10 C 349/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 20 975 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 664 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 361,80 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 7 664 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 13 311 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 838,89 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 556,32 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 12 202 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 25,14 % p.a. z částky 12 202 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 8. 2022 požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení celkové částky 20 975 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 361,80 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 7 664 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 838,89 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 556,32 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 12 202 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 25,14 % p.a. z částky 12 202 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Ohledně nároku na zaplacení částky 7 664 Kč s příslušenstvím tvrdila, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 16. 12. 2019 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 32 504 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit ve 12 měsíčních splátkách po 11 542 Kč počínaje 15. 1. 2020, přičemž poslední splátka byla stanovena na 15. 6. 2021. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Již ze smluvních ujednání bylo žalovanému známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 15. 6. 2021. Ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky tak již žalovaný byl v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně mohl od tohoto dne požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně měl současně ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba], postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 7. 1. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 7. 1. 2022. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 92 336 Kč. Ke dni postoupení 7. 1. 2022 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 50 731 Kč, příslušenství pohledávky pak tvořily úroky a zákonné úroky z prodlení. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobkyně uhrazeno ničeho. Žalobkyně však požaduje po žalovaném pouze vrácení částky představující bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného se zákonným úrokem z prodlení, tedy zaplacení dlužné jistiny ve výši 7 664 Kč představující rozdíl mezi poskytnutou jistinou ve výši 100 000 Kč a částkou ve výši 92 336 Kč zaplacenou žalovaným na tuto jistinu, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 361,80 Kč a úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 7 664 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 361,80 Kč byl vypočten z aktuální dlužné jistiny od 16. 6. 2021 do data postoupení pohledávky 7. 1. 2022. Dále žalobkyně ohledně nároku na zaplacení částky 13 311 Kč tvrdila, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným došlo dne 21. 2. 2019 k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 150 000 Kč (dále také jen„ úvěr“), a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve Smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 80 598 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 9 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal uhradit v 18 měsíčních splátkách po 13 311 Kč, počínaje 13. 4. 2019, přičemž poslední splátku tak byl povinen uhradit nejpozději do 13. 3. 2021. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 226 587 Kč, z toho na jistinu 137 798 Kč, na úrok za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy 79 989 Kč a na poplatek za administrativní činnost 8 500 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne 15. 2. 2021. Již ze smluvních ujednání bylo žalovanému známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 13. 3. 2021. Ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky tak již žalovaný byl v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně mohl od tohoto dne požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Právní předchůdce žalobkyně měl současně ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celé dlužné částky, a to až do jejího úplného zaplacení. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 13. 3. 2021 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 12 202 Kč ode dne 14. 3. 2021 až do zaplacení dále úrokem ve výši 25,14 % ročně. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 7. 1. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 7. 1. 2022. Ke dni postoupení 7. 1. 2022 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 16 180 Kč, skládající se z dlužné jistiny ve výši 12 202 Kč, dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 609 Kč a dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 500 Kč. Příslušenství pohledávky pak tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu této žaloby nebylo žalovaným na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení dlužné částky ve výši 13 311 Kč, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 12 202 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 1 109 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 556,32 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 838,89 Kč, úroků ve výši 25,14 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 202 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny ve výši 12 202 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani přes písemnou upomínku žalobkyni neuhradil.

2. Žalobkyně dále ke smlouvě [číslo] doplnila, že před uzavřením Smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to v souladu s ust. § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka (žalovaného) a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka (část„ Dokumenty k ověření“, resp.„ Dokumenty na ověření finanční situace“), mezi které patří zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. Tuto skutečnost potvrzuje i předmětná Smlouva, v jejímž čl. 7 je uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že [příjmení] [jméno] s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet Spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od Zákazníka, které jsou obsahem Karty zákazníka – Žádosti o Spotřebitelský úvěr a o kterých Zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ Z karty zákazníka ze dne 21. 2. 2019 se podává, že právní předchůdce žalobkyně ověřil před uzavřením Smlouvy majetkovou situaci žalovaného. Nashromážděné a ověřené údaje byly příslušným spolupracovníkem právního předchůdce žalobkyně odeslány do obchodního informačního systému právního předchůdce žalobce, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Žalovaný v kartě zákazníka ze dne 21. 2. 2019 dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, jeho měsíční příjem činí 75 000 Kč, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost. Na základě odborného posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dospěl věřitel k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení věřitele byla teprve s žalovaným uzavřena předmětná Smlouva. Právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v kartě zákazníka. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu dle ust. § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v pozdějším znění. Žalobkyně je také toho názoru, že zejména u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli oprávněně požadovat hluboké a rozsáhlé, ba až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti žalovaným sdělených informací a předložených dokladů. Zároveň žalobkyně poukázala na ust. § 6 odst. 1 a § 7 občanského zákoníku. Žalobkyně upozornila také na to, že předmětná smlouva byla uzavřena po datu nabytí účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a neprokázání splnění této povinnosti tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné Smlouvy.

3. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 3. 2. 2022.

4. Usnesením č.j. 10 C 349/2022-61 ze dne 15. 12. 2022 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno do datové schránky dne 15. 12. 2022.

5. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný k výzvě soudu dle ust. § 115a občanského soudního řádu (o. s. ř.) nevyjádřil a žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů.

6. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

7. Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 16. 12. 2019, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 16. 12. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který žalovaný čerpal bezhotovostním převodem na účet. Žalovaný se zavázal splatit úvěr ve 12 měsíčních splátkách po 11 542 Kč, tedy celkem částku 138 504 Kč, která je tvořena úvěrem ve výši 100 000 Kč, úrokem ve výši 32 504 Kč a administrativním poplatkem ve výši 6 000 Kč. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel (uhradil pouze částku 92 336 Kč), byl vyzván ke splacení zbývající pohledávky.

8. Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 21. 2. 2019, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 21. 2. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč, který žalovaný čerpal bezhotovostně převodem na účet. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 13 311 Kč, tedy celkem částku 239 598 Kč, která je tvořena úvěrem ve výši 150 000 Kč, úrokem ve výši 80 598 Kč a administrativním poplatkem ve výši 9 000 Kč. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel (uhradil pouze částku 226 587 Kč), byl vyzván ke splacení zbývající pohledávky.

9. Z karty zákazníka ze dne 21. 2. 2019 k požadovanému úvěru ve výši 150 000 Kč bylo zjištěno, že bydlení žalovaného je nájemní, pracuje jako OSVČ s měsíčním příjmem 75 000 Kč, nemá vyživovací povinnosti, náklady na bydlení činí 6 000 Kč měsíčně, osobní výdaje 3 410 Kč, ostatní výdaje 2 000 Kč měsíčně a splátky 15 000 Kč měsíčně. Žalovaný měl předložit bankovní výpisy, daňové přiznání a faktury. Použitelný příjem byl vypočten na částku 48 590 Kč.

10. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

17. Ze zjištěného skutkového stavu a za použití zákonných ustanovení shora citovaných dospěl soud k závěru, že návrh žalobkyně na zaplacení částky 7 664 Kč spolu s příslušenstvím, jakožto vydání bezdůvodného obohacení je důvodný. V dané věci požaduje žalobkyně plnění z titulu bezdůvodného obohacení, když sice tvrdí, že mezi účastníky byla uzavřena smlouvy o spotřebitelském úvěru, avšak neprokazuje, ba ani netvrdí, že by před uzavřením smlouvy došlo k ověření schopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěry. Za této situace je, ve smyslu § 86 a § 87 z. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, mezi účastníky uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná a žalobkyni tak vznikl nárok pouze na vrácení bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byl bezhotovostně na účet předchůdcem žalobkyně zaslán úvěr ve výši 100 000 Kč, který se zavázal uhradit v dohodnutých měsíčních splátkách, na tuto pohledávku žalovaný uhradil 92 336 Kč (k úhradě tak zbývá částka 7 664 Kč). Ze strany žalovaného nebylo prokázáno, ale ani tvrzeno, že by na úhradu poskytnutého spotřebitelského úvěru bylo žalovaným plněno jinak, než jak bylo tvrzeno žalobkyní. Žalovaný je proto povinen vrátit to, co obdržel a dosud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud proto uložil žalovanému, aby ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení vydal žalobkyni majetkový prospěch, který získal bez právního důvodu, tedy aby vydal bezdůvodné obohacení, které na úkor žalující strany získal. Žalovanému tak bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 7 664 Kč, a to včetně kapitalizovaného i běžícího zákonného úroku z prodlení v souladu s ustanovením § 1968 a § 1970 o. z., a dále podle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

18. V posuzované věci týkající se nároku žalobkyně na zaplacení částky 13 311 Kč s příslušenstvím (Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 21. 2. 2019) je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobkyně uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni (jejího právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

19. V daném případě právní předchůdce žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracoval s příjmem ve výši 75 000 Kč měsíčně a žádostí žalovaného o poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně však neměl tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalovaného. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobkyně se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

20. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné příjmy ani výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

21. Žalobkyně, resp. právní předchůdce žalobkyně, poskytl žalovanému částku 150 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 226 587 Kč (což uvedla sama žalobkyně), proto nezbylo soudu nic jiného, než žalobu jako nedůvodnou v této části zamítnout (výrok II.).

22. Žalobkyně sice soudu předložila rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, který zkoumání úvěruschopnosti dlužníka ze strany předchůdce žalobce pokládal za zcela dostačující a vyhovující požadavkům zákona, nicméně soud odkazuje zejména na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č.j. 18 Co 295/2020-150 ze dne 24. 2. 2021 a č.j. 27 Co 308/2020-116 ze dne 20. 1. 2021, která naopak zkoumání věřitele v obdobných skutkových věcech nepovažovala za dostačující.

23. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch žalobkyně byl menší, než úspěch žalovaného. Předmětem sporu byla částka 20 975 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 7 664 Kč, tj. jen 36,54 %, proto soud za situace, kdy žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. Lhůtu splatnosti soud určil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány důvody pro stanovení lhůty delší či ve splátkách.