10 C 112/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 54 597 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 20 000 Kč od 26. 5. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části, tj. co do zaplacení částky 34 597 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 54 597 Kč od 3. 7. 2021 do 25. 5. 2022 a z částky 34 597 Kč od 26. 5. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 2. 2023 požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky 54 597 Kč se zákonným úrokem z prodlení z žalované částky jdoucím od 3. 7. 2021 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že pohledávku za žalovaným nabyl od původního věřitele [právnická osoba], [IČO], a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 6. 5. 2022. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému odesláno společně s předžalobní výzvou k úhradě 22. 5. 2022 [právnická osoba] poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů a tímto zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu a žalovanému bylo přiděleno klientské číslo [anonymizováno]. Po dokončení registrace vzniklo žalovanému právo žádat přes webové rozhraní o poskytnutí konkrétního úvěrového rámce. Před uzavřením smlouvy původní věřitel prověřoval schopnost žalovaného splácet požadovaný úvěr, a to matematickým posouzením, zdali rozdíl mezi celkovými měsíčními příjmy žalovaného a jeho měsíčními výdaji bude vyšší než předpokládaná měsíční splátka úvěru u požadovaného maximálního úvěrového rámce. Původní věřitel dále ověřil, jestli se žalovaný nenachází v Centrální evidenci exekucí, nemá aktivní záznam v Insolvenčním rejstříku či v dalších dostupných evidencích dlužníků. Původní věřitel uzavřel s žalovaným dne 8. 12. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě umožnil žalovanému průběžně čerpat úvěr až do maximálního úvěrového rámce ve výši 20 000 Kč. Žalovaný pak dílčí úvěry průběžně čerpal a příp. i průběžně splácel. Smlouva o revolvingovém úvěru tvoří rámec pro dílčí čerpání, u kterého se předpokládá opakované čerpání i splácení, obdobně jako u kreditních karet. Dílčí čerpání úvěru bylo vypláceno na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol]. Dlužná částka se skládá z jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, dále kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 24 597 Kč a smluvní pokuty za prodlení s vrácením úvěru ve výši 10 000 Kč (smluvní pokuta na základě čl. 5 smlouvy o revolvingovém úvěru). Celková dlužná částka činí 54 597 Kč Smlouva o revolvingovém úvěru byla ukončena automaticky dne 2. 7. 2021 v důsledku dlouhodobého prodlení žalovaného s úhradou úvěru. Žalovaný se zavázal splatit úvěr kompletně celý do 30 dnů (bez nutnosti platit úrok či poplatky) anebo splácet revolvingový úvěr minimálními měsíčními splátkami ve výši 3 % z dlužné částky plus úrok z úvěru za měsíc, nejméně 500 Kč. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Úrok z úvěru byl sjednán v čl. 5 smlouvy o revolvingovém úvěru, a to tak, že při splacení úvěru do 30 dnů činí 0 %, při rozložení splácení do více měsíčních splátek byl sjednán úrok ve výši nejprve 22 % měsíčně z jistiny úvěru. Při prodlení dlužníka se splácením úvěru delším než 90 dnů vzniklo věřiteli ze zákona právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. Kapitalizovaný úrok byl vypočten ke dni 5. 8. 2021. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani přes písemnou upomínku žalobci neuhradil.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 5. 2022 došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 22. 5. 2022.

3. Usnesením č.j. 10 C 112/2023-56 ze dne 31. 7. 2023 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno do datové schránky dne 1. 8. 2023.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že částku k zaplacení akceptuje, požádal o možnost splátkového kalendáře.

5. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a občanského soudního řádu (o. s. ř.) nevyjádřil a žalobce s tímto postupem souhlasil již v žalobě, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

6. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Soud měl prokázáno Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 7. 12. 2020 a Smlouvou o uživatelském účtu ze dne 7. 12. 2020, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena Smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč formou úvěrového rámce. Výpisem z účtu žalovaného bylo zjištěno, že částka 20 000 Kč od předchůdce žalobce byla připsána na účet žalovaného dne 4. 3. 2021.

14. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

15. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobce uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

16. V daném případě právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracoval s čistým příjmem ve výši cca 30 000 Kč měsíčně (což žalobce doložil vyúčtováním mzdy žalovaného), právní předchůdce žalobce však neměl tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalovaného. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

17. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

18. Žalobce, resp. právní předchůdce žalobce, poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, žalovaný dosud ničeho neuhradil, soud tedy uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 20 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla žalobcem poskytnuta lhůta k plnění do 25. 5. 2022 (viz. výzva ze dne 22. 5. 2022), tento se dostal do prodlení nejdříve dnem 26. 5. 2022, nikoliv dřívějším dnem tvrzeným žalobcem, a je proto v souladu s ust. § 1970 o. z. a nař. vlády č. 351/2018 Sb. povinen hradit zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % p.a. od 26. 5. 2022 do zaplacení a nikoliv dříve. Soud proto nárok na příslušenství před datem 25. 5. 2022 jako nedůvodný zamítl.

19. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

20. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch žalobce byl menší, než úspěch žalovaného. Předmětem sporu byla částka 54 597 Kč s příslušenstvím, úspěch měl žalobce jen co do částky 20 000 Kč, tj. jen 36,63 %, proto soud za situace, kdy žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Lhůtu splatnosti soud určil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány důvody pro stanovení lhůty delší či ve splátkách. Žalovaný k výzvě soudu nesdělil své osobní a majetkové poměry osvědčující možnost úhrady ve splátkách, proto soud stanovil k úhradě dlužné částky lhůtu zákonnou. Žalovaný se však sám může na žalobce s možností úhrady dlužné částky ve splátkách obrátit.