10 C 18/2026

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno, narozený dne Anonymizováno bytem v Anonymizováno o zaplacení 250 634,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 212 738 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části, tj. co do částky 37 896,75 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 105,53 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 250 634,75 Kč od 6. 1. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 29 591 Kč k rukám zástupce žalobce Jméno advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen doplatit soudní poplatek ve výši 2 506 Kč na účet č. č. účtu, VS var. symbol, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 5. 1. 2026 domáhal po žalovaném zaplacení částky 250 634,75 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 105,53 Kč a zákonným úrokem z prodlení z částky 250 634,75 Kč od 6. 1. 2026 do zaplacení. Tvrdil, že žalovaný uzavřel se žalobcem dne 17. 1. 2025 úvěrovou smlouvu č. hodnota (dále jen „Smlouva“ či „ÚS“), nedílnou součásti smlouvy byly úvěrové podmínky (dále jen „ÚP“), se kterými se žalovaný seznámil s souhlasil s nimi. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 254 710 Kč (dále jen „úvěr“), který se žalovaný zavázal řádně a včas splácet v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 996 Kč měsíčně. Na základě Smlouvy a úvěrových podmínek byla v jednotlivých splátkách zahrnuta příslušná část úvěru, případné pojištění, poplatky a úroky. K čerpání úvěru došlo dne 20. 1. 2025, splatnost první splátky byla určena na 23. 2. 2025. Úvěr byl úročen od 20. 1. 2025, roční úroková sazba byla sjednána na 23,69 % p.a. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 41 972 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky, v případě, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 8. 12. 2025 a žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 8. 12. 2025 – Výzva ke splacení celého úvěru. Žalovaný na výzvy žalobce k úhradě dlužné částky nereagoval a ke dni podání žaloby eviduje žalobce za žalovaným pohledávku ve výši 250 634,75 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 249 009,75 Kč, poplatků ve výši 195 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč. Příslušenství představuje úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 1 105,53 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši od 6. 1. 2026 do zaplacení z částky 250 634,75 Kč. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

2. K výzvě soudu žalobce doplnil, že v rámci zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného úvěr splácet užil nejprve výpočtu maximálního limitu měsíční splátky (zkráceně MLS), hlavním účelem tohoto výpočtu je zjistit, zda i po úhradě nezbytných měsíčních výdajů (bydlení, strava, doprava…) včetně případných výdajů na již existující závazky, bude žadatel schopný úvěr splácet. Ve výpočtu MLS se zohledňují jak příjmy, tak výdaje žalovaného, včetně jeho případných výdajů na již existující závazky. K ověření příjmové a výdajové stránky si žalobce od žalovaného vyžádal výpis z účtu za období od 1. 12. 2024 do 31. 12. 2024. Žalovaný uvedl, že jeho zaměstnavatelem je společnost právnická osoba, příjem žalovaného byl v souhrnné výši 19 686 Kč. Prostřednictvím výpisu si žalobce ověřil výdaje žalovaného (např. na stravu, telekomunikační služby a dopravu). Poskytnutý úvěr je úvěrem konsolidačním, jedná se o účelový úvěr sloužící ke konsolidování existujících závazků žalovaného. Veškeré informace o konsolidovaných závazcích, případně dalších existujících závazcích, žalobce ověřil rovněž na základě zprávy NRKI, ze které vyplývá, že za dobu trvání závazků se sice žalovaný dostal do prodlení se splácením svých závazků, ale pouze výjimečně. V době žádosti o poskytnutí předmětného úvěru nebyl žalovaný v prodlení s žádnou splátkou. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátky shledal žalobce žalovaného schopným splácet předmětný úvěr. Žalobce má za to, že postupoval zcela v souladu s příslušnou právní úpravou, když při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a výši poskytnutého úvěru přiměřených informací získaných jak od spotřebitele, tak doplněných o informace z nezbytných databází. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplynulo že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet.

3. Usnesením č.j. 10 C 18/2026-29 ze dne 23. 4. 2026 soud účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň je poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno dne 11. 5. 2026 v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť písemnosti byly doručovány na adresu bydliště žalovaného evidovanou v informačním systému evidence obyvatel – cizinců.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil ani neprokázal, že by dlužnou částku uhradil. S ohledem na skutečnost, žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřil (soud má za to, že souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání), rozhodl soud bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

5. Smlouvou o účelovém úvěru a smlouvou o revolvingovém úvěru č. hodnota ze dne 17. 1. 2025 (včetně Přílohy č. hodnota) uzavřenou mezi žalovaným a žalobcem má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku 254 710 Kč, úrok z úvěru byl sjednán ve výši 23,69 %, RPSN ve výši 26,70 %. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v počtu 96 splátek v celkové výši 5 996 Kč měsíčně. Úvěr byl účelový, a to na předčasnou úhradu dluhů žalovaného ze smluv uzavřených s žalobcem (v celkové výši 154 710 Kč) a zbývající část jistiny úvěru ve výši 100 000 Kč byla neúčelově vyplacena na účet žalovaného.

6. Kartou klienta ze dne 5. 1. 2026 žalobce potvrdil, že provedl před uzavřením Smlouvy o úvěru ze dne 17. 1. 2025 – specifikace úvěru číslo hodnota – spotřebitelský úvěr ve výši 254 710 Kč potřebná šetření v rejstřících, uvedl, z jakých konkrétních údajů vycházel při posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet (počet dětí 0, výše příjmu 30 000 Kč, výše příjmu ostatních členů domácnosti 25 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti 23 000 Kč), dále žalobce doplnil úvěrovou zprávu.

7. Výzvou ze dne 8. 12. 2025 bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného v důsledku prodlení žalovaného s úhradou závazků vyplývajících z úvěru č. hodnota ke splacení celého úvěru čerpaného na základě této smlouvy, a to ve výši 266 364,31 Kč obratem, nejpozději však do 14 dní od sepsání této výzvy.

8. Předžalobní výzvou ze dne 10. 12. 2025 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 266 687,54 Kč vyplývající z úvěrové smlouvy č. hodnota ze dne 17. 1. 2025.

9. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

15. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

16. Žalobce předložil soudu pouze úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací a výpočet dle Metodiky posouzení úvěruschopnosti žalovaného ke smlouvě o spotřebitelském úvěru a ověření bonity žalovaného (karta klienta), ale žádné listiny prokazující, že by žalobce provedl ověření jakýchkoliv příjmů a výdajů žalovaného, nepředložil. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017 sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015 ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Ohledně smluv uzavíraných po 1. 12. 2016 se právní vztah mezi účastníky smlouvy řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 85/2024 právnická osoba žalobce proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

17. Žádné příjmy ani výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil (pozn. žalobce soudu předložil pouze výpis z účtu žalovaného za období od 1. 12. 2024 do 31. 12. 2024, ze kterého nelze dovodit pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného, naopak se zde objevují další příchozí platby – např. 10 000 Kč dne 19. 12. 2024 – od Jméno žalobce.) a soud tak uzavřel, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnutého úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobce se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud přihlíží k neplatnosti i bez návrhu, jelikož důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

18. Žalobce poskytl žalovanému na základě shora uvedeného v rámci spotřebitelského úvěru částku 254 710 Kč, žalovaný do současné doby uhradil částku 41 972 Kč, proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 212 738 Kč, ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). S ohledem na skutečnost, že smlouva o spotřebitelském úvěru z důvodu porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.) a soudu zároveň nejsou známy možnosti spotřebitele vrátit dluh (žalovaný zůstal v řízení pasivní), stanovil soud žalovanému lhůtu ke splnění povinnosti vrátit žalobci poskytnuté prostředky podle § 160 odst. 1 o. s. ř., tedy do tří dnů. Prodlení žalovaného jako spotřebitele se splněním dluhu tak nenastane před uplynutím takto stanovené lhůty.

19. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy předmětem sporu byla celkem částka 250 634,75 Kč s příslušenstvím, žalobci bylo přiznáno pouze 212 738 Kč. Míra úspěchu žalobce tak činila 84,88 %, míra neúspěchu 15,12 %, po odečtení míry úspěchu od míry neúspěchu žalobci náleží náhrada 69,76 % nákladů řízení. Ty jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 12 532 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, jednoduchý předžalobní výzva, podání žaloby) po 9 340 Kč dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), 3 x režijní paušál po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % DPH. Tyto náklady pak představují částku 42 419 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobci soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající v 69,76 %, tj. 29 591 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaná povinna zaplatit k rukám zástupce žalobce (platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.).

20. S návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu žalobce uhradil soudní poplatek ve výši 10 026 Kč. Jelikož elektronický platební rozkaz nebyl vydán, byla žalobci v souladu s položkou 2 bod 2. a položkou 1 bod 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků uložena povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 2 506 Kč.

21. Lhůtu splatnosti soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, písemně, ve dvojím vyhotovení, ve lhůtě 15 dní ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat soud o výkon rozhodnutí. Pokud nebude soudní poplatek uhrazen do 30 dnů po marném uplynutí lhůty jeho splatnosti, předá soud pohledávku k vymáhání místně příslušnému celnímu úřadu.