10 C 133/2019

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované posledně bytem v ČR: ulice a číslo , PSČ obec t.č. neznámého pobytu zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 38 353,13 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 27 146,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 27 146,64 Kč od 19. 4. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 11 206,49 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 374,22 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 11 206,49 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení a úrokem ve výši 19,9 % p.a. z částky 35 677,13 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 702 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1 Žalobce se proti žalované domáhal žalobou doručenou soudu dne 2. 8. 2019 zaplacení částky 38 353,13 Kč s příslušenstvím (tj. kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 374,22 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 38 353,13 Kč jdoucím od 2. 3. 2019 do zaplacení a úrokem ve výši 19,9 % p.a. z částky 30 357,83 Kč jdoucím od 2. 3. 2019 do zaplacení a z částky 5 319,30 Kč jdoucím od 2. 3. 2019 do zaplacení). Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), uzavřel se žalovaným dne 8. 11. 2017 Smlouvu o úvěru (dále jen„ Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou součástí Smlouvy také Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Na základě uzavřené Smlouvy poskytla Banka žalované úvěr ve výši 30 000 Kč, úvěr byl vedený na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Žalovaná se zavázala splácet Bance čerpaný úvěr v pravidelných měsíčních splátkách sjednaných přímo ve Smlouvě. Spolu se splátkami úvěru se žalovaná ve Smlouvě zavázala hradit úroky z úvěru ve výši 19,90 % a poplatky (ceny) za úkony související s poskytnutím a správou úvěru (zejména za vedení účtu), příp. poplatky za pojištění, a to ve výši podle Smlouvy a aktuálního Sazebníku [právnická osoba] Za tímto účelem byla žalovaná povinna udržovat na svém běžném účtu dostatek finančních prostředků. Smluvní strany si dále přímo ve Smlouvě sjednaly, že právní předchůdce žalobce je oprávněn připisovat vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a při uplatnění práva na okamžité splacení úvěru. Pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky úvěru, úroku z úvěru či poplatku byla žalovaná dle Smlouvy povinna platit z nesplacených částek také úrok z prodlení ve výši stanovené platnými právními předpisy a náklady spojené se správou úvěru v prodlení ve výši dle aktuálního Sazebníku [právnická osoba], tj. smluvní pokutu za prodlení a další poplatky (ceny). Smluvní strany si dále ve Smlouvě sjednaly právo Banky prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud se žalovaná mj. dostane do prodlení s placením splátky úvěru či jakéhokoliv jeho peněžitého závazku ze Smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaná sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácela řádně a včas, Banka ji několikrát písemně upozornila, aby tento stav napravila a uhradila dlužnou částku v poskytnuté lhůtě. Následně, v důsledku trvajícího porušování těchto smluvních povinností ze strany žalované, využila Banka svého oprávnění a úvěr s účinností ke dni 18. 4. 2018 zesplatnila a bance tak vzniklo právo požadovat po žalované okamžité splacení veškerých jejích závazků vyplývajících ze Smlouvy. O této skutečnosti byla žalovaná vyrozuměna dopisem ze dne 18. 4. 2018, ve kterém byla rovněž vyzvána k neprodlenému zaplacení zůstatku úvěru včetně vyúčtované neuhrazené smluvní pokuty za prodlení a dalších poplatků. Současně byla upozorněna, že pohledávka je dále v souladu se smluvním ujednáním úročena úrokem z úvěru ve sjednané výši, a také zákonným úrokem z prodlení. Dlužná částka nebyla ze strany žalované uhrazena. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany Banky postoupena žalobci spolu s příslušenstvím a všemi právy a povinnostmi s ní spojenými na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 2. 2019, a to s účinností ke dni 1. 3. 2019, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 25. 3. 2019. Pohledávka za žalovanou činila ke dni postoupení 1. 3. 2019 celkem 40 727,35 Kč a skládala se z neuhrazeného zůstatku úvěru ve výši 30 357,83 Kč, úroku z úvěru ve výši 5 319,30 Kč, úroku z prodlení ve výši 2 374,22 Kč a poplatků (cen) ve výši 2 676 Kč. Jistina pohledávky 35 677,13 Kč je tvořena neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 30 357,83 Kč a připsanými úroky úvěru ve výši 5 319,30 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 35 677,13 Kč, úroků z prodlení ve výši 2 374,22 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky, poplatků (cen) ve výši 2 676 Kč, úroků z úvěru ve výši 19,90 % p.a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 5 319,30 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení, úroků z úvěru ve výši 19,90 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 30 357,83 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % p.a. z částky ve výši 38 353,13 Kč od 2. 3. 2019 do zaplacení. Žalovaná do dne podání žaloby ani přes písemnou výzvu žalobci ničeho neuhradila. Na poskytnutý úvěr žalovaná uhradila celkem 2 853,36 Kč. 2 Jako předběžnou otázku soud řešil pravomoc a příslušnost soudu - při řešení otázky pravomoci je třeba aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („ Brusel I bis“, dále jen Nařízení“). V článku 17 odst. 1 je obsažen taxativní výčet situací, kdy lze pro účely Nařízení pohlížet na smlouvu jako spotřebitelskou, to znamená, že pokud nelze kontrakt podřadit pod jednu z těchto situací, nejedná se o spotřebitelskou smlouvu a bude třeba určit pravomoc podle jiného ustanovení. Z logiky věci vyplývá, že smlouvu o úvěru lze podřadit pouze pod situaci dle ustanovení článku 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. K aplikaci tohoto pravidla se však vyžaduje, aby smlouva byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státu, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Toto pravidlo si dává za cíl chránit výlučně tzv.„ pasivního spotřebitele,“ tedy osobu, která za účelem uzavření smlouvy neopouští území svého domovského státu. V tomto případě však měla žalovaná bydliště na území Rumunska, což jednoznačně vyplývá z úvodních ustanovení smlouvy. Tím, že žalovaná vycestovala do České republiky a zde uzavřela inkriminovanou smlouvu, stala se tzv.„ aktivním spotřebitelem,“ na kterého se článek 17 Nařízení nevztahuje. Pravomoc bude tedy nutno určit podle jiného ustanovení, a to sice podle článku 7 odst. 1 Nařízení, dle kterého může být osoba mající bydliště na území členského státu žalovaná u soudu toho členského státu, ve kterém byl nebo měl být daný závazek splněn. Žalované závazek vznikl z titulu smlouvy o úvěru, tedy obsah tohoto závazku lze podřadit pod pojem poskytování služeb. U smluv, jejichž předmětem je poskytnutí služby je pak místem plnění místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány. Ze smlouvy i Všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba] je v otázce místa plnění zřetelná vazba na tzv.„ obchodní místo klienta,“ kterým je pobočka banky, v níž byla smlouva uzavřena. Navíc i judikatura Evropského soudního dvora zastává názor, že při určení místa plnění je směrodatný hlavní závazek, u úvěrové smlouvy poskytnutí úvěru. Z výše uvedeného je patrno, že místem plnění je pobočka banky, v níž byla smlouva uzavřena, tedy místo na území České republiky. 3 Usnesením č.j. 10 C 133/2029-42 ze dne 1. 6. 2020 byl žalované dle ust. § 29 odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.) ustanoven opatrovník, neboť se v průběhu řízení nepodařilo žalované doručit písemnosti na žádnou ze známých adres v ČR ani v Rumunsku. Opatrovník žalované považoval nárok žalobce za nedůvodný, a to minimálně v rozsahu částky 2 676 Kč z titulu„ poplatků (cen) za úkony související s poskytnutím a správou úvěru (zejména za vedení účtu), příp. poplatky za pojištění.“ Žalobce souhrnnou výši těchto poplatků vyčísluje částkou 2 676 Kč, aniž by však z podaného návrhu, respektive z jeho příloh, bylo zřejmé, jakým způsobem žalobce k této částce dospěl. V souladu s ustanovením § 76 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je poskytovatel úvěru povinen jednat čestně, transparentně a zohledňovat zájmy spotřebitele. Dle názoru opatrovníka žalované je otázkou, nakolik byla tato povinnost právním předchůdce žalobce splněna vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je osobou cizí státní příslušnosti. Opatrovník žalované namítl také výši požadovaných nákladů řízení, argumentoval tím, že se jedná o tzv.„ bagatelní spor“ a zároveň se jedná o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným žalobcem na ustáleném vzoru (tj. v tomto případě vyplněným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu), přičemž se jedná o žalobu podávanou týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. S ohledem na všechny tyto okolnosti lze mít za to, že daný spor splňuje podmínky stanovené v ustanovení § 14b odst. 1 advokátního tarifu pro uplatnění snížené tarifní hodnoty pro účely vyčíslení náhrady nákladů řízení. 4 Žalobce dále uvedl, že jeho právní předchůdce, [právnická osoba], jako poskytovatel úvěru, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalované, které získal při zpracovávání žádosti žalované o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byla žalovaná dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména ty, že žalovaná je svobodná, má uzavřený pracovní poměr na dobu neurčitou, dále s ohledem na výši jejího příjmu, a výši požadovaného úvěru dospěl právní předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalované splácet tento úvěr je dostatečná. Žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěrového produktu také prohlásila, že všechny údaje uvedené v žádosti jsou pravdivé a úplné a toto stvrdila svým podpisem. Následně, po vyhodnocení získaných informací, byla teprve s žalovanou uzavřena úvěrová smlouva. Žalovaná měla u právního předchůdce žalobce veden běžný účet č. [bankovní účet], právní předchůdce žalobce tedy znal a měl ověřenou její platební morálku, výši jejích měsíčních příjmů i výši měsíčních výdajů a veškeré podstatné skutečnosti pro posouzení její schopnosti splácet požadovaný úvěr. Žalobce dále zdůraznil, že jeho právní předchůdce, který je bankou, vždy posuzuje úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí a na základě své dlouholeté bankovní praxe a pouze v případě, kdy je zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, mu tento úvěr poskytne. Posuzování úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr je složitým interním procesem banky, kdy na základě údajů sdělených žadatelem, informací banky o žadateli získaných z jejích interních či mezibankovních zdrojů a nastavených interních validačních kritérií dochází ke zpracovávání komplexní úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Žalovaná na žádosti uvedla příjem celkový 12 200 Kč. Z výpisů z účtu žalované je patrné, že tato výše odpovídá průměrné příchozí mzdě na účtu, žalovaná nedeklarovala další životní výdaje. Vzhledem k situaci žalované (typ bydlení, rodinný stav a počtu osob v domácnosti) banka stanovila výdaje klienta dle svého ekonomického modelu, který vychází z dat ČSÚ a je pravidelně revidován dle dostupných dat. Stanovené výdaje činily 5 732 Kč. Banka ověřila splátky z interních systémů a pomocí dotazu do CBCB (BRKI i NRKI). Klientka neměla v době poskytnutí žádné splátky ani v [anonymizováno] ani v jiné bance. Splátka nového úvěru byla 2 000 Kč Nové splátkové zatížení tedy bylo 2 000 Kč Veškeré výdaje a závazky byly řádně ověřeny, příjem žalované byl dostatečný pro pokrytí existenčních výdajů i splátek: 12 200 Kč (příjem) - 5 732 Kč (ekonomika) - 2 000 Kč (splátky) = 4 468 Kč. 5 S ohledem na skutečnost, že opatrovník žalované souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalobce se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřili, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 6 Žalobce Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 28. 2. 2019 mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem prokázal svoji aktivní legitimaci k uplatnění žalované částky. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 22. 3. 2019. 7 Smlouvou o úvěru ze dne 8. 11. 2017 bylo prokázáno, že předchůdce žalobce [právnická osoba] uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč s tím, že úvěr bude veden na úvěrovém účtu žalované č. [bankovní účet]. Poskytnutý úvěr se žalovaná zavázala hradit v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč s tím, že úvěr bude uhrazen nejpozději do 6. 5. 2019. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou 19,90 % p.a. 8 Dopisem ze dne 18. 4. 2018 bylo zjištěno, že předchůdce žalobce sděloval žalované, že rozhodl o okamžité splatnosti dluhu, neboť ve stanoveném termínu nebyla uhrazena pohledávka na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]; ke dni 18. 4. 2018 byla dlužná částka vyčíslena na 33 136 Kč. 9 Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 6. 11. 2017 bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, bydlí na ubytovně, pracovní poměr má sjednaný od 19. 6. 2017 na dobu neurčitou, příjem ze zaměstnání činí 12 200 Kč, ohledně měsíčních plateb domácnosti neuvedla ničeho. Výpisy z účtu žalované vedeného u předchůdce žalobce za období červenec 2017 až říjen 2017 bylo zjištěno, že na účet byly postupně každý měsíc připisovány nepravidelně částky v rozmezí 9 – 15 tis. Měsíčně. Zůstatky na účtu na konci měsíce se pohybovaly kolem od 200 Kč do 4 000 Kč. 10 Z pracovní smlouvy žalované uzavřené dne 16. 6. 2017 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena na dobu určitou do 31. 5. 2018. <i>11 Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>12 Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>13 Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>14 Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>15 Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>16 Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>17 Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 18 V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobce uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalované jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. 19 V daném případě právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalované pracoval s čistým příjmem ve výši cca 12 000 Kč měsíčně a žádostí žalované o poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobce však neměl k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalované (tyto konkrétně netvrdil), stejně tak neměl tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalované. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalované neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalované, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalované zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalované. Nutno také zdůraznit, že se předchůdce žalobce nepozastavil ani nad rozporem uvedeným v žádosti žalované o poskytnutí úvěru, kde uváděla, že pracovní poměr má sjednaný na dobu neurčitou, přičemž pracovní smlouvy vyplývá, pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. 20 S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalované, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru. 21 Žalobce, resp. právní předchůdce žalobce, poskytl žalované částku 30 000 Kč, žalovaná do současné doby uhradila 2 853,36 Kč (což uvedl sám žalobce), proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 27 146,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 19. 4. 2018, tj. ode dne následujícím po zesplatnění (výrok I.). 22 Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 23 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení úspěšný jen částečně. Předmětem sporu byla částka 38 353,13 Kč s příslušenstvím, úspěch měl žalobce jen co do částky 27 146,64 Kč, tj. jen 70,78 % Náklady řízení v plné výši jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 918 Kč, odměnou advokáta za 3 úkony právní pomoci po 500 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby a předžalobní výzva), náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH. Tyto náklady pak představují částku 4 096 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 41,56 %, tj. 1 702 Kč (od úspěchu žalobce odečten úspěch žalovaného). Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta žalobce (platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř). 24 Lhůta k plnění byla stanovena jako zákonná třídenní dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.