10 C 113/2019

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného posledně bytem v ČR: ulice a číslo , PSČ obec t.č. neznámého pobytu zastoupený advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , adresa anonymizováno obec o zaplacení 51 578,72 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 33 528,95 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 33 528,95 Kč od 6. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení do částky 18 049,77 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 280,42 Kč, úroku z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 51 578,72 Kč od 2. 3. 2019 do 5. 6. 2020, úroku ve výši 19,90 % p.a. z částky 44 664,72 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení a z částky 4 814 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9 725 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Ustanovenému opatrovníkovi [příjmení] [jméno] [příjmení] se přiznává odměna za zastupování žalovaného před Okresním soudem v Pardubicích v celkové výši 11 376 Kč, která bude proplacena z účtu ČR – Okresního soudu v Pardubicích.</b> <b>V. Žalobce je povinen nahradit ČR – na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady řízení ve výši 3 982 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1 Žalobce se proti žalovanému domáhal žalobou doručenou soudu dne 2. 8. 2019 zaplacení částky 51 578,72 Kč s příslušenstvím (tj. kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 280,42 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 51 578,72 Kč jdoucím od 2. 3. 2019 do zaplacení a úrokem ve výši 19,9 % p.a. z částky 44 664,72 Kč jdoucím od 2. 3. 2019 do zaplacení a z částky 4 814 Kč jdoucím od 2. 3. 2019 do zaplacení). Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), uzavřel se žalovaným dne 5. 9. 2017 Smlouvu o úvěru (dále jen„ Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou součástí Smlouvy také Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Na základě uzavřené Smlouvy poskytla Banka žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, úvěr byl vedený na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal splácet Bance čerpaný úvěr v pravidelných měsíčních splátkách sjednaných přímo ve Smlouvě. Spolu se splátkami úvěru se žalovaný ve Smlouvě zavázal hradit úroky z úvěru ve výši 19,90 % a poplatky (ceny) za úkony související s poskytnutím a správou úvěru (zejména za vedení účtu), příp. poplatky za pojištění, a to ve výši podle Smlouvy a aktuálního Sazebníku [právnická osoba] Za tímto účelem byl žalovaný povinen udržovat na svém běžném účtu dostatek finančních prostředků. Smluvní strany si dále přímo ve Smlouvě sjednaly, že právní předchůdce žalobce je oprávněn připisovat vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a při uplatnění práva na okamžité splacení úvěru. Pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky úvěru, úroku z úvěru či poplatku byl žalovaný dle Smlouvy povinen platit z nesplacených částek také úrok z prodlení ve výši stanovené platnými právními předpisy a náklady spojené se správou úvěru v prodlení ve výši dle aktuálního Sazebníku [právnická osoba], tj. smluvní pokutu za prodlení a další poplatky (ceny). Smluvní strany si dále ve Smlouvě sjednaly právo Banky prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud se žalovaná mj. dostane do prodlení s placením splátky úvěru či jakéhokoliv jeho peněžitého závazku ze Smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácel řádně a včas, Banka ho několikrát písemně upozornila, aby tento stav napravil a uhradil dlužnou částku v poskytnuté lhůtě. Následně, v důsledku trvajícího porušování těchto smluvních povinností ze strany žalovaného, využila Banka svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 18. 8. 2018 zesplatnila a bance tak vzniklo právo požadovat po žalované okamžité splacení veškerých jejích závazků vyplývajících ze Smlouvy. O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 18. 8. 2018, ve kterém byl rovněž vyzván k neprodlenému zaplacení zůstatku úvěru včetně vyúčtované neuhrazené smluvní pokuty za prodlení a dalších poplatků. Současně byl upozorněn, že pohledávka je dále v souladu se smluvním ujednáním úročena úrokem z úvěru ve sjednané výši, a také zákonným úrokem z prodlení. Dlužná částka nebyla ze strany žalovaného uhrazena. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany Banky postoupena žalobci spolu s příslušenstvím a všemi právy a povinnostmi s ní spojenými na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 2. 2019, a to s účinností ke dni 1. 3. 2019, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 25. 3. 2019. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení 1. 3. 2019 celkem 53 859,14 Kč a skládala se z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 44 664,72 Kč, úroku z úvěru ve výši 4 814 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 280,42 Kč a poplatků (cen) ve výši 2 100 Kč. Jistina pohledávky 49 478,72 Kč je tvořena neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 44 664,72 Kč a připsanými úroky úvěru ve výši 4 814 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 49 478,72 Kč, úroků z prodlení ve výši 2 280,42 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky, poplatků (cen) ve výši 2 100 Kč, úroků z úvěru ve výši 19,90 % p.a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 4 814 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, úroků z úvěru ve výši 19,90 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 44 664,72 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 9 % p.a. z částky ve výši 51 578,72 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení. Žalovaný do dne podání žaloby ani přes písemnou výzvu žalobci ničeho neuhradil. Na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil celkem 16 471,05 Kč. 2 Jako předběžnou otázku soud řešil pravomoc a příslušnost soudu - při řešení otázky pravomoci je třeba aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („ Brusel I bis“, dále jen Nařízení“). V článku 17 odst. 1 je obsažen taxativní výčet situací, kdy lze pro účely Nařízení pohlížet na smlouvu jako spotřebitelskou, to znamená, že pokud nelze kontrakt podřadit pod jednu z těchto situací, nejedná se o spotřebitelskou smlouvu a bude třeba určit pravomoc podle jiného ustanovení. Z logiky věci vyplývá, že smlouvu o úvěru lze podřadit pouze pod situaci dle ustanovení článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. K aplikaci tohoto pravidla se však vyžaduje, aby smlouva byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státu, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Toto pravidlo si dává za cíl chránit výlučně tzv.„ pasivního spotřebitele,“ tedy osobu, která za účelem uzavření smlouvy neopouští území svého domovského státu. V tomto případě však měl žalovaný bydliště na území Rumunska, což jednoznačně vyplývá z úvodních ustanovení smlouvy. Tím, že žalovaný vycestoval do České republiky a zde uzavřel inkriminovanou smlouvu, stal se tzv.„ aktivním spotřebitelem,“ na kterého se článek 17 Nařízení nevztahuje. Pravomoc bude tedy nutno určit podle jiného ustanovení, a to sice podle článku 7 odst. 1 Nařízení, dle kterého může být osoba mající bydliště na území členského státu žalovaná u soudu toho členského státu, ve kterém byl nebo měl být daný závazek splněn. Žalovanému závazek vznikl z titulu smlouvy o úvěru, tedy obsah tohoto závazku lze podřadit pod pojem poskytování služeb. U smluv, jejichž předmětem je poskytnutí služby je pak místem plnění místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány. Ze smlouvy i Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba] je v otázce místa plnění zřetelná vazba na tzv.„ obchodní místo klienta,“ kterým je pobočka banky, v níž byla smlouva uzavřena. Navíc i judikatura Evropského soudního dvora zastává názor, že při určení místa plnění je směrodatný hlavní závazek, u úvěrové smlouvy poskytnutí úvěru. Z výše uvedeného je patrno, že místem plnění je pobočka banky, v níž byla smlouva uzavřena, tedy místo na území České republiky. 3 Usnesením č.j. 10 C 113/2029-53 ze dne 2. 6. 2020 byl žalovanému dle ust. § 29 odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.) ustanoven opatrovník, neboť se v průběhu řízení nepodařilo žalovanému doručit písemnosti na žádnou ze známých adres v ČR ani v Rumunsku. Opatrovník žalovaného považoval nárok žalobce za nedůvodný, argumentoval tím, že z žaloby není zřejmé, jakou výši splátek úvěru a kdy žalovaný uhradil. Zdůraznil, že na vině je především sama [právnická osoba], které vznikl dluh, protože při uzavírání spotřebitelských úvěrů a půjček, si řádně neověřuje osobní údaje žadatelů a budoucích dlužníků. [obec] [anonymizováno] si měla u žalovaného ověřit jeho bydliště v České republice, případně po něm požadovat adresu jeho zaměstnavatele a nějaké potvrzení o zaměstnání a výdělku v něm. [obec] [anonymizováno] má přístup do různých registrů, takže pro ní není problém si o potencionálním žadateli o půjčku zjistit další osobní údaje, např. prostřednictvím Všeobecné zdravotní pojišťovny, apod. Dále si zřejmě [obec] [anonymizováno] ani neověřila, zda žalovaný umí česky a zda si byl schopen přečíst podmínky smlouvy o úvěru a zda jim porozuměl, pravděpodobně mu byly podstrčeny k podpisu při podpisu smlouvy o úvěru. Žalovanému z uzavřené smlouvy nemohlo být ani zřejmé, kolik bude činit celkový úrok z úvěru a o kolik korun tedy zaplatí žalovaný více nad půjčenou částku, tedy nad částku 50 000 Kč Tyto informace musí být dle zákona na ochranu spotřebitele fyzické osobě v postavení spotřebitele sděleny písemně. 4 Žalobce dále uvedl, že jeho právní předchůdce, [právnická osoba], jako poskytovatel úvěru, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získal při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména ty, že žalovaný je svobodný, má uzavřený pracovní poměr na dobu neurčitou, dále s ohledem na výši jeho příjmu, a výši požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu také prohlásil, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a úplné a toto stvrdil svým podpisem. Následně, po vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovaným uzavřena úvěrová smlouva. Žalovaný měl u právního předchůdce žalobce veden běžný účet č. [bankovní účet], právní předchůdce žalobce tedy znal a měl ověřenou jeho platební morálku, výši jejích měsíčních příjmů i výši měsíčních výdajů a veškeré podstatné skutečnosti pro posouzení její schopnosti splácet požadovaný úvěr. Žalobce dále zdůraznil, že jeho právní předchůdce, který je bankou, vždy posuzuje úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí a na základě své dlouholeté bankovní praxe a pouze v případě, kdy je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, mu tento úvěr poskytne. Právní předchůdce žalobce ([právnická osoba]) uvedl, že žalovaný na žádosti uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 12 874 Kč, což pracovník pobočky zkontroloval na základě příchozích transakcí na účet klienta (žalovaného). Dle výpisu z účtu klienta (žalovaného) je patrné, že částka odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Žalovaný na žádosti neuvedl žádné výdaje. Banka stanovila životní výdaje klienta (žalovaného) po zohlednění jeho situace podle svého interního modelu na 5 772 Kč. Klient na žádosti neuvedl splátky mimo [právnická osoba] ani v [právnická osoba] [příjmení] dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient neměl v době úvěrové žádosti žádné poskytnuté úvěry. Splátka nového úvěru činila 2 000 Kč, nové splátkové zatížení tedy činilo 2 000 Kč. Příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů: 12 874 - 5 772 – 2 000 = 5 102 Kč. 5 Žalobce Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 28. 2. 2019 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem a seznamem postoupených pohledávek prokázal svoji aktivní legitimaci k uplatnění žalované částky. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 22. 3. 2019. 6 Smlouvou o úvěru ze dne 5. 9. 2017 a záznamem o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací ze dne 5. 9. 2017 bylo prokázáno, že předchůdce žalobce [právnická osoba] uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, úvěr byl veden na úvěrovém účtu žalované č. [bankovní účet]. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč s tím, že úvěr bude uhrazen nejpozději do 5. 6. 2020. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou 19,90 % p.a. 7 Dopisem ze dne 17. 7. 2018 upozornil předchůdce žalobce žalovaného na dluh po splatnosti na úvěru č. [bankovní účet] ve výši 7 929 Kč 8 Dopisem ze dne 18. 8. 2018 bylo zjištěno, že předchůdce žalobce sděloval žalovanému, že rozhodl o okamžité splatnosti dluhu, neboť ve stanoveném termínu nebyla uhrazena pohledávka na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]; ke dni 18. 8. 2018 byla dlužná částka vyčíslena na 46 868 Kč. 9 Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 4. 9. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný, bydlí na ubytovně, pracovní poměr má sjednaný od 1. 4. 2017 na dobu neurčitou, příjem ze zaměstnání činí 12 874 Kč, ohledně měsíčních plateb domácnosti neuvedl ničeho. Výpisy z účtu žalovaného vedeného u předchůdce žalobce za období dubna 2017 až srpen 2017 bylo zjištěno, že na účet byly postupně každý měsíc připisovány nepravidelně částky v rozmezí cca 10 – 15 tis. Měsíčně. Zůstatky na účtu na konci měsíce se pohybovaly kolem cca - 20 Kč až 80 Kč. 10 Ze mzdového výměru ze dne 31. 3. 2017 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] vystavila žalovanému mzdový výměr k pracovní smlouvě ze dne 10. 3. 2017 s tím, že stanovila základní mzdu ve výši 15 000 Kč s účinností od 1. 4. 2017. <i>11 Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>12 Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>13 Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>14 Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>15 Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>16 Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>17 Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 18 V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobce uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. 19 V daném případě právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracoval s čistým příjmem ve výši cca 12 000 Kč měsíčně a žádostí žalovaného o poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobce však neměl k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalovaného (tyto konkrétně netvrdil), stejně tak neměl tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalovaného. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi jeho příjmy a výdaji, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. 20 S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru. 21 Žalobce, resp. právní předchůdce žalobce, poskytl žalovanému částku 50 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradila 16 471,05 Kč (což uvedl sám žalobce), proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 33 528,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 6. 6. 2020, tj. ode dne následujícím po zesplatnění (výrok I.). 22 Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 23 S ohledem na výše uvedené soud jako nadbytečný zamítl návrh žalobce na výslech svědkyně [jméno] [příjmení], která úvěrovou smlouvu s žalovanou za žalobce uzavírala. 24 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení úspěšný jen částečně. Předmětem sporu byla částka 51 578,72 Kč s příslušenstvím, úspěch měl žalobce jen co do částky 33 528,95 Kč, tj. jen 65 % Náklady řízení v plné výši jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 2 579 Kč, odměnou advokáta za 6 úkonů právní pomoci po 3 180 Kč dle § 7 bod 5 vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, předžalobní výzva, 3 x písemné vyjádření a účast u 2 jednání), odměnou ve výši jedné poloviny za vyjádření ze dne 6. 9. 2019 ve výši 1 590 Kč, náhradou za promeškaný čas dle § 7 a § 14 odst. 2 vyhl. 177/1991 Sb. ve výši 1 590 Kč za účast u jednání, které byl odročeno bez projednání věci dne 3. 3. 2020, náhradou jeho hotových výdajů za 8 úkonů právní pomoci po 300 Kč dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH. Tyto náklady pak představují částku 32 418 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 30 %, tj. 9 725 Kč (od úspěchu žalobce 65 % odečten úspěch žalovaného 35 %). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce (platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř). 25 V souladu s § 29 o. s. ř. rozhodl soud o odměně ustanoveného opatrovníka žalovaného. Výše odměny za výkon funkce opatrovníka vyplývá z vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Podle § 7 bod 6 činí odměna za 1 úkon částku 3 180 Kč, dle § 12a odst. 1 vyhlášky se tato mimosmluvní odměna snižuje o 20 %. Ke každému úkonu dle § 13 odst. 4 vyhlášky náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Soud tedy přiznal opatrovníkovi žalované odměnu za 4 úkony právní pomoci (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a účast u 2 jednání) ve výši 4 x 2 544 Kč, náhradu hotových výdajů za 4 režijní paušály ve výši 1 200 Kč Celkem se jedná o částku 11 376 Kč Náklady ustanoveného opatrovníka dle § 140 odst. 2 o. s. ř. hradí stát. 26 Podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. S ohledem na skutečnost, že státu vznikly náklady za vyplacenou odměnu ustanovenému opatrovníkovi žalovaného v celkové výši 11 376 Kč, byla žalobci, jehož neúspěch spočíval ve výši 35 %, ve výroku V. uložena povinnost tyto náklady řízení státu nahradit. Žalobce je tak povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 3 982 Kč. 27 Lhůta k plnění byla stanovena jako zákonná třídenní dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.