10 C 133/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 21 396,40 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 045 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 7 045 Kč od 29. 8. 2022 do zaplacení, to vše to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 8 925 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 15 970 Kč od 4. 5. 2021 do 28. 8. 2022 a z částky 8 925 Kč od 29. 8. 2022 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 305 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 121,40 Kč, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 6. 10. 2022 (upřesněnou podáním doručeným soudu dne 14. 11. 2022) domáhala po žalované zaplacení částky 15 970 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 4. 5. 2021 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 305 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 121,40 Kč. Tvrdila, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 13. 2. 2021 uzavřena Smlouva o úvěru [číslo] to distančním způsobem na adrese [webová adresa] (dále jen„ Smlouva“). Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 12 600 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím k datu splatnosti dle smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy je mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky [webová adresa] vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytla údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila její úvěruschopnost. Žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti nejprve zjistila u žalované informace ohledně celkového počtu členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další; tyto informace žalovaná sdělila žalobkyni. Dále žalobkyně ověřila, zda se žalovaná nenachází v registrech - centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registru neplatných dokladů, registru PČR hledaných osob, registr politicky aktivních osob, katastrálního rejstřík – kontrola platnosti adresy, registr„ sankční seznamy“ a interní registr historie klienta. Úvěr byl poskytnut žalované v souladu se schváleným kreditním rámcem, který odpovídá disponibilnímu příjmu domácnosti žalované. Žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalované podle interní metodiky schválené ČNB a zcela v souladu se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb. Žalobkyně nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka – spotřebitele, konkrétně do databází vedených spol. [anonymizováno] – [anonymizována čtyři slova], která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku, ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných od žalované, a to jednak získaných prostřednictvím licence AISP (PSD2) náhledem na bankovní účet žalované a související transakce dokládající její příjmy a výdaje (resp. kladný rozdíl mezi příjmy a výdaji umožňující řádné splácení závazků žalované), případně předložením výpisu z účtu a z výplatních pásek žalované prokazujících její pravidelný příjem, a také provedla lustraci dokladu předloženého dlužníkem v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. Žalovaná následně správnost svých identifikačních údajů, (jméno a příjmení, trvalý pobyt, e-mail, telefonní číslo a číslo bankovního účtu) žalobkyni potvrdila ve smlouvě a toto odsouhlasila podpisem úvěrové smlouvy. Úvěr byl žalované vyplacen prostřednictvím bankovního převodu, a to dne 16. 2. 2021 v částce 3 600 Kč a dne 13. 2. 2021 v částce 9 000 Kč. Žalovaná si při sjednávání smlouvy zvolila volitelné služby, a to služba“ Presto” za poplatek ve výši 330 Kč. Žalovaná požádala o odklad splatnosti úvěru celkově o 49 dní v souladu s čl. 2 Sazebníku, splatnost úvěru nastala tedy dne 3. 5. 2021. Žalovaná splatila celkem 5 555 Kč (dne 22. 4. 2021 částku 1 515 Kč, dne 15. 3. 2021 částku 1 010 Kč, dne 29. 3. 2021 částku 1 515 Kč a dne 11. 4. 2021 částku 1 515 Kč). Zaplacená částka byla použita nejprve na úhradu výdajů, které je třeba nahradit, dále na úhradu úroků z prodlení, pak smluvních pokut, poté poplatků za doplňkové služby a nakonec na zaplacení jistiny úvěru. Žalobkyni dále v důsledku prodlení žalované se splacením úvěru vznikl nárok na úhradu zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty v souladu s čl. 6 Všeobecných obchodních podmínek. Ke dni podání žaloby má žalovaná vůči žalobkyni nesplacenou pohledávku ve výši 21 408,78 Kč, zahrnující jistinu 12 600 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 3 040 Kč, poplatek za službu„ Presto“ 330 Kč, zákonný úrok z prodlení 1 133,78 Kč, účelně vynaložené náklady 4 305 Kč (náklady spojené s upomínáním, které jsou vypočteny na základě skutečně provedených úkonů). Žalobkyně je v případě prodlení oprávněna požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, a to paušálně ve výši 35 Kč denně, maximálně však ve výši 490 Kč za jeden kalendářní měsíc vymáhání pohledávky (jedná se o 29 SMS, 34 emailů a 6 telefonátů). Dále žalobkyně požadovala po žalované zaplacení smluvní pokuty v souladu s čl. 6 všeobecných obchodních podmínek a čl. 3 sazebníku ve výši 0,1 % denně za prvních 90 dnů prodlení žalované, tj. za období od 4. 5. 2021 do 1. 8. 2021, která představuje částku 1 121,40 Kč. Do dne podání žaloby žalovaná dlužnou částku neuhradila.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že posouzení úvěruschopnosti žalované provedla dle interní metodiky schválené Českou národní bankou (CreditworthinessMethodology) a zcela v souladu se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyní ověřená výše čistého měsíčního příjmu žalované činila 21 333 Kč, která umožňuje bezproblémové splácení úvěru ve výši poskytnuté žalované. K ověření výše příjmu žalovaná poskytla žalobkyni tři výpisy ze svého bankovního účtu za období od října do prosince 2020.

3. Usnesením č.j. 10 C 133/2023-47 ze dne 25. 7. 2023 soud účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň je poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalované včetně žaloby doručeno dne 10. 8. 2023 v souladu s ust. § 46b a ust. § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a to na adresu evidovanou jako bydliště žalované v informačním systému evidence obyvatel.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila a žalovaná se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřila, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

5. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

12. Smlouvou o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním ze dne 13. 2. 2021 a přehledem bankovních transakcí bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 13. 2. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované úvěr v celkové výši 12 600 Kč, který žalovaná čerpala postupně bezhotovostně dne 13. 2. 2021 (v částce 9 000 Kč) a dne 16. 2. 2021 (v částce 3 600 Kč), poplatek byl sjednán ve výši 165 Kč měsíčně (služba Presto), RPSN ve výši 1 269,72 %, splatnost úvěru byla dne 15. 3. 2021 Součástí smlouvy byl Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Žalovaná v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplatila, dle sdělení žalobkyně uhradila pouze 5 555 Kč.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

14. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla žalobkyní uzavřena jako podnikatelem při její podnikatelské činnosti a ze strany žalované jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

15. Žalobkyně však neměla k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalované (vyjma výpisu z běžného účtu žalované za období od 1. 10. 2020 do 30. 12. 2020, ze kterého je zřejmé, že žalované byla vyplácena mzda v rozmezí 15 – 22 000 Kč měsíčně, žalovaná čerpala další půjčky – říjen 2020 [anonymizována dvě slova] ve výši 35 000 Kč a [příjmení] [jméno] 7 000 Kč, listopad 2020 [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ve výši 20 000 Kč, prosinec 2020 [anonymizována dvě slova] ve výši 15 000 Kč; jiné příjmy zjištěny nebyly), stejně tak neměla tvrzeny ani osvědčeny skutečné běžné životní výdaje žalované, vycházela pouze z údajů, které jí žalovaná sdělila. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalované neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalované, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobkyně se úvěruschopností žalované zabývala jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

16. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalované, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

17. Žalobkyně poskytla žalované částku 12 600 Kč, žalovaná do současné doby uhradila 5 555 Kč (což uvedla sama žalobkyně), proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 7 045 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 29. 8. 2022 do zaplacení (splatnost stanovena v předžalobní výzvě ze dne 28. 8. 2022), tj. ode dne následující po stanovení splatnosti (výrok I.).

18. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

19. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch žalované byl vyšší, neboť předmětem sporu byla částka 21 396,40 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 7 045 Kč, tj. jen 32,93 % a žalovaná byla úspěšná v 67,07 %. Žalovaná by měla tedy právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši, z obsahu spisu však vyplynulo, že žalované dosud žádné náklady řízení nevznikly, proto soudu rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. Lhůtu splatnosti soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.