10 C 235/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale v ČR: ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 51 769 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 9 900 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části, tj. co do částky 41 869 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 072,28 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 9 742,39 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 29 % p.a. z částky 19 642,39 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 6. 2022 požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 51 769 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 072,28 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 642,39 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % p.a. z částky 19 642,39 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 13. 3. 2019 se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ postupitel“) Smlouvu [číslo] (dále jen„ Smlouva“), nedílnou součástí Smlouvy jsou Smluvní podmínky obsažené na stejném listu jako Smlouva, přičemž souhlas s jejich zněním žalovaný stvrdil podpisem Smlouvy. Před uzavřením Smlouvy a poskytnutím úvěru žalovanému, byla jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr ze strany postupitele posouzena s odbornou péčí v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Postupitel vycházel mj. z informací získaných z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb (SOLUS), dále prověřil úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím dalších registrů a databází (např. insolvenční rejstřík, evidence neplatných dokladů, evidence adres, interních registrů atd). Při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr postupitel rovněž komplexně vyhodnotil celkovou finanční situaci žalovaného, kdy postupitel konfrontoval doložené skutečnosti žalovaným s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty žalovaného dle ekonomických modelů. Následně po důkladné analýze veškerých informací v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru Postupitel dospěl k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Na základě Smlouvy byla postupitelem žalovanému poskytnuta hotovostní zápůjčka ve výši 32 000 Kč (dále jen„ zápůjčka“), převzetí zápůjčky žalovaný stvrdil podpisem Smlouvy. Za poskytnutí a spravování zápůjčky se žalovaný zavázal zaplatit přesně předem vyčíslený a neměnný poplatek v částce 21 869 Kč (zahrnující úrok ve výši 29 % p.a.; částku za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částku za administrativní činnosti a komfortní splácení). Celková částka, kterou se žalovaný zavázal ve Smlouvě postupiteli zaplatit, činila 53 869 Kč, uhrazena měla být v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 898 Kč (poslední splátka ve výši 887 Kč). Žalovaný na pohledávku uhradil celkem částku ve výši 22 100 Kč. Uhrazené platby byly započteny ve výši 12 357,61 Kč na jistinu 32 000 Kč, která tak byla ponížena na 19 642,39 Kč. Další uhrazené platby ve výši 9 742,39 Kč byly započteny na Poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru ve výši 21 869,00 Kč, které byly poníženy na 12 126,61 Kč. Žalovaný neplnil své povinnosti ze Smlouvy řádně a včas, když nehradil předepsané splátky, v důsledku prodlení žalovaného tak vzniklo žalobkyni právo na uhrazení smluvní pokuty v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky, ohledně nichž je žalovaný v prodlení, tato denní smluvní pokuta v sazbě 0,1 % byla kapitalizována na částku ke dni 1. 2. 2022, přičemž je po žalovaném požadována pouze v částce 16 000 Kč; dále má žalobkyně právo na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 072,28 Kč a sankčních poplatků ve výši 4 000 Kč. Dne 28. 1. 2022 uzavřel postupitel se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, kterou žalobkyni postoupil pohledávku z titulu předmětné Smlouvy, postupní smlouva nabyla účinnosti ke dni 1. 2. 2022, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dne 1. 2. 2022. K tomuto dni byla pohledávka kapitalizována na částku ve výši 52 841,28 Kč, která je složena z jistiny ve výši 19 642,39 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 12 126,61 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 16 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 072,28 Kč, sankčních poplatků ve výši 4 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky 52 841,28 Kč nejpozději do 17. 3. 2022. Jako příslušenství pohledávky žalobce uplatňuje smluvní úrok ve výši 29 % p.a. z jistiny 19 642,39 Kč jdoucí ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % p.a. jdoucí z jistiny 19 642,39 Kč ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani přes písemnou upomínku žalobci neuhradil.

2. Žalobkyně dále doplnila, že před uzavřením Smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to v souladu s ust. § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku, byla provedena lustrace žalovaného v dostupných registrech (BRKI, NRKI, SOLUS, interní databáze právního předchůdce žalobkyně, insolvenční rejstřík, Centrální evidence exekucí). Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly zástupcem předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení] následně ověřeny a zkontrolovány. Dle těchto činil pravidelný měsíční příjem žalovaného 20 100 Kč, odhadované měsíční výdaje 3 200 Kč, interní splátky zápůjček 4 0853 Kč a externí splátky zápůjček 1 500 Kč. Jako další příjem do domácnosti byla uvedena částka 15 900 Kč. Právní předchůdce žalobkyně tak dospěl k názoru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku je dostatečná.

3. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 došlo s účinností k 1. 2. 2022 k postoupení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 1. 2. 2022.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání soudu dne 22. 11. 2022 se žalovaný bez řádné a včasné omluvy nedostavil, přestože mu bylo předvolání včetně žaloby doručeno řádně dne 29. 9. 2022 v souladu s ust. § 49 odst. 2 a odst. 4 občanského soudního řádu (o. s. ř.). Soud tedy jednal v nepřítomnosti žalovaného dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že pro [právnická osoba] pracuje asi 7 let jako zprostředkovatel, a protože lidé vědí, že zprostředkovává úvěry, sami svědka oslovují. Také žalovaný svědka oslovil s žádostí o půjčku, žalovaný pracoval pod agenturou v [anonymizováno], bydlel na ubytovně s partnerkou. Sjednávání úvěru byl vždy přítomen tlumočník, který žalovanému veškeré informace tlumočil. V zákaznické kartě jsou uvedeny údaje, které jednak zjistil z dokumentů předložených žalovaným a dále z informací, které mu žalovaný sdělil. Tyto údaje se následně elektronicky v rámci aplikace ČNB zasílají do systému ČNB, který vyhodnotí rizikovost klienta. Pokud by byl klient rizikový, přišla by i informace„ např. zamítnuto“, případně přijde informace o maximální výši úvěru. Svědek věděl, že žalovaný žije s partnerkou, v zákaznické kartě je jako další čistý příjem uveden příjem partnerky, která svědkovi také výplatní pásky ukazovala. Informace o výdajích vycházejí ze sdělení klienta, svědek má také povědomí o tom, že pokud cizinci pracují pod agenturou a bydlí na ubytovně, tak jejich výdaje jsou minimální. Co se týká splátek jiných úvěrů, tak v zákaznické kartě jsou uvedeny dle sdělení klienta, ale sám systém ČNB má informace o tom, jaké úvěry klient splácí. Dále cizinci předkládají průkaz totožnosti, pracovní smlouvu, výplatní pásky, doklad o ubytování, a doklad o povolení k pobytu. Pokud klient žádá o úvěr v hotovosti, vybere peníze z bankomatu a klientovi je předá oproti podpisu, pokud klient požaduje výplatu na účet, jsou údaje zaslány [anonymizováno], který prostřednictvím verifikace následně finanční částku klientovi zašle na účet.

6. Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 13. 3. 2019, Smluvními podmínkami smlouvy o zápůjčce, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 13. 3. 2019 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 32 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 60 pravidelných týdenních splátkách po 898 Kč (poslední splátka ve výši 887 Kč), tedy celkem částku 53 869 Kč, která je tvořena zápůjčkou v částce 32 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 21 869 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 5 724 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 12 276 Kč a odměny za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 3 869 Kč. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 29 % p.a. a byla stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Dle čl. 6 smluvních podmínek pro případ, že zákazník neuhradí řádně a včas splátku, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je zákazník v prodlení. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván ke splacení zbývající pohledávky.

7. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný měl být v době uzavření smlouvy zaměstnán jako operátor s čistým měsíčním příjmem 20 100 Kč, přičemž zaměstnání mělo být ověřeno pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami. Odhadované měsíční výdaje byly konkretizovány částkou 3 200 Kč (bez další specifikace). Dále bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí na ubytovně, nemá vyživovací povinnosti, splácí interní splátky ve výši 4 085 Kč a externí splátky 1 500 Kč měsíčně. Jako další příjem do domácnosti byla uvedena částka 15 900 Kč (bez další specifikace).

8. Z listiny„ doklad o zajištění ubytování“ ze dne 13. 3. 2019 bylo zjištěno, že [právnická osoba] [anonymizováno] uvedla, že poskytuje ubytování žalovanému v ubytovně na adrese [adresa žalovaného].

9. Z dohody o poskytování mzdy ze dne 1. 11. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] [právnická osoba], mzdový tarif činil 85,10 Kč/hod, kdy tato dohoda tvoří nedílnou součást pracovní smlouvy.

10. Z výplatních pásek bylo zjištěno, že mzda žalovaného za leden 2019 činila 22 160 Kč čistého a za únor 2019 částku 18 040 Kč čistého.

11. Potvrzením o přechodném pobytu bylo zjištěno, že žalovanému byl povolen přechodný pobyt na území ČR.

12. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

13. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

14. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

18. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud za to, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jako občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.

22. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o zápůjčce (úvěru) byla právním předchůdcem žalobkyně uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni (jejího právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

23. Soud po vyhodnocení provedených důkazů v otázce úvěruschopnosti uzavřel, že předchůdce žalobkyně sice provedl kontrolu příjmů žalovaného, když alespoň dle tvrzení svědka byla předložena pracovní smlouva a 2 výplatní pásky, pracovní smlouva však k důkazu předložena nabyla. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně o tomto rovněž nepředložila žádné důkazy, tyto ani nenavrhla, soud tak nemohl kladně vyhodnotit chování předchůdce žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Ze zákaznického listu také není zřejmé, o jaký další příjem domácnosti by se mělo jednat (svědek sice uvedl, že se jednalo o příjem partnerky žalovaného, tato skutečnost však nebyla jiným způsobem ověřena), to vše s poukazem na to, že již v tomto listu se uvádí, že žalovaný má ještě další zápůjčky a tyto splácí částkami 4 085 Kč a 1 500 Kč. V tom případě počítáme-li pouze měsíční výdaje 3 200 Kč, které jsou velmi nízké a to i vzhledem k tomu, že žalovaný bydlí na ubytovně (přičemž nebylo zjištěno, že by za ubytování bylo hrazeno jinou osobou než žalovaným), není s tímto nákladem na ubytování počítáno a rovněž, pokud jde o rodinný stav, je uvedeno, že je svobodný a nikoliv, že by žil v partnerském vztahu, ač tato kolonka v samotné zákaznické kartě je uvedena. Nutno také zdůraznit, že nebylo doloženo, zda pracovní poměr žalovaného byl sjednán na dobu určitou či neurčitou a nelze tedy ověřit, zda by žalovanému, který je cizinec, neskončil pracovní poměr dříve, než by byla zápůjčka splacena. Na pováženou také stojí to, jakým způsobem je předchůdcem žalobkyně ověřována úvěruschopnost klienta, když dle výpovědi svědka bylo zjištěno, že údaje ze zákaznické karty jsou zadána do„ programu ČNB“, který během pár minut vyhodnotí bonitu klienta s uvedením maximální výše zápůjčky. Soud tak má za to, že nebyly právním předchůdcem žalobkyně dostatečně zjištěny jak příjmy, tak výdaje žalovaného, aby došlo k řádnému posouzení jeho schopnosti úvěr splácet. Jsou-li jako odhadované měsíční výdaje žalovaného uváděny částkou 3 200 Kč, má soud za to, že věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát jako fakt, ale tyto je povinen s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit, rovněž tak pokud jde o příjmy. Pokud má jakékoliv pochybnosti o jejich správnosti, např. pokud jde o bydlení, stravování nebo jiné náklady, které neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým, je povinen požadovat jejich objasnění, příp. v rámci svých možností ověřit jiným způsobem. V daném případě byly právním předchůdcem žalobkyně ověřeny pouze výdaje týkajících se externích a interních splátek a již z nich bylo zřejmé, že žalovaný má více úvěrů či zápůjček. Pokud jde o výdaje uvedené částkou 3 200 Kč, jedná se o částku, která nedosahuje ani životního minima a ze zákaznické karty ani z jiných předložených důkazů není zřejmé, že by žalovaný měl hrazeno ubytování svým zaměstnavatelem. Toto nebylo doloženo ani pracovní smlouvou, ani výplatními páskami. Vzhledem k tomu, že cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbyde v jeho rozpočtu dostatek jeho finančních prostředků, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši, je proto nutné vždy podrobně analyzovat rozpočet žadatele a to zejména, pokud nejsou známy všechny jeho výdaje, tj. kromě již uvedených splátek jiných úvěrů i náklady na bydlení, stravu a osobní potřebu. V daném konkrétním případě má soud za to, že pokud jde o vyhodnocení příjmové i výdajové stránky žalovaného, zde předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu se zákonem. Lze poukázat i na zákon č. 110/2006 Sb., stanovící životní minimum žalovaného jako částku nezbytnou pro životní potřeby. Nebyly tak vyhodnoceny žádné výdaje na bydlení, když příspěvek či bezplatné zajištění bydlení zaměstnavatel nebylo nijak zjištěno ani tvrzeno.

24. Soud tak má za to, že uzavřená spotřebitelská smlouva byla v daném případě neplatnou smlouvou podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, má za to že právní předchůdce žalobkyně příliš spoléhal na pravdivost příjmů i výdajů žalovaného, a tyto si ani neověřoval. Jednalo se tak o plnění z neplatné smlouvy, neplatné právě podle ust. § 87 odst. 1 věty 1. zák. o spotřebitelském úvěru, neboť se jedná o ust. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů tzv.„ lichvářských úvěrů“ spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků (rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V daném případě byl úvěr poskytnut ve výši 32 000 Kč a byla uhrazena pouze částka ve výši 22 100 Kč. Při poskytnutí zápůjčky ve výši 32 000 Kč a úhrady 22 100 Kč má žalobkyně právo na uhrazení rozdílu, což činí 9 900 Kč a tato částka byla také přiznána, a to i s úroky z prodlení. Pokud jde o zbývající částku 41 869 Kč, v níž byla zahrnuta smluvní pokuta ve výši 16 000 Kč, která nebyla ani součástí smlouvy, ale jen ve smluvních podmínkách, které nebyly podepsány, takže by nemohla být přiznána, ani pokud by byla smlouva platná. Rovněž tak sankční poplatek ve výši 4 000 Kč. Pokud jde o částky, které byly uvedeny jako poplatky za zápůjčku a činily částku 21 869 Kč, jedná se o částku skutečně lichvářskou, která dosahuje více než dvě třetiny zápůjčky, kde rozdíl činí pouze 10 131 Kč a pokud jde o úrok, který byl uveden 29 % ročně, mělo se jednat o úrok, který je pevný po celou dobu trvání smlouvy, zde však již došlo k zesplatnění a odůvodňovala-li žalobkyně uvedený úrok tím, že byl sjednán týdenní splátkový režim, kdy v rámci každého týdne vázaný zástupce má navštívit žalovaného v jeho bydlišti a vybrat splátky, s čímž byly spojeny vysoké náklady, které odůvodňovaly výši úroku 29 % ročně, k tomu je nutné uvést, že ze smlouvy vyplývá, že za flexibilní splácení, vedení účtu a komfortní splácení byly naopak účtovány částky 12 276 Kč a 3 869 Kč, takže vůbec není zřejmé, že by se tyto náklady projevily v 29 % ročním úroku. Soud proto z výše uvedených důvodů žalobě vyhověl, jen pokud jde o částku 9 900 Kč, o níž se žalovaný obohatil, když obdržel zápůjčku 32 000 Kč a uhradil částku 22 100 Kč. Žalobci byly dále přiznány úroky z prodlení, a to ode dne následujícího, kdy mělo dojít k uhrazení dluhu dle výzvy odeslané žalovanému dne 10. 2. 2022 (splatnost stanovena nejpozději do 17. 3. 2022), tj. ode dne 18. 3. 2022. Výše úroků vychází s ust. § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.

25. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

26. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch žalobkyně byl menší, než úspěch žalovaného. Předmětem sporu byla částka 51 769 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 9 900 Kč, tj. jen 19,12 %, proto soud za situace, kdy žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Lhůtu splatnosti soud určil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány důvody pro stanovení lhůty delší či ve splátkách.