10 C 256/2020

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 31 800 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 17 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 17 000 Kč od 5. 9. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 14 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 220 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5 943,18 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 3 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úrokem ve výši 23,72 % p.a. z částky 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1 Žalobou doručenou soudu dne 22. 7. 2020 požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky 31 800 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 220 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5 943,18 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % p.a. z částky 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], došlo dne 25. 7. 2017 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč (dále také jen„ úvěr“), a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně sjednanou v čl. 1 Smlouvy a odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 34 800 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 600 Kč, poslední splátku tak byl povinen uhradit nejpozději do 4. 9. 2018. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobci uhradil pouze částku 3 000 Kč, z toho na úrok za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy 2 310,35 Kč a na poplatek za hotovostní inkaso splátek 689,65 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne 31. 8. 2017. Již ze smluvních ujednání bylo žalovanému známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 4. 9. 2018. Ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky tak již žalovaný byl v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobce mohl od tohoto dne požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Právní předchůdce žalobce měl současně ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 4. 9. 2018 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 20 000 Kč ode dne 5. 9. 2018 až do zaplacení dále úrokem ve výši 23,72 % ročně. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba], [IČO], postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29. 11. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Ke dni postoupení 29. 11. 2019 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 31 800 Kč, skládající se z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 489,65 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 310,35 Kč. Příslušenství pohledávky pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 31 800 Kč, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, dlužných úhrad ve výši 11 800 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 5 943,18 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 220 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 9 % ročně z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani přes písemnou upomínku žalobci neuhradil. 2 Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného) a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka, mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, jejímž podpisem žalovaný stvrdil ujednání v čl. 7 Podmínek:„ Zákazník potvrzuje, že Úvěrující sám nebo prostřednictvím svého obchodního zástupce před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet půjčku, a to i na základě informací získaných od Zákazníka, které jsou obsahem karty zákazníka a o kterých Zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ V čl. 7 Podmínek žalovaný dále prohlásil, že věřiteli před uzavřením Smlouvy poskytl úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet poskytnutou půjčku, resp. zápůjčku, a že má plnou způsobilost Smlouvu uzavřít a je schopen splatit celou dlužnou částku dle podmínek ve Smlouvě. Úplnost, přesnost a pravdivost veškerých uvedených údajů žalovaný stvrdil svým podpisem i v kartě zákazníka při vyplňování žádosti o spotřebitelský úvěr. Žalovaný v kartě zákazníka dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako řidič ve [právnická osoba] [celé jméno žalovaného] autodoprava, jeho měsíční příjem činí 25 132 Kč, žije v nájmu. Nashromážděné a ověřené údaje byly příslušným spolupracovníkem právního předchůdce žalobce odeslány do obchodního informačního systému právního předchůdce žalobce, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovaným uzavřena předmětná Smlouva. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, navíc by se žalovaný v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. Právní předchůdce žalobce tak dospěl k názoru, že schopnost žalovaného splácet úvěr je dostatečná. Žalobce však z listin, na které odkazoval, předložil pouze kartu zákazníka. 3 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávek na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 29. 11. 2019. 4 Usnesením č.j. 10 C 256/2020-30 ze dne 2. 2. 2021 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno dne 15. 2. 2021 v souladu s ust. § 46b a ust. § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a to na adresu evidovanou jako bydliště žalovaného v informačním systému evidence obyvatel. 5 Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřil a žalobce s tímto postupem souhlasil již v žalobě, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. <i>6 Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7 Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8 Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9 Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10 Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>11 Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>12 Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 13 Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 25. 7. 2017, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 25. 7. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v 58 pravidelných týdenních splátkách po 600 Kč, první splátka byla splatná do 7. kalendářního dne od data uzavření smlouvy a každou další nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období, tedy celkem částku 34 800 Kč, která je tvořena úvěrem ve výši 20 000 Kč, souhrnným poplatkem ve výši 14 800 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 2 800 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso ve výši 8 000 Kč. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel (uhradil pouze částku 3 000 Kč), byl vyzván ke splacení celé pohledávky. 14 Z žádosti o úvěr (karta zákazníka) ze dne 25. 7. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že má příjem z hlavního pracovního poměru ve výši 25 132 Kč měsíčně a celkové výdaje 14 200 Kč měsíčně (výdaje na bydlení 3 900 Kč, osobní výdaje 8 000 Kč, splátky úvěru 2 300 Kč), má jednu vyživovací povinnost, žije v nájmu. Žalovaný měl předložit potvrzení o příjmu od zaměstnavatele. 15 Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: 16 V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobce uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. 17 V daném případě právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracoval s čistým příjmem ve výši cca 25 132 Kč měsíčně a žádostí žalovaného o poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobce však neměl k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalovaného (tyto konkrétně netvrdil), stejně tak neměl tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalovaného. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. 18 S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru. 19 Žalobce, resp. právní předchůdce žalobce, poskytl žalovanému částku 20 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 3 000 Kč (což uvedl sám žalobce), proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 17 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 5. 9. 2018, tj. ode dne následující po stanovení poslední splátky úvěru (výrok I.). 20 Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 21 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch žalobce a žalovaného byl téměř shodný. Předmětem sporu byla částka 31 800 Kč s příslušenstvím, úspěch měl žalobce jen co do částky 17 000 Kč, tj. jen 53,45 %, proto soud za situace, kdy úspěch účastníků byl téměř shodný (každý z nich byl úspěšný cca v ½), rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 22 Lhůtu splatnosti soud určil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., když umožnil uhradit žalovanému dlužnou částku do tří měsíců, což odpovídá jeho návrhu na úhradu ve třech splátkách.