10 C 292/2020

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pobytem trvale v ČR: ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 78 675,53 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 28 896 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 28 896 Kč od 22. 3. 2019 do zaplacení a částku ve výši 7 930 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 7 930 Kč od 30. 11. 2018 do zaplacení do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 24 403,33 Kč, částky 17 446,20 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 015,30 Kč a ve výši 2 229,84 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 7 519,97 Kč a ve výši 4 980,24 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 1 711,01 Kč od 21. 1. 2021 do zaplacení a z částky 6 895,82 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroku ve výši 29 % p.a. z částky 30 607,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a z částky 14 825,82 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1 Žalobou doručenou soudu dne 28. 10. 2020 požadoval žalobce po žalovaném zaplacení celkové částky 78 675,53 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 5 015,30 Kč a ve výši 2 229,84 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 7 519,97 Kč a ve výši 4 980,24 Kč, úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 30 607,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a z částky 14 825,82 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % p.a. z částky 30 607,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a z částky 14 825,82 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Svůj návrh na zaplacení částky 53 299,33 Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 25. 1. 2018 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce otištěné na zadní straně Smlouvy (dále jen„ Podmínky“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 34 000 Kč v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 29 116 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 6 081 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 8 728 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 14 307 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 1 052 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 21. 3. 2019. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 18. 2. 2018. Ke dni 13. 8. 2018 činila dlužná jistina částku 30 607,01 Kč a dlužný poplatek částku 22 692,32 Kč. Po tomto datu do data postoupení nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 30 607,01 Kč dále úrokem ve výši 29 % ročně od 22. 3. 2019 do zaplacení. Právní předchůdce žalobce měl v souladu s čl. 16 Smluvních podmínek současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 5 104 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Ke dni postoupení 20. 1. 2020 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 70 599,33 Kč. Její příslušenství pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 53 299,33 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 30 607,01 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 22 692,32 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 519,97 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 5 015,30 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 607,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 607,01 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Žalobu na zaplacení částky 25 376,20 Kč s příslušenstvím odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 5. 10. 2017 k uzavření Smlouvy o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce otištěné na zadní straně Smlouvy (dále jen„ Podmínky“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 22 000 Kč v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 19 017 Kč, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 3 935 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za zpracování a doručení ve výši 5 824 Kč a částku za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 9 258 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté zápůjčky a poplatku se žalovaný ve Smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 684 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 11. 2018. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 16. 4. 2018. Ke dni 13. 8. 2018 činila dlužná jistina částku 14 825,82 Kč a dlužný poplatek částku 10 550,38 Kč. Po tomto datu do data postoupení nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku ničeho uhrazeno. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 14 825,82 Kč dále úrokem ve výši 29 % ročně od 30. 11. 2018 do zaplacení. Právní předchůdce žalobce měl v souladu s čl. 16 Smluvních podmínek současně právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny. Žalovaný do postoupení pohledávky uhradil celkem částku 14 070 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 20. 1. 2020. Ke dni postoupení 20. 1. 2020 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 38 876,20 Kč. Její příslušenství pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 25 376,20 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 14 825,82 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 10 550,38 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 4 980,24 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 229,84 Kč, úroků ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 825,82 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 14 825,82 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani přes písemnou upomínku žalobci neuhradil. 2 Žalobce dále uvedl, že jeho právní předchůdce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, před uzavřením Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 5. 10. 2017 a Smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 25. 1. 2018 posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Dle dikce ustanovení § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr probíhá na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Spotřebitel je povinen poskytnout věřiteli na jeho žádost úplné a pravdivé informace nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tyto informace je spotřebitel povinen na žádost věřitele vysvětlit a doplnit. Žalobce, resp. jeho právní předchůdce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými zákaznické kartě. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, ve které je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že [anonymizováno] před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od Zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Z čl. 11 Smluvních podmínek pak dále plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného zápůjčku splácet, které žalovaný předchůdci žalobce poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovaným uzavřena předmětná Smlouva. Žalobce zdůraznil, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (tj. 1. 12. 2016) a neprokázání splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Žalobce z listin, na které odkazoval, předložil pouze zákaznickou kartu, neboť právní předchůdce žalobce ani žalobce nemá k dispozici kopie dokladů žalovaného s tím, že uchazeči o půjčku, resp. zápůjčku dokumenty a doklady zástupci věřitele pouze předkládají při sjednávání a uzavírání smlouvy. 3 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávek na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 20. 1. 2020. 4 Usnesením č.j. 10 C 292/2020-33 ze dne 4. 3. 2021 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno dne 18. 3. 2021, přičemž soud považoval usnesení se žalobou žalovanému za doručené v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť písemnosti byly doručovány na adresu bydliště žalovaného evidovanou v informačním systému evidence obyvatel - cizinců. 5 Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřil a žalobce s tímto postupem souhlasil již v žalobě, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. <i>6 Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7 Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění platném do 30. 11. 2016 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>8 Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9 Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>10 Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>11 Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>12 Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>13 Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 14 Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 5. 10. 2017, Smluvními podmínkami Smlouvy o zápůjčce, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] uzavřel s žalovaným dne 5. 10. 2017 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 22 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 60 týdenních splátkách po 684 Kč (poslední splátka ve výši 661 Kč), tedy celkem částku 41 017 Kč, která je tvořena zápůjčkou ve výši 22 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 19 017 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 3 935 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 5 824 Kč a poplatku za konformní splácení ve výši 9 258 Kč. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky. 15 Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný, bydlí na ubytovně, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnán na plný pracovní úvazek. Čisté příjmy uvedl ve výši 22 662 Kč, splátky ve výši 1 697 Kč měsíčně a odhadované výdaje ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl předložit pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu, doklad o ubytování. 16 Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 25. 1. 2018, Smluvními podmínkami Smlouvy o zápůjčce, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba] uzavřel s žalovaným dne 25. 1. 2018 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 34 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 60 týdenních splátkách po 1 052 Kč (poslední splátka ve výši 1 048 Kč), tedy celkem částku 63 116 Kč, která je tvořena zápůjčkou ve výši 34 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 29 116 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 6 081 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 8 728 Kč a poplatku za konformní splácení ve výši 14 307 Kč. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky. 17 Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný, bydlí na ubytovně, nemá vyživovací povinnost, je zaměstnán na plný pracovní úvazek. Čisté příjmy uvedl ve výši 23 160 Kč, splátky ve výši 3 078 Kč měsíčně a odhadované výdaje ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl předložit pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu, doklad o ubytování. 18 Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: 19 Žalobce se domáhal zaplacení dlužné částky z titulu smluv o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud za to, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jako občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobce je předně poskytovatelem finančních prostředků. 20 Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. 21 Žalobce předložil soudu pouze zákaznické karty, kde sice odkazuje na listiny, které žalovaný předkládal, ale žádné listiny prokazující, že by právní předchůdce žalobce provedl ověření jakýchkoliv příjmů a výdajů žalovaného, nepředložil. Pouze se omezil na doplnění tvrzení, že právní předchůdce žalobce vyhodnotil aktuální finanční situaci dle vyplněných podkladů klienta, vždy na základě zákaznické karty. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Ohledně smluv uzavíraných po 1. 12. 2016 se právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. 22 Žádné příjmy ani výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil a uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté ze zápůjčky. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. 23 Žalobce, resp. právní předchůdce žalobce, poskytl žalovanému na základě shora uvedeného částku 22 000 Kč a 34 000 Kč, žalovaný do současné doby dle sdělení žalobce uhradil na zápůjčku ve výši 22 000 Kč částku 14 070 Kč (rozdíl činí 7 930 Kč) a na zápůjčku ve výši 34 000 Kč uhradil 5 104 Kč (rozdíl činí 28 896 Kč), proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 7 930 Kč a 28 896 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne následující po stanovení poslední splátky zápůjčky (výrok I.). 24 Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 25 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy předmětem sporu byla celkem částka 78 675,53 Kč s příslušenstvím, úspěch měl žalobce jen co do částky 36 826 Kč, tj. jen 46,81 %, proto soud za situace, kdy úspěch účastníků byl téměř totožný, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 26 Lhůtu splatnosti soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.