10 C 117/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně a žalovaného zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného doručovací adresa adresa žalovaného o zaplacení 10 320,70 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 10 320,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 5 300 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 174,86 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 10 320,70 Kč s příslušenstvím (tj. jistiny ve výši 5 300 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 764,70 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 5 300 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 174,86 Kč). Tvrdila, že dne 24. 11. 2017 uzavřel žalovaný se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), v písemné formě Smlouvu o úvěru [číslo] 2017 [číslo], jejíž přílohu tvořil Předpis splátek pro žalovaným zvolenou variantu úvěru (dále jen„ smlouva“). Na základě uzavřené smlouvy byla žalovanému v hotovosti poskytnuta jistina úvěru 10 000 Kč, kterou převzal při podpisu smlouvy, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 6 900 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za správu úvěru, případně poplatku za uzavření smlouvy splatném při uzavření smlouvy a poplatku za hotovostní inkaso splátek. Celkovou částku 16 900 Kč se žalovaný zavázal původnímu věřiteli splatit ve 13 měsíčních splátkách ve výši 1 300 Kč, přičemž první splátka byla splatná v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, v němž byla smlouva uzavřena. Splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost úvěru pak připadla na den 24. 12. 2018 Smlouva byla uzavřena na základě žalovaným vyplněné Žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, do které žalovaný uvedl základní údaje o své osobě a dále pak okolnosti vypovídající o jeho finanční situaci, jakými jsou údaje o zaměstnání, ostatních finančních závazcích, výši měsíčních příjmů, výši měsíčních výdajů a požadovanou výši úvěru. Na dokumentu jsou rovněž vyznačeny listiny či doklady, které byly žalovaným předloženy k posouzení jeho bonity a úvěruschopnosti. Správnost poskytnutých a vyplněných údajů žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem žádosti. Na základě žádosti byla s odbornou způsobilostí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši požadovaného úvěru původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas, a to tím, že do sjednané doby splatnosti úvěru svůj závazek nesplatil. Žalovaný uhradil částku ve výši 11 600 Kč, která odpovídá 8 řádně uhrazeným splátkám. Jednotlivé úhrady splátek byly původním věřitelem alokovány tak, že na poskytnutou jistinu úvěru byla alokována částka ve výši 4 700 Kč a na smluvně sjednané příslušenství pohledávky byla alokována částka ve výši 6 900 Kč. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou částky 5 300 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny ve výši 5 300 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ke dni splatnosti poslední splátky, tj. do 24. 12. 2018 řádně nesplatil. V důsledku prodlení žalovaného vznikl původnímu věřiteli nárok na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a v souladu s čl. V. odst. 4 smlouvy i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Žalobkyně dále upřesnila, že ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu původního věřitele, tj. společnosti [právnická osoba], [IČO], tvořená divizí spotřebitelských úvěrů převedena na společnost [právnická osoba], [IČO]. V důsledku koupě části závodu se tak věřitelem pohledávky evidované za žalovaným stala spol. [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ přechodný věřitel“). Z přechodného věřitele byla pohledávka za žalovaným následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2021 s účinností k témuž dni, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 5. 8. 2021. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 13 206,67 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 5 300 Kč, sankčního poplatku 1 000 Kč, postoupených paušálních nákladů na vymáhání pohledávky 500 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 406,67 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně však po žalovaném požaduje pouze zaplacení nesplacené jistiny 5 300 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 174,86 Kč, účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání spojených s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 764,70 Kč (smluvní pokutu z nesplacené jistiny pohledávky ve výši 5 300 Kč za období od 1. dne prodlení po splatnosti poslední splátky úvěru, tj. od 25. 12. 2018 do 11. 6. 2021) a zákonného úroku z prodlení z jistiny 5 300 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani přes písemnou výzvu žalobkyni neuhradil.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že schopnost žalovaného splácet byla ověřovaná právním předchůdcem žalobkyně (společnost [právnická osoba]) na základě žalovaným vyplněné Žádosti o úvěr, ve které uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, jakož i další údaje, dále pak požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje, zaměstnání. Žalovaný je při žádosti o úvěr povinen uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje, což stvrdil svým podpisem žádosti o úvěr. Na základě této žádosti byla s odbornou péčí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši úvěru, původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta, tedy 10 000 Kč. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 9 681 Kč, v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 1 300 Kč, tedy zhruba 1/7 zůstatku příjmu žalovaného. Žalovanému tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, dle jeho tvrzených údajů, měsíčné zůstat cca 8 380 Kč, kterými mohl volně disponovat. Za dané situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet spotřebitelský úvěr. V Žádosti o úvěr jsou vypsány dokumenty, které byly žalovaným předloženy obchodnímu zástupci původního věřitele k ověření totožnosti a měsíčních výdajů žalovaného. Právní předchůdce žalobkyně aktivně zjišťoval finanční poměry žalovaného, postup vyžadovaný zákonem č. 257/2016 Sb. beze zbytku dodržel a bonita žalovaného byla před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřena. Zároveň také bylo zjištěno, že osoba žalovaného nemá jediný záznam v insolvenčním rejstříku. Předchůdce žalobkyně řádně posoudil a prověřil bonitu žalovaného pro účely poskytnutí spotřebitelského úvěru v požadované výši 10 000 Kč.

3. Usnesením č.j. 10 C 117/2022-42 ze dne 28. 6. 2022 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno dne 11. 7. 2022 v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (o. s. ř.).

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil ani neprokázal, že by dlužnou částku uhradil. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřil (soud má za to, že souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání), rozhodl soud bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

5. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Smlouvou o úvěru [číslo] 2017 [číslo] uzavřenou dne 24. 11. 2017 mezi společností [právnická osoba] a žalovaným a formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ze dne 24. 11. 2017 bylo prokázáno, že žalovaný uzavřel s předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru, dle níž byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal věřiteli splatit společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru v pravidelných 13 měsíčních splátkách po 1 300 Kč; celkem se žalovaný zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně částku 16 900 Kč. Zároveň byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení s tím, že tato je splatná den následující po uvedeném prodlení.

11. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 24. 11. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je ženatý, je zaměstnán, způsob bydlení uvedl„ ostatní (ubytovna, kolej)“, průměrné měsíční příjmy žalovaného byly uvedeny ve výši 13 481 Kč a výdaje celkem 3 800 Kč. Žalovaný měl předložit občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouvu, výpis z účtu a čestné prohlášení k výdajům.

12. Z čestného prohlášení žalovaného ze dne 24. 11. 2017 bylo zjištěno, že prohlásil, že ubytování a energie za žalovaného hradí firma.

13. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 8. 2017 do 31. 10. 2017 bylo zjištěno, že na účet byly připsány částky cca 12 000 Kč – září a říjen 2017, cca 15 000 Kč – srpen 2017; vybrány částky cca 12 000 Kč – září a říjen 2017 a cca 15 000 Kč – srpen [číslo]; zůstatky na konci měsíce činily na účtech - 22,52 Kč, 41,13 Kč a - 72,32 Kč).

14. Pracovní smlouvou ze dne 19. 10. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 10. 2018.

15. Dopisem ze dne 5. 8. 2021 byl žalovaný informován předchůdcem žalobkyně o postoupení pohledávky žalobkyni.

16. Dopisem ze dne 17. 8. 2021 byl žalovaný žalobkyní vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 13 243,26 Kč vyplývající ze smlouvy [číslo] 2017 [číslo] uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba]

17. Dopisem ze dne 6. 9. 2021 byl žalovaný žalobkyní vyzván prostřednictvím jejího právního zástupce k zaplacení dlužné částky vyplývající ze smlouvy [číslo] 2017 [číslo] uzavřené se společností [právnická osoba] ve výši 13 269,40 Kč s příslušenstvím do 22. 9. 2021 s tím, že v případě neuhrazení uvedené částky bude věc řešena soudní cestou.

18. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

19. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobkyně uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni (jejího právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

20. Žalobkyně předložila soudu pouze žádost o úvěr, čestné prohlášení žalovaného o výdajích na bydlení, výpisy z účtu žalovaného za období 3 měsíců a pracovní smlouvu, ale žádné další listiny prokazující, že by právní předchůdce žalobkyně provedl ověření jakýchkoliv příjmů a výdajů žalovaného, nepředložila, přičemž z výpisů z účtu žalovaného jednoznačně vyplynulo, že měsíční zůstatky jsou buď minimální nebo dokonce mínusové. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nutno konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

21. Žalobkyně, resp. právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalovanému na základě shora uvedeného částku 10 000 Kč, žalovaný do současné doby dle sdělení žalobkyně uhradil na úvěru částku 11 600 Kč (rozdíl činí - 1 600 Kč), proto nezbylo soudu nic jiného, než žalobu jako nedůvodnou v plné rozsahu zamítnout (výrok I.).

22. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšný žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu však vyplynulo, že žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.