10 C 168/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 172 440,91 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 49 390 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 49 390 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení a částku ve výši 35 037 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 35 037 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, to vše to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části, tj. co do částky 52 440,85 Kč a částky 35 573,06 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 301,44 Kč a ve výši 2 287,80 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 17 057,47 Kč a ve výši 9 357,21 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 52 440,85 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení a z částky 35 573,06 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 15 % p.a. z částky 99 534,85 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení a z čásky 69 034,06 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 19. 1. 2023 domáhal po žalovaném zaplacení celkové 172 440,91 Kč s příslušenstvím, tj. kapitalizovaným úrokem ve výši 17 057,47 Kč a ve výši 9 357,21 Kč, úrokem ve výši 15 % p.a. z částky 99 534,85 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení a z částky 69 034,06 Kč od 19. 1. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 301,44 Kč od 1. 11. 2022 do 18. 1. 2023 a ve výši 2 287,80 Kč od 1. 11. 2022 do 18. 1. 2023 a zákonným úrokem z prodlení z částky 101 830,85 Kč jdoucím od 19. 1. 2023 do zaplacení a z částky 70 610,06 Kč jdoucím od 19. 1. 2023 do zaplacení. Tvrdil, že žalovaný uzavřel se žalobcem dne 23. 7. 2017 Úvěrovou smlouvu [číslo] (dále jen„ ÚS“), v rámci které mu byl následně poskytnut revolvingový úvěr [číslo] (dále jen„ Smlouva o RÚ“). Podpisem ÚS se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky (dále jen„ ÚP“). Před uzavřením Smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Smlouva o RÚ se stala platnou podpisem ÚS, jakožto separátní smlouva, účinnou se stala okamžikem prvního čerpání finančních prostředků prostřednictvím úvěrové karty, a to po její řádné a včasné aktivaci. Žalobce se zavázal poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky, a to opakovaně, do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce RÚ, a žalovaný se zavázal takto poskytnutý revolvingový úvěr žalobci vrátit a zaplatit úroky. Sjednaný úvěrový rámec činil 120 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách, žalovanému byly k poskytnutému úvěru účtovány poplatky v souladu se Sazebníkem poplatků. Výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena jako procentuální část nesplacené dlužné částky, a to konkrétně na 4 % z aktuální dlužné částky. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci, s tím, že první splátka se stává splatnou k 20. dni kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 137 450 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 88 060 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalobce tedy úvěr zesplatnil ke dni 17. 10. 2022. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 17. 10. 2022. Žalovaný na výzvy žalobkyně nereagoval a po zesplatnění úvěru neuhradil žádnou splátku, žalobce eviduje ke dni podání žaloby za žalovaným pohledávku ve výši 101 830,85 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 99 534,85 Kč, poplatků ve výši 196 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 500 Kč. Příslušenství pak představuje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 17 057,47 Kč, úrok ve výši 26,28 % p.a. od 19. 1. 2023 do zaplacení z částky 99 534,85 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 3 301,44 Kč a zákonný úrok z prodlení od 19. 1. 2023 do zaplacení z částky 101 830,85 Kč. Dále žalobce tvrdil, že s žalovaným uzavřel dne 27. 7. 2015 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“ či„ ÚS“). Podpisem ÚS se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky (dále jen„ ÚP“). Před uzavřením Smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Žalobce se zavázal za podmínek stanovených v ÚP poskytnout ve prospěch žalovaného peněžní prostředky, a to opakovaně, do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce, a žalovaný se uzavřením Smlouvy zavázal takto poskytnutý RÚ žalobci vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. Sjednaný úvěrový rámec činil 90 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách, výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. V jednotlivých splátkách jsou zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného RÚ a pravidelné poplatky, příp. nepravidelné poplatky. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci, s tím, že první splátka se stává splatnou k 20. dni kalendářního měsíce, následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání úvěru. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný celkem načerpal částku ve výši 106 100 Kč, celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 71 063 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 17. 10. 2022 a žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 17. 10. 2022. Žalovaný na výzvy žalobce nereagoval a po zesplatnění úvěru neuhradil žádnou splátku. Žalobce eviduje ke dni podání žaloby za žalovaným pohledávku ve výši 70 610,06 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 69 034,06 Kč, poplatků ve výši 196 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 780 Kč. Příslušenství pak představuje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 9 357,21 Kč, úrok ve výši 26,28 % p.a. od 19. 1. 2023 do zaplacení z částky 69 034,06 Kč, úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 2 287,80 Kč a zákonný úrok z prodlení od 19. 1. 2023 do zaplacení z částky 70 610,06 Kč. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani na základě předžalobní výzvy neuhradil.

2. Usnesením č.j. 10 C 168/2023-45 ze dne 7. 8. 2023 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno dne 21. 8. 2023, přičemž soud považoval usnesení se žalobou žalovanému za doručené v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť písemnosti byly doručovány na adresu bydliště žalovaného evidovanou v centrální evidenci obyvatel.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že žalobce již v žalobě souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání a žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř., nevyjádřil, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

4. Smlouvou o spotřebitelském úvěru a smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 23. 7. 2017 uzavřenou mezi žalovaným a žalobcem má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena mimo jiné smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěrový rámec do výše 15 000 Kč, úrok z úvěru byl sjednán ve výši 26,28 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky věřitele, ohledně nichž žalovaný prohlásil, že se s nimi seznámil, že jim rozumí. Podle těchto podmínek se žalovaný zavázal čerpaný úvěr splácet spolu se sjednaným úrokem, a to ve výši 4 % z dlužné částky (min. 400 Kč) a dále byl povinen zaplatit celý úvěr na požádání věřitele, v případě, že by se dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek anebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

5. Výzvou ze dne 17. 10. 2022 bylo zjištěno, že žalobce v důsledku prodlení žalovaného s úhradou závazků vyplývajících z úvěru [číslo] poskytnutého na základě úvěrové smlouvy [číslo] vyzval žalovaného ke splacení celého úvěru čerpaného na základě této smlouvy, a to ve výši 112 400,44 Kč, a to v důsledku prodlení žalovaného s úhradou závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy.

6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad je zřejmé, jakým způsobem žalovaný úvěry čerpal a hradil/nehradil, s tím, že dluh na jistině z úvěrové smlouvy [číslo] (úvěrový rámec činil 120 000 Kč) ke dni 17. 10. 2022, kdy byl úvěr zesplatněn, činil 99 534,85 Kč, poplatky činily celkem částku 796 Kč a smluvní pokuta částku 1 500 Kč.

7. Potvrzením o provedení ověření bonity klienta ze dne 18. 1. 2023 žalobce potvrdil, že provedl před uzavřením Smlouvy o úvěru ze dne 23. 7. 2017 ověření bonity klienta – specifikace úvěru [číslo] – revolvingový úvěr do výše 120 000 Kč (žalovaný ženatý, bydlení vlastní, počet dětí 0, výše příjmu 27 000 Kč a příjem partnera 110 000 Kč, splátky jiným společnostem 21 000 Kč).

8. Smlouvou o bezúčelovém revolvingovém úvěru ze dne 27. 7. 2015 uzavřenou mezi žalovaným a žalobcem má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena mimo jiné smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěrový rámec do výše 15 000 Kč, úrok z úvěru byl sjednán ve výši 26,28 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky věřitele, ohledně nichž žalovaný prohlásil, že se s nimi seznámil, že jim rozumí. Podle těchto podmínek se žalovaný zavázal čerpaný úvěr splácet spolu se sjednaným úrokem, a to ve výši 4 % z dlužné částky a dále byl povinen zaplatit celý úvěr na požádání věřitele, v případě, že by se dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek anebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

9. Výzvou ze dne 17. 10. 2022 bylo zjištěno, že žalobce v důsledku prodlení žalovaného s úhradou závazků vyplývajících z úvěru [číslo] vyzval žalovaného ke splacení celého úvěru čerpaného na základě této smlouvy, a to ve výši 75 495,67 Kč, a to v důsledku prodlení žalovaného s úhradou závazků vyplývajících z úvěrové smlouvy.

10. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad je zřejmé, jakým způsobem žalovaný úvěry čerpal a hradil/nehradil, s tím, že dluh na jistině z úvěrové smlouvy [číslo] (úvěrový rámec činil 90 000 Kč) ke dni 17. 10. 2022, kdy byl úvěr zesplatněn, činil 69 034,06 Kč, poplatky činily celkem částku 600 Kč a smluvní pokuta částku 780 Kč.

11. Potvrzením o provedení ověření bonity klienta ze dne 18. 1. 2023 žalobce potvrdil, že provedl před uzavřením Smlouvy o úvěru ze dne 27. 7. 2015 ověření bonity klienta – specifikace úvěru [číslo] – revolvingový úvěr do výše 90 000 Kč (žalovaný ženatý, bydlení vlastní, počet dětí 2, výše příjmu 20 000 Kč a příjem partnera 20 000 Kč, splátky jiným společnostem 0).

12. Předžalobní výzvou ze dne 3. 11. 2022 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 190 155,94 Kč vyplývající z úvěrových (revolvingových) smluv [číslo] [číslo] to do 7 dnů od odeslání této výzvy.

13. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění platném do 30. 11. 2016, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

15. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

21. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

22. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smluv o revolvingovém úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

23. Žalobce předložil soudu pouze úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací a výpočet dle Metodiky posouzení úvěruschopnosti žalovaného k oběma smlouvám a ověření bonity žalovaného (karta klienta), ale žádné listiny prokazující, že by žalobce provedl ověření jakýchkoliv příjmů a výdajů žalovaného (a příjmů partnera, kdy u prvního úvěru byl příjem partnera uveden ve výši 10 000 Kč a za dva roky poté u druhé úvěru příjem partnera ve výši 110 000 Kč), nepředložil. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017 sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015 ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Ohledně smluv uzavíraných po 1. 12. 2016 se právní vztah mezi účastníky smlouvy řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

24. Žádné příjmy ani výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil a soud tak uzavřel, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobce se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

25. Žalobce poskytl žalovanému na základě shora uvedeného v rámci revolvingových úvěrů částku 137 450 Kč a 106 100 Kč (tyto částky žalovaný načerpal), žalovaný do současné doby dle sdělení žalobce uhradil na revolvingový úvěr [číslo] částku 88 060 Kč (rozdíl činí 49 390 Kč) a revolvingový úvěr [číslo] částku 71 063 Kč (rozdíl činí 35 037 Kč), proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 49 390 Kč a 35 037 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla žalobcem poskytnuta lhůta k plnění do 31. 10. 2022 (viz. dopis ze dne 17. 10. 2022), tento se dostal do prodlení nejdříve dnem 1. 11. 2022, nikoliv dřívějším dnem tvrzeným žalobcem, a je proto v souladu s ust. § 1970 o. z. a nař. vlády č. 351/2018 Sb. povinen hradit zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. od 1. 11. 2022 do zaplacení a nikoliv dříve. Soud proto nárok na příslušenství před datem 1. 11. 2022 jako nedůvodný zamítl.

26. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

27. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy předmětem sporu byla celkem částka 172 440,91 Kč s příslušenstvím, úspěch měl žalobce jen co do částky 84 427 Kč, tj. jen 49 %, proto soud za situace, kdy úspěch účastníků byl téměř totožný, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

28. Lhůtu splatnosti soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.