce žalobce měl v souladu s čl. 6 Smluvních podmínek současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkem částku 700 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Ke dni postoupení 20. 1. 2020 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovanou částku 51 019,46 Kč. Její příslušenství pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalované zaplacení celkové dlužné částky ve výši 37 819,46 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 21 301 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 16 518,46 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 856,04 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 475,32 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 301 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 301 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaná ničeho ani přes písemnou upomínku žalobci neuhradila. 2 Žalobce dále v návrhu uvedl, že jeho právní předchůdce, [právnická osoba], jako poskytovatel zápůjčky, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 – § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr (resp. zápůjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že [anonymizováno] před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Ze zákaznické karty ze dne 15. 2. 2018 se podává, že právní předchůdce žalobce ověřil před uzavřením Smlouvy o zápůjčce [číslo] majetkovou situaci žalované z pracovní smlouvy a z výpisů z bankovního účtu. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla, zejména že je zaměstnána na plný pracovní úvazek jako dělník ve [právnická osoba] [anonymizováno] a nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, dále s ohledem na výši jejího příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v zákaznické kartě. Žalobce zdůraznil, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Právní předchůdce žalobce tak dospěl k názoru, že schopnost žalované splácet zápůjčku je dostatečná. Žalobce zdůraznil, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (tj. 1. 12. 2016) a neprokázání splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Žalobce z listin, na které odkazoval, předložil pouze zákaznickou kartu, neboť právní předchůdce žalobce ani žalobce nemá k dispozici kopie dokladů žalované s tím, že uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. 3 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávky na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dopisem ze dne 20. 1. 2020. 4 Usnesením č.j. 10 C 108/2021-28 ze dne 17. 5. 2021 soud žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ji poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalované včetně žaloby doručeno dne 3. 6. 2021, přičemž soud považoval usnesení se žalobou žalované za doručené v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť písemnosti byly doručovány na adresu bydliště žalované evidovanou v informačním systému evidence obyvatel - cizinců. 5 Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. S ohledem na skutečnost, že žalovaná se k výzvě soudu dle ust. § 115a občanského soudního řádu (o. s. ř.) nevyjádřila a žalobce s tímto postupem souhlasil jižv žalobě, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. <i>6 Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7 Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8 Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9 Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10 Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>11 Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>12 Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 13 Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 16. 2. 2018, Smluvními podmínkami Smlouvy o zápůjčce, Oznámením o postoupení pohledávky, tabulkou umoření, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli dne 16. 2. 2018 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalované zápůjčku ve výši 22 000 Kč, kterou žalovaná čerpala jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaná se zavázala splatit zápůjčku v 60 pravidelných týdenních splátkách po 684 Kč (poslední splátka ve výši 661 Kč), první splátka byla splatná do 7. kalendářního dne od data uzavření smlouvy a každou další nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období, tedy celkem částku 41 017 Kč, která je tvořena zápůjčkou ve výši 22 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 19 017 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 3 935 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 8 596 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 6 486 Kč Smluvní úrok byl sjednán ve výši 29 % p.a. Žalovaná v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácela, uhradila pouze celkem částku 700 Kč, byla vyzvána k splacení celé pohledávky. 14 Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, bydlí na ubytovně, má jednu vyživovací povinnost, je zaměstnána na hlavní pracovní úvazek jako„ dělník“ s čistým příjmem 13 445 Kč, odhadované měsíční výdaje činí 4 000 Kč. Žalovaná předložila pracovní smlouvu, výpisy z bankovního účtu za období [číslo] a [číslo]. 15 Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: 16 V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobce uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalované jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. 17 V daném případě právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalované pracoval s čistým příjmem ve výši 13 445 Kč měsíčně a žádostí žalované o poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobce však neměl k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalované (tyto konkrétně netvrdil), stejně tak neměl tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalované. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalované neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalované, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalované zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. 18 S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalované, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru. 19 Žalobce (právní předchůdce žalobce), poskytl žalované částku 22 000 Kč, žalovaná do současné doby uhradila 700 Kč (což uvedl sám žalobce), proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 21 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 13. 4. 2019, tj. ode dne následující po stanovení poslední splátky úvěru (výrok I.). 20 Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 21 Žalobce sice soudu předložil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, který zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany předchůdce žalobce pokládal za zcela dostačující a vyhovující požadavkům zákona, nicméně soud odkazuje zejména na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č.j. 18 Co 295/2020-150 ze dne 24. 2. 2021 a č.j. 27 Co 308/2020-116 ze dne 20. 1. 2021, která naopak zkoumání věřitele v obdobných skutkových věcech nepovažovala za dostačující. 22 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce byl ve věci úspěšný jen částečně. Předmětem sporu byla částka 37 819,46 Kč s příslušenstvím (přičemž v kapitalizované výši činilo příslušenství částku 8 331,36 Kč), úspěch každého z účastníků byl téměř ve výši ½, proto soud za této situace rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 23 Lhůtu splatnosti soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.