10 C 239/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno jméno sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 49 976,70 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 49 976,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. z částky 49 976,70 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobce se proti žalované domáhal žalobou doručenou soudu dne 10. 6. 2022 zaplacení částky 49 976,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení z žalované částky jdoucím od 1. 2. 2022 do zaplacení. Tvrdil, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] dne 31. 7. 2020 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši 51 976,70 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 31. 1. 2022. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů, které jsou uvedeny v části B tohoto návrhu, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaná zahájila kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle Smlouvy o úvěru v části obchodních podmínek čl. III. pro spotřebitelský úvěr. Po dokončení registrace na webových stránkách [webová adresa] zaslala žalovaná původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalované úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o revolvingovém úvěru s navrhovanou výší úvěru, kterou žalovaná čerpala 51 976,70 Kč a splatností dne 31. 1. 2022. Úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10% musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu upomínkami odeslanými původním věřitelem a následně i formou předžalobní upomínky prostřednictvím právního zástupce žalobce. Upomínka byla právním zástupcem žalobce odeslána dne 13. 2. 2022. Žalovaná čerpala finanční prostředky v různé výši vždy na bankovní účet č. [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] v období mezi 31. 7. 2020 – 26. 2. 2021, před postoupením pohledávky uhradila žalovaná celkem 55 566 Kč. Žalobci byla postoupena pohledávka ve výši 51 976,70 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 36 999,57 Kč a z úroku za období čerpání úvěru ve výši 14 977,13 Kč. Ještě před podáním žaloby žalovaná uhradila 2 000 Kč na účet žalobce. Celková výše nároků žalobce činí celkem 49 976,70 Kč nejpozději splatných 31. 1. 2022. Do dne podání žaloby žalovaná ničeho neuhradila.

2. Žalobce nabyl pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 mezi společností [právnická osoba], [země], jako původním věřitelem a postupitelem a společností [právnická osoba] (žalobce), jako postupníkem a novým věřitelem, čímž prokázal aktivní legitimaci ve sporu. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 13. 2. 2022.

3. K výzvě soudu žalobce sdělil, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž žalovaná dala uzavřením smlouvy souhlas. Odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaná prohlásila, že má pravidelný měsíční příjem a potvrdila, že je schopna úvěr splatit a že řádně zvážila své možnosti. V případě, že měla pochybnosti o svých možnostech úvěr splatit, byla povinna kontaktovat původního věřitele, aby společně posoudili její schopnost úvěr splatit. Na základě této lustrace a prohlášení žalované původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného úvěr splatit. Úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Jinými či dalšími doklady, kterými by žalobce doložil způsob prověřování úvěruschopnosti původním věřitelem, žalobce již nedisponuje.

4. Žalovaná uvedla, že nesplácet úvěr neměla v úmyslu, dostala se ale do tíživé finanční situace, a to jednak s ohledem na své majetkové poměry a zdravotní stav. Rozhodnutí ponechala na úvaze soudu.

5. K jednání dne 21. 3. 2023 se žalobce omluvil a souhlasil s jednáním v jeho nepřítomnosti.

6. Smlouvou o revolvingovém úvěru ze dne 31. 7. 2020, Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, Obchodními podmínkami, a platebními informacemi měl soud prokázáno, že [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] poskytla žalované revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 80 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši 11 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru nebo alespoň 1 000 Kč, podle toho, která částka je vyšší, splatných vždy každý měsíc v ten jistý kalendářní den, ke kterému mu byly finanční prostředky dle smlouvy připsány na bankovní účet. Součástí úvěrové smlouvy byly Standardní podmínky smlouvy o úvěru (dále jen„ podmínky“). Žalovaná čerpala úvěr v celkové výši 41 766 Kč (dne 31. 7. 200 ve výši 2 500 Kč, dne 4. 8. 2020 ve výši 500 Kč, dne 12. 8. 2020 ve výši 15 000 Kč, dne 18. 8. 2020 ve výši 10 000 Kč, dne 26. 8. 2020 ve výši 4 500 Kč, dne 1. 9. 2020 ve výši 400 Kč, dne 12. 11. 2020 ve výši 1 700 Kč, dne 18. 11. 2020 ve výši 2 000 Kč, dne 24. 11. 2020 ve výši 1 000 Kč, dne 4. 1. 2021 ve výši 1 000 Kč, dne 26. 2. 2021 ve výši 3 166 Kč), který však v souladu se Smlouvou nesplácela, ač jí byly právním předchůdcem žalobce jednotlivé splátky vyúčtovány. Žalobce zaslal žalované předžalobní výzvu, jak vyplývá z dopisu ze dne 13. 2. 2022.

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odstavce 2 téhož ustanovení zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odstavec 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o revolvingovém úvěru byla právním předchůdcem žalobce uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalované jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

13. Žalobce soudu žádné listiny prokazující, že by právní předchůdce žalobce provedl ověření jakýchkoliv příjmů a výdajů žalované, nepředložil. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nutno konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalované zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

14. Žalobce, resp. právní předchůdce žalobce, poskytl žalované na základě shora uvedeného částku 41 766 Kč, žalovaná do současné doby dle sdělení žalobce uhradila částku ve výši 55 566 Kč (před postoupení pohledávky) a ve výši 2 000 Kč (před podáním žaloby), rozdíl tak činí minus 15 800 Kč, proto nezbylo soudu nic jiného, než žalobu jako nedůvodnou v plné rozsahu zamítnout (výrok I.).

15. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšná žalovaná by tak měla právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu však vyplynulo, že žalované dosud žádné náklady řízení nevznikly.