10 C 207/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale v ČR: ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 37 178,93 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z částky 20 600 Kč 22. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 578,93 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 347,43 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 095,27 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p.a. z částky 746,69 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 29 % p.a. z částky 21 346,69 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručenou původně Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 30. 7. 2021 (následně postoupenou zdejšímu soudu) požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 37 178,93 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 347,43 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 095,27 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 21 346,69 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % p.a. z částky 21 346,69 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 28. 4. 2019 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce otištěné na zadní straně Smlouvy (dále jen„ Podmínky“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 19 017 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 935 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 8 596 Kč, částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 6 486 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 684 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21. 6. 2020. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 12. 5. 2019. Ke dni 10. 9. 2019 činila dlužná jistina částku 21 346,69 Kč a dlužný poplatek částku 15 832,24 Kč. Po tomto datu do data postoupení nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 21 346,69 Kč dále úrokem ve výši 29 % ročně od 22. 6. 2020 do zaplacení. Právní předchůdce žalobkyně měl v souladu s čl. 6 Smluvních podmínek současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 1 400 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností k 5. 1. 2021. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Ke dni postoupení 18. 12. 2020 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 50 678,93 Kč, její příslušenství pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí částky 50 678,93 Kč je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobkyně vůči žalovanému neuplatňuje. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 37 178,93 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 21 346,69 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 15 832,24 Kč, dále zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 3 095,27 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 3 347,43 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 346,69 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z dlužné jistiny ve výši 21 346,69 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani přes písemnou upomínku žalobkyni neuhradil.

2. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdce, [právnická osoba], jako poskytovatel zápůjčky, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 – § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr (resp. zápůjčku), a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Smlouvy o zápůjčce [číslo]. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že [anonymizováno] před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka – tyto jsou obsahem Zákaznické karty.“ Ze zákaznické karty ze dne 28. 4. 2019 právní předchůdce žalobkyně ověřil před uzavřením Smlouvy o zápůjčce [číslo] majetkovou situaci žalovaného z výpisů z bankovního účtu. Současně si z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřil, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, zejména že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník ve [právnická osoba] [anonymizováno], jeho měsíční příjem činí 22 130 Kč, nemá úvěr z kreditní karty ani zápůjčku u jiné společnosti, nemá vyživovací povinnost a dále s ohledem na výši jeho příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl právní předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v zákaznické kartě. Právní předchůdce žalobkyně tak dospěl k názoru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku je dostatečná. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Dále argumentovala tím, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (tj. 1. 12. 2016) a neprokázání splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Žalobkyně z listin, na které odkazovala, předložila smlouvu o nájmu a užívaní bytu ze dne 6. 3. 2018, pokyn k dočasnému přidělení ze dne 1. 4. 2019, mzdový výměr a výpis z účtu žalovaného za období od 1. 1. 2019 do 25. 4. 2019.

3. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 6. 1. 2021.

4. Usnesením č.j. 10 C 207/2022-79 ze dne 12. 8. 2022 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno dne 26. 8. 2022, přičemž soud považoval usnesení se žalobou žalovanému za doručené v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť písemnosti byly doručovány na adresu bydliště žalovaného evidovanou v informačním systému evidence obyvatel - cizinců.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřil a žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

6. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

12. Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 28. 4. 2019, Smluvními podmínkami Smlouvy o zápůjčce, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 24. 8. 2019 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 22 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 60 týdenních splátkách po 684 Kč (poslední splátka ve výši 661 Kč), tedy celkem částku 41 017 Kč, která je tvořena zápůjčkou ve výši 22 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 19 017 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 3 905 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 8 596 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 6 486 Kč Smluvní úrok byl sjednán ve výši 29 % p.a. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky.

13. Z žádosti o spotřebitelský úvěr (zákaznická karta) ze dne 28. 4. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že má čistý příjem 17 130 Kč měsíčně, další příjem 5 000 Kč měsíčně a odhadované výdaje 8 000 Kč měsíčně, zaměstnán je na plný pracovní úvazek, je svobodný, nemá vyživovací povinnost a bydlí v nájmu. Nemá kreditní kartu ani zápůjčku u jiné společnosti. Žalovaný měl předložit 2 výpisy z bankovního účtu.

14. Z tabulky umoření bylo zjištěno, že žalovaný uhradil částku 1 400 Kč.

15. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 1. 1. 2019 do 25. 4. 2019 bylo zjištěno, že 22. 2. 2019 byla na účet připsána částka 17 020 Kč, dne 20. 3. 2019 částka 17 240 Kč, dne 17. 4. 2019 částka 2 817,88 Kč, vše od [právnická osoba] [anonymizováno], konečný zůstatek činil 657,22 Kč.

16. Ze smlouvy o nájmu a užívání bytu uzavřené dne 6. 3. 2018 mezi nájemcem – [anonymizována dvě slova] a pronajímatelem – [jméno] [jméno], bylo zjištěno, že jednou z osob bydlících v bytě je žalovaný.

17. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

18. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobkyně uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni (jejího právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

19. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, což nebylo zjištěno ani z výpisu z účtu žalovaného, který žalobkyně předložila. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně se úvěruschopností žalovaného nezabýval. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

20. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

21. Žalobkyně, resp. právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalovanému částku 22 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 1 400 Kč, proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 10 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 22. 6. 2020, tj. ode dne následující po stanovení poslední splátky úvěru (výrok I.).

22. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

23. Žalobce sice soudu předložil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, který zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany předchůdce žalobce pokládal za zcela dostačující a vyhovující požadavkům zákona, nicméně soud odkazuje zejména na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č.j. 18 Co 295/2020-150 ze dne 24. 2. 2021 a č.j. 27 Co 308/2020-116 ze dne 20. 1. 2021, která naopak zkoumání věřitele v obdobných skutkových věcech nepovažovala za dostačující.

24. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 37 178,93 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 20 600 Kč, tj. jen cca 55 %, proto soud za situace, kdy lze konstatovat, že úspěch a neúspěch účastníků byl téměř stejný (nutno vzít v potaz také nezanedbatelné příslušenství, které žalobkyně po žalovaném požadovala), rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

25. Lhůtu splatnosti soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.