10 C 24/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 133 905,78 Kč s příslušenstvím <b>I. Rozšíření žaloby o zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 975 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení a zaplacení úroku z úvěru ve výši 14,10 % ročně z částky 130 930,78 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení, se připouští.</b> <b>II. Řízení se částečně co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 889,04 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení zastavuje.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 37 279,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 37 279,46 Kč od 16. 10. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>IV. Žaloba se, co do částky 99 626,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 889,04 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 045,57 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky ve výši 99 626,32 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení a úroku z úvěru ve výši 14,10 % ročně z částky 130 930,78 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení, zamítá.</b> <b>V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 19. 10. 2022 požadovala žalobkyně (původně [právnická osoba], [IČO], dále jen„ předchůdce žalobkyně“) po žalovaném zaplacení částky 133 905,78 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 889,04 Kč od 23. 5. 2018 do 19. 4. 2022, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 045,57 Kč od 20. 4. 2022 do 28. 9. 2022 a zákonným úrokem z prodlení z částky 138 819,82 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení. Předchůdce žalobkyně tvrdil, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] dne 23. 5. 2018 Smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen Smlouva o úvěru), v níž se předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 190 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 96 měsíčních splátkách ve výši 3 606,41 Kč, počínaje dnem 15. 6. 2018, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 14,10 % p. a. Nedílnou součástí smlouvy je Sazebník poplatků. Předchůdce žalobkyně svůj závazek splnil a dne 23. 5. 2018 úvěr žalovanému poskytl bezhotovostním převodem prostředků na účet žalovaného. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu předchůdce žalobkyně využil svého práva a v souladu s odst. 13 a 14 Produktových podmínek, jež jsou nedílnou součástí Smlouvy o úvěru, prohlásil úvěr poskytnutý dle Smlouvy o úvěru dopisem ze dne 19. 4. 2022 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení se splátkou, čímž ve smyslu Produktových podmínek porušil svoji splátkovou povinnost dle Smlouvy o úvěru. Žalovaný doposud svoji povinnost nesplnil a dlužný, splatný úvěr nezaplatil. Žalovaný tak nadále dluží žalobkyni na jistině částku 130 930,78 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 7 889,04 Kč (nezaplacený úrok, který žalovaný měl zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 2 975 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 28. 9. 2022 ve výši 5 045,57 Kč, úrok z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 138 819,82 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ani na základě předžalobní výzvy ničeho neuhradil. Žalovaný na úhradu poskytnutého úvěru uhradil celkem částku 152 720,54 Kč.

2. Žalobkyně dále uvedla, že při schvalování úvěru vycházel předchůdce žalobkyně z údajů poskytnutých klientem – žalovaným, a to v rámci Žádosti o Expres Core ze dne 17. 5. 2018, kdy žalovaný v žádosti uvedl zejména informace o svém rodinném stavu (svobodný), vzdělání (odborné/učňovské), způsobu bydlení (pronajatý dům/byt) a o svém pracovním poměru (zejména údaje o zaměstnavateli), včetně čistého příjmu, který uvedl ve výši 20 658 Kč a příjmu domácnosti. Předchůdce žalobkyně dále kontroloval veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databáze MVČR. Příjem žalovaného byl ověřen prostřednictvím výpisu z běžného účtu, který měl žalovaný taktéž veden u předchůdce žalobkyně. Výdaje žalovaného byly taktéž hodnoceny a ověřeny na základě výpisu z účtu. Příjem žalovaného vyplývající z výpisu z běžného účtu činil za měsíc 2/2018 částku 23 992 Kč, za měsíc 3/2018 částku 29 662 Kč, za měsíc 4/2018 částku 25 187 Kč a za měsíc 5/2018 částku 24 552 Kč, průměrný deklarovaný příjem v žádosti odpovídal reálným příjmům žalovaného. Předchůdce žalobkyně dále posuzoval schopnost žalované splácet na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházel s částkou životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a existenčního minima, a dále počítal s částkou normativních nákladů na bydlení dle ustanovení § 26 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, která vychází z nákladů poskytovaných MPSV a zohledňuje druh bydlení, počet osob v domácnosti a lokaci bydlení. Na základě uvedených údajů předchůdce žalobkyně dospěl k částce 4 443,71 Kč. Výpočet disponibilní částky byl vypočten tak, že od příjmu byly odečteny veškeré výdaje žalovaného. Po uvedeném výpočtu byla kapacita pro splátkové zatížení dostatečná. Předchůdce žalobkyně úvěruschopnost hodnotil individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování, úvěruschopnost žalovaného schopnost splácet úvěr byla posuzována s odbornou péčí a v souladu s ustanovením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

3. Podáním doručeným soudu dne 20. 4. 2023 žalobkyně rozšířila žalobu o zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 975 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení a úroku z úvěru ve výši 14,10 % ročně z částky 130 930,78 Kč od 20. 4. 2022 do zaplacení. S ohledem na skutečnost, že rozšíření žaloby nebrání ust. § 95 odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.), soud rozšíření žaloby připustil, tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

4. Podáním doručeným soudu dne 20. 4. 2023 vzala žalobkyně žalobu částečně co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 889,04 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení zpět. S ohledem na částečně zpětvzetí žaloby soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a řízení podle § 96 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. částečně co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 889,04 Kč od 29. 9. 2022 do zaplacení zastavil.

5. Usnesením č.j. 10 C 24/2023-47 ze dne 2. 3. 2023 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno dne 13. 3. 2023, přičemž soud považoval usnesení se žalobou žalovanému za doručené v souladu s ust. § 46b a § 49 o. s. ř., neboť písemnosti byly doručovány na adresu bydliště žalovaného evidovanou v informačním systému evidence obyvatel.

6. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřil a žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

7. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Smlouvou o úvěru s pojištěním schopnosti splácet - Expres půjčka ze dne 23. 5. 2018 uzavřenou mezi žalovaným jako klientem a [právnická osoba] jako bankou bylo zjištěno, že na základě smlouvy o úvěru poskytl předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 190 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v 96 měsíčních anuitních splátkách po 3 606,41 Kč (včetně pojištění), splatných vždy k 15. dni v měsíci, první splátka byla splatná ke dni 15. 6. 2018, poslední anuitní splátka při řádné splácení byla ve výši 1 799,93 Kč, roční pevná úroková sazba byla sjednána ve výši 14,10 %. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky a Sazebník.

14. Z platební historie – smlouva [číslo] bylo zjištěno, že žalovaný úvěr ve výši 190 000 Kč čerpal dne 23. 5. 2018.

15. Dopisem ze dne 21. 4. 2022 bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek smlouvy o úvěru č. [bankovní účet] na částku 190 000 Kč prohlásil úvěr za splatný ke dni 19. 4. 2022 a žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky ve výši 142 121,31 Kč nejpozději do 5. 5. 2022.

16. Předžalobní výzvou ze dne 30. 9. 2022 bylo prokázáno, že právní zástupce předchůdce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu ze zesplatněného úvěru ve výši 146 929,77 Kč, a to do 15 dní ode dne odeslání této výzvy. Poštovním podacím archem bylo dále prokázáno, že výzva byla žalovanému odeslána dne 30. 9. 2022.

17. Z tabulky předchůdce žalobkyně k úvěruschopnosti žalovaného bylo zjištěno, že deklarovaný příjem žalovaného byl uveden ve výši 20 568 Kč a byl ověřen z běžného účtu vedeného u předchůdce žalobkyně; žalovaný je zaměstnán na dobu neurčitou, má jeden příjem, je svobodný, bydlí v pronájmu, nemá vyživovací povinnost, interní splátky činí 1 743,18 Kč a extérní splátky činí 4 950 Kč, ostatní výdaje nula. Čistý příjem domácnosti byl uveden ve výši 70 000 Kč.

18. Z výpisu z účtu žalovaného za 1/2018 bylo zjištěno, že aktiva činí 19 398 Kč a pasiva 10 200 Kč (konečný zůstatek - 482,51 Kč); z výpisu z účtu žalovaného za 2/2018 bylo zjištěno, že aktiva činí 23 992 Kč a pasiva 33 083,49 Kč (konečný zůstatek - 9 547 Kč); z výpisu z účtu žalovaného za 3/2018 bylo zjištěno, že aktiva činí 29 662 Kč a pasiva 22 899,29 Kč (konečný zůstatek - 2 811,29 Kč); z výpisu z účtu žalovaného za [číslo] bylo zjištěno, že aktiva činí 25 187 Kč a pasiva 31 875,71 Kč (konečný zůstatek - 9 500 Kč); z výpisu z účtu žalovaného za 5/2018 bylo zjištěno, že aktiva činí 24 552 Kč a pasiva 23 552 Kč (konečný zůstatek - 8 500 Kč).

19. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

20. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobkyně uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni (jejího právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

21. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru, což nebylo zjištěno ani z výpisu z účtu žalovaného, který žalobkyně předložila. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně se úvěruschopností žalovaného nezabýval. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

22. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru. Navíc nutno zdůraznit, že již ze samotného výpisu z účtu žalovaného je zjevné, že konečný zůstatek měsíčního výpisu byl v záporném čísle, kdy žalovaný využíval možnosti kontokorentu.

23. Žalobkyně, resp. předchůdce žalobkyně, poskytla žalovanému částku 190 000 Kč, žalovaný dle sdělení žalobkyně do současné doby uhradil 152 720,54 Kč, proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 37 279,46 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla žalobkyní v rámci předžalobní výzvy poskytnuta lhůta k plnění, tento se dostal do prodlení nejdříve dnem 15. 10. 2022, je proto v souladu s ust. § 1970 o. z. a nař. vlády č. 351/2018 Sb. povinen hradit úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. od 16. 10. 2022 do zaplacení.

24. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

25. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně byla ve věci úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 133 905,78 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 37 279,46 Kč, tj. jen do 27,84 %, proto soud za situace, kdy byl v řízení úspěšnější žalovaný (co do 72,16 %), rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, když z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.

26. Lhůtu splatnosti soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.