10 C 201/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: Anonymizováno Datum narození zainteresované osoby 0/0 doručovací adresa: Anonymizováno Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno a žalované: Anonymizováno , narozená dne Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Adresa zainteresované osoby 0/0 o určení výživného manžela a rozvedeného manžela

I. Návrh žalobce na určení výživného manžela za období od 1. 1. 2017 do 4. 6. 2023 ve výši 15 000 Kč měsíčně, se zamítá.

II. Návrh žalobce na určení výživného rozvedeného manžela od 5. 6. 2023 ve výši 10 000 Kč měsíčně se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 24. 2. 2023 domáhal vůči žalované, tehdy své manželce, placení výživného pro svoji osobu ve výši 15 000 Kč měsíčně. Tvrdil, že od doby, kdy ho žalobkyně vyhodila z bytu, byl nucen odejít do , jméno FO, , marně si hledá zaměstnání, neboť je cizinec a neumí česky. Nezbývá mu nic jiného, než spát na ubytovnách či na ulici a jíst odpadky. Ponižování ze strany žalobkyně jako manželky mu způsobilo psychické poruchy, nemůže se sám živit, bližší rodinní příslušníci mu zemřeli. Poté, co bylo manželství účastníků rozvedeno, se žalobce podáním doručeným soudu dne 23. 5. 2023 domáhal po žalované výživného rozvedného manžela ve výši 10 000 Kč měsíčně s odůvodněním, že s rozvodem nesouhlasil, je nezaměstnaný a strádající.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, považovala ji za nedůvodnou a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že sama je ve finanční tísni, splácí dluhy, nemá žádný majetek a veškeré peníze, které vydělá v rámci svých dvou zaměstnání, slouží k úhradě dluhů a k nezbytné osobní spotřebě. Dále tvrdila, že se žalobce nijak nepodílel na financování domácnosti, vše financovala žalovaná. Z důvodu nákladného života žalobce si musela vzít půjčky, které splácí a nemá žádné volné finanční prostředky. Bydlení má zajištěné v domě svého syna.

3. Manželství účastníků uzavřené dne 2. 4. 2016 bylo rozsudkem Okresního soudu v , adresa, č.j. , spisová značka, ze dne 18. 5. 2023 rozvedeno, rozsudek nabyl právní moci dne 5. 6. 2023. S ohledem na tuto skutečnost je rozhodné období pro určení výživného žalobce jako manžela ohraničeno obdobím od podání žaloby, tj. 24. 2. 2023, do právní moci rozsudku, kterým bylo manželství účastníků rozvedeno, tj. do 5. 6. 2023., právnická osoba, rámci přípravy jednání s ohledem na skutečnost, že manžel je státním příslušníkem Brazílie, dospěl soud k závěru, že je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci a rozhodným právem je právní řád , jméno FO, republiky, a to s odkazem na ust. § 49 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a článek 3 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností.

5. Podle ust. § 697 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů. Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném.

6. Podle ust. § 760 odst. 1 o. z. není-li rozvedený manžel schopen sám se živit a tato jeho neschopnost má svůj původ v manželství nebo v souvislosti s ním, má vůči němu jeho bývalý manžel v přiměřeném rozsahu vyživovací povinnost, lze-li to na něm spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na věk nebo zdravotní stav rozvedeného manžela v době rozvodu nebo skončení péče o společné dítě rozvedených manželů. Podle odst. 2 téhož ustanovení při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i zda a) si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, b) si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem, c) se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost, d) se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo e) je dán jiný obdobně závažný důvod. Podle odst. 3 platí pro vyživovací povinnost rozvedených manželů obdobně obecná ustanovení o výživném.

7. Podle ust. § 761 odst. 2 o. z. nedojde-li k dohodě rozvedených manželů o výživném, může potřebný bývalý manžel navrhnout, aby o vyživovací povinnosti druhého manžela rozhodl soud.

8. Podle ust. § 762 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo rozvedení manželé o výživném, může manžel, který rozvrat manželství převážně nezapříčinil nebo s rozvodem nesouhlasil a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, navrhnout, aby soud stanovil vyživovací povinnost bývalého manžela i v takovém rozsahu, který zajistí, aby rozvedení manželé měli v zásadě stejnou životní úroveň. Právo rozvedeného manžela na výživné lze v tomto případě považovat za důvodné jen po dobu okolnostem přiměřenou, nejdéle však po dobu tří let od rozvodu.

9. Podle ust. § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

10. Manželé mají především rovné povinnosti a rovná práva, což je východiskem pro posouzení i vyživovací povinnosti. Na výživné má proto právo kterýkoli z manželů. Sama vyživovací povinnost mezi manžely vzniká uzavřením manželství a trvá zásadně po celou dobu jeho existence. Právo na plnění výživného se nicméně aktivizuje - není-li dobrovolného plnění a jsou-li splněny další předpoklady. Zánikem manželství zanikne i vyživovací povinnost mezi manžely. Zákonným kritériem rozsahu vyživovací povinnosti mezi manžely je požadavek, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Ze zákonného postulátu plyne další hmotněprávní předpoklad vzniku práva na výživné mezi manžely, a sice rozdílná životní úroveň obou manželů. Vyživovací povinnost mezi manžely je sice vzájemná, avšak nikoli podmíněná ve smyslu vázanosti na dřívější nebo budoucí plnění vyživovací povinnosti druhým manželem. Nepochybně mohou nastat situace, kdy ten, kdo by měl plnit svou zákonnou vyživovací povinnost, tak nečiní z důvodu, že oprávněný se vůči němu zachoval hrubě nevděčně, amorálně, ba přímo protiprávně (nevěra, nactiutrhání, pomluvy, svévolné opuštění rodinné domácnosti, verbální útoky a jiné hrubé chování, domácí násilí atp.). Ač to zákon v této souvislosti výslovně nezmiňuje, je nutno přihlížet k tomu, aby soudem určovaná vyživovací povinnost jednoho manžela byla v souladu s dobrými mravy, resp. aby se přiznání výživného v daném případě neocitlo v rozporu s dobrými mravy. Posouzení tohoto je výlučně v kompetenci soudu.

11. Pro vznik nároku výživného rozvedeného manžela se vyžaduje kumulativní splnění tří podmínek, a to 1/ neschopnost vlastní výživy (objektivní kritérium), 2/ vazba této neschopnosti na manželství, tedy příčinná souvislost mezi oběma a 3/ spravedlivost požadavku, které omezují vznik nároku na výjimečnější situace. Neschopnost sám se živit plyne nejen ze zdravotního stavu, ale i dalších objektivních a na vůli k výživě oprávněného manžela ne zcela závislých okolností (ztráta kvalifikace v důsledku péče o nezletilé dítě a rodinnou domácnost akceptovaná oběma manžely atp.).

12. Pojem dobré mravy“ lze vyložit jako soubor určitých pravidel slušnosti, které společnost vytvořila a uznává, pravidel, o nichž se předpokládá, že budou bez dalšího a se samozřejmostí dodržovány, pravidel, která vedou jedince ve společnosti ke vzájemnému respektu a nepoškozování se navzájem. Jde o způsob jednání, které - obecně vzato - koresponduje s veřejným míněním drtivé většiny společnosti. Soud je povinen z moci úřední se otázkou dobrých mravů při projednávání sporů zabývat, zjišťovat, zda se výkon práva nese v duchu dobrých mravů. Při zjištění rozporu s dobrými mravy nemůže být tomu, kdo se takového jednání dopustil, poskytnuta právní ochrana.

13. Po provedeném řízení dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním:

14. V rámci účastnické výpovědi žalobce uvedl, že v době manželství s žalovanou měl úspory ve výši 60 000 Kč, ty použil na nákup automobilu pro žalovanou, po koupi ale žalovaná po žalobci požadovala další peníze, pohádali se a potom jej žalovaná z domu vyhodila, jednalo se o rok 2017. Automobil následně prodal pod cenou, peníze z prodeje obdržel žalobce. S žalovanou v době manželství bydleli v jejím domě, který poté přepsala na svého syna. Na bydlení jako takové žalobce nepřispíval, ale s žalovanou se dělili o běžné výdaje (jejich výši však nedokázal vyčíslit), měl malé úspory z předchozího zaměstnání v Brazílii, výši úspor ale nechtěl uvést. Během soužití s žalovanou se žalobce snažil nějaké zaměstnání sehnat, ale nepodařilo se mu to, žádný příjem tehdy neměl. Ze společné domácnosti odešel v roce 2017. Po dobu společného soužití vyjma úspor z Brazílie jiné finanční prostředky neměl a majetek větší hodnoty nemá. Od února 2023 pracuje pouze brigádně, nemá stálé zaměstnání, je to jen pár dní v měsíci, max. měsíc, nejvíce si vydělal asi 3 700 Kč měsíčně. Jiné finanční prostředky nemá, žádné dávky nepobírá. O stálé zaměstnání se opakovaně snažil, problémem je ale jazyková bariéra, neboť je cizinec. K absolvování jazykových kurzů by musel mít finanční prostředky, neboť jazykové kurzy v ČR se platí a žalobce na ně nemá peníze. Peníze mu vystačí akorát na jídlo a ubytování, které využívá přes sociální služby, někdy spí i na ulici. Za jídlo a ubytování měsíčně vynaloží cca 5 000 Kč. Žádnou vyživovací povinnost nemá a nemá ani majetek větší hodnoty. Vzdělání žalobce je úplné středoškolské ukončené zkouškou, obor účetnictví. Zdravotní problémy nemá, spíše je pouze psychicky nalomený z toho, že musím žít na ulici, léky žádné neužívá. Žalované se snažil pomáhat, kupoval jídlo, a to maso, ovoce, někdy víno, pivo, snažil se také pomáhat v domácnosti, uklízel, ale jeho snaha o úklid domácnosti se ze strany žalované a jejího syna nejevila s pochopením. Žalobce dále uvedl, že ze strany žalované utrpěl hodně ponižování, ale toto blíže nekonkretizoval. Odmítal tvrzení, že by si žalovaná musela vzít kvůli němu půjčky. Do Brazílie se zpátky vrátit nechce, i přes všechny neúspěchy si v ČR zvykl, líbí se mu tady, základní věci si dokáže zajistit a vykomunikovat v češtině, ale není to dokonalé.

15. V rámci účastnické výpovědi žalovaná uvedla, že od začátku vztahu s žalobcem všechno platila sama, a to včetně velkých nákupů, je možné, že jednou zaplatil žalobce nákup za 500 Kč. Dům, ve kterém bydleli, patřil matce žalované, která ho převedla na syna žalované. Žalobce z domu odcházel, kdy se mu chtělo a přicházel nepravidelně, jednou se snažil pomoct na zahradě. Žalobce zakoupil auto za 60 000 Kč, potom ale nastal konflikt ohledně pojištění, žalovaná na zaplacení celého pojistného neměla dostatek peněz, proto požadovala po žalobci, aby zaplatil půlku, ale došlo ke konfliktu a hádkám, auto bylo za týden vráceno za nižší cenu opět do autobazaru, peníze inkasoval žalobce. Ještě v roce 2017 se žalobce opakovaně vracel, ale to už pouze pro korespondenci, fakticky spolu už nežili. Žádné peníze na domácnost žalované nedával. Po dobu jejich soužití zaměstnání žalobce neměl, žalovaná si od své matky půjčila peníze na koupi učebnic, aby se žalobce mohl učit česky, ale žalobce o to neměl zájem. , adresa, komunikovali prostřednictvím překladače. Žalovaná má 2 zaměstnání, celkový měsíční příjem činí kolem 35 000 Kč čistého, na bydlení vynaloží 10 000 Kč, dále platím úvěry cca 16 000 Kč měsíčně, pojištění, telefon. Do práce chodí pěšky, nebo jezdí na kole. Doplatek na léky, které užívá, je minimální. Vyživovací povinnost žádnou nemá, ani majetek větší hodnoty. Až teprve v souvislosti s rozvodovým řízením žalobce po žalované požadoval 300 000 Kč na výživném a potom 15 000 Kč měsíčně, přičemž od roku 2017 se dotazoval, zda už podala návrh na rozvod, to bylo i v červenci 2022, tehdy mu říkala, že na rozvod nemá peníze, a to částku 2 000 Kč, předtím žádné peníze žalobce nepožadoval. Za soužití s žalobcem si vzala jednu půjčku, aby měli z čeho žít. Žalovaná dále uvedla, že jí ohledně žalobce často kontaktovala cizinecká policie, což bylo pro ni velmi nepříjemné. Nárok žalobce na určení výživného považuje na absurdní.

16. Potvrzením Armády spásy v , jméno FO, republice, z.s. ze dne 20. 2. 2023 bylo zjištěno, že žalobce měl uzavřenou smlouvu o poskytování sociální služeb od 13. 2. do 31. 3. 2023, je uživatelem sociální služby Nízkoprahové denní centrum. Potvrzením Armády spásy v , jméno FO, republice, z.s., ze dne 15. 7. 2022 bylo zjištěno, že žalobce má uzavřenou platnou smlouvu o poskytování sociálních služeb, je uživatelem sociální služby Nízkoprahové denní centrum. Potvrzením Arcidiecézní charity , jméno FO, ze dne 23. 6. 2022 a ze dne 18. 7. 2022 bylo zjištěno, že žalobce pravidelně od roku 2017 využívá sociální službu Noclehárna v jejich zařízení, tato služba není pobytová, je pouze ambulantní a slouží k přespání klientů, kteří se ocitli bez přístřeší. Potvrzením od organizace , jméno FO, ze dne 20. 7. 2022 bylo zjištěno, že od 19. 7. 2022 je žalobce ubytován na noclehárně , jméno FO, , ubytování má prozatím do 26. 7. 2022 s možností dalšího prodloužení. Potvrzením od organizace , jméno FO, ze dne 27. 12. 2022 bylo zjištěno, že od 12. 12. 2022 je žalobce ubytován na noclehárně , jméno FO, , ubytování má prozatím do 3. 1. 2023 s možností dalšího prodloužení.

17. Potvrzením o zdanitelných příjmech zaměstnavatele , jméno FO, , Anonymizováno, – , Anonymizováno, ze den 3. 10. 2023 bylo zjištěno, že za zúčtovací období 2/2023 do 8/2023 činil úhrn příjmů ze závislé činnosti žalované částku 206 554 Kč, čistý měsíční příjem činil částku 13 015 Kč.

18. Potvrzením o příjmech zaměstnavatele , jméno FO, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . ze den 18. 9. 2023 bylo zjištěno, že za období 2/2023 do 8/2023 činil čistý průměrný měsíční příjem žalované částku 12 340 Kč.

19. Smlouvou o nájmu části bytu ze dne 31. 12. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná na základě nájemní smlouvy uzavřené s pronajímatelem , jméno FO, , nar. 18. 8. 1992, bytem , adresa, , užívá bytovou jednotku v budově čp. 38 na adrese , adresa, , nájemné bylo sjednáno ve výši 10 000 Kč měsíčně, zálohy na služby byly sjednány ve výši 3 000 Kč měsíčně. Nájem byl sjednán na dobu určitou od 31. 12. 2022 do 30. 12. 2023.

20. Po provedeném dokazování má soud za to, že jak žalobě na určení výživného manžela tak žalobě na určení výživného rozvedeného manžela nelze vyhovět. Mezi účastníky bylo nesporné, že jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 5. 6. 2023 a také se shodli na tom, že od roku 2017 již spolu nežili. Z účastnických výpovědí a také z průběhu rozvodového řízení lze uzavřít, že manželství fungovalo velice krátkou dobu (žalobce odešel ze společné domácnosti v roce 2017), a i v době jejich soužití se o veškeré financování domácnosti i jejího chodu starala v převážné míře žalovaná. Žalobce sice tvrdil, že měl nějaké úspory z Brazílie, vyjma částky 60 000 Kč, za kterou zakoupil automobil, který však následně prodal, jiné finanční prostředky neuvedl. Žalobce za celou dobu pobytu v , jméno FO, republice, tj. od roku 2016, nebyl schopen zajistit si stálé zaměstnání, zdokonalit se v českém jazyce tak, aby zaměstnání získal, a nelze tak dávat k tíži žalované, že žalobce, který je zdravým mužem v produktivním věku, si nedokáže zajistit prostředky pro svoji potřebu vlastním přičiněním, a nikoli tím, že se zajištění své výživy domáhá po žalované. Je pouze volbou žalobce, jaký způsob života si vybral. Od žalované odešel v roce 2017, od té doby účastníci spolu nežijí, ke dni rozvodu manželství spolu účastníci více než 3 roky nežili a tudíž soud s ohledem na nesouhlas manžela s rozvodem manželství nemusel zkoumat splnění dalších předpokladů pro rozvod manželství stanovených v ust. § 755 odst. 2 písm. b) o. z. Žaloby by neobstály ani z důvodu rozdílné životní úrovně účastníků jako manželů, neboť příjmy žalované ze dvou zaměstnání dosahují cca 25 000 Kč měsíčně a výdaje za bydlení a splátky úvěrů dosahují téměř příjmům žalované. Přiznání nároku na výživu žalobce by tak bylo i v rozporu s dobrými mravy. Nutno také zdůraznit, že co se týká tvrzeného nároku žalobce na určení výživného rozvedeného manžela pro jeho osobu, tak v tomto případě nebyly splněny kumulativně podmínky stanovené v ust. § 760 odst. 1 o. z., neboť žalovaný jako rozvedený manžel je schopen sám se živit (zdravý muž v produktivním věku) a žalobcem tvrzená neschopnost nemá jistě původ v manželství. Přiznání obou nároků by bylo zjevně v rozporu s dobrými mravy.

21. S ohledem na výše uvedené tak nezbylo soudu nic jiného, než žalobu, na základě které se žalobce domáhal určení výživného manžela a žalobu, na základě které se domáhal určení výživného rozvedeného manžela, jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná však tyto nepožadovala, proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.