10 C 380/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem v ČR: ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 591 584,40 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 446 346,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 446 346,60 Kč od 2. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 145 237,80 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 34 092,40 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 32 718,90 Kč, úrokem ve výši 8,25 % p.a. z částky 587 549,80 Kč od 22. 3. 2022 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 587 549,80 Kč od 22. 3. 2022 do 1. 4. 2022, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 32 370 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 27. 4. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 591 584,40 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 32 718,90 Kč od 5. 2. 2019 do 21. 3. 2022, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 34 092,40 Kč od 5. 2. 2019 do 21. 3. 2022, úrokem ve výši 8,25 % p.a. z částky 587 549,80 Kč od 22. 3. 2022 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 587 549,80 Kč od 22. 3. 2022 do zaplacení. Tvrdila, že uzavřela s žalovaným Smlouvu o úvěru [číslo] dne 5. 2. 2019 (dále jen„ Smlouva“), jejíž součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Na základě této Smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 600 000 Kč. Za poskytnuté prostředky se žalovaný dle odst. 4.1 Smlouvy zavázal platit úrok ve výši 8,90 % p.a, a dále poplatky dle odst. 4.2 Smlouvy dle platného Ceníku. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 7 649 Kč, vždy nejpozději do 5. dne v měsíci. Žalovaný nedodržel svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostal se s hrazením splátek do prodlení. Dle Smlouvy o úvěru má žalobkyně právo, v případě že dojde k prodlení úvěrovaného se splácením poskytnutého úvěru zastavit další čerpání úvěru a prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, a dále účtovat žalovanému poplatky spojené s vymáháním dlužné pohledávky dle aktuálně platného Ceníku. Jelikož žalovaný nereagoval na výzvy žalobkyně k zaplacení již splatných splátek úvěru a mimosoudní vymáhání dlužních splátek bylo neúspěšné, využila žalobkyně svého práva a prohlásila dne 21. 7. 2021 celý úvěr za okamžitě splatný, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než 2 splátkami. Dle předmětné smlouvy o úvěru (čl. 3) je banka oprávněna připisovat k jistině úvěru řádné úroky, rovněž úroky z prodlení a další vzniklé poplatky. Žalovaný se tak počínaje dnem následujícím dostal do prodlení se zaplacením celého dluhu. V souladu s platným právním řádem pak byla dlužná částka nadále úročena vedle řádného úroku i sazbou úroku z prodlení v zákonné výši. Žalovaný dluží žalobkyni částku 587 549,80 Kč na jistině dluhu, poplatky v celkové výši 4 034,60 Kč, částku 32 718,90 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 8,25 % p.a. počítaného z jistiny úvěru od 5. 2. 2019 do 21. 3. 2022, částku ve výši 34 092,40 Kč na zákonném úroku z prodlení ode dne, kdy se žalovaný dostal do prodlení, do 21. 3. 2022 a dále smluvní úrok 8,25 % p.a. z částky 587 549,80 Kč od 22. 3. 2022 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení 8,50 % p.a. z částky 587 549,80 Kč od 22. 3. 2022 do zaplacení. Žalovaný svoji povinnost nesplnil a svůj dluh nezaplatil ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ani neprokázal, že by dlužnou částku žalobci uhradil. Soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí. Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, přestože mu bylo usnesení se žalobou doručeno dne 6. 2. 2023 v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). S rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila žalobkyně již v žalobě. Soud proto v souladu s § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených důkazů.

3. K výzvě soudu, jakým způsobem žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného úvěr splácet, žalobkyně předložila posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 5. 2. 2019 včetně informace z CCB, potvrzení o výši příjmu žalovaného a povolení k trvalému pobytu. Dále žalobkyně sdělila, že žalovaný uhradil splátky v celkové výši 153 653,40 Kč.

4. Smlouvou o úvěru ze dne 5. 2. 2019 bylo zjištěno, že dne 5. 2. 2019 uzavřela žalobkyně (úvěrující banka) s žalovaným (úvěrovaný klient) smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 600 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit nejpozději do 5. 1. 2029, výše měsíční splátky činila 7 649 Kč (celkem 119 splátek, první splátka splatná ke dni 5. 1. 2019), úroková sazba byla sjednána ve výši 8,90 % p.a. Účelem úvěru byla konsolidace úvěrů nebo půjček s tím, že na splacení konsolidovaných dluhů specifikovaných v bodě 2.2 smlouvy byla použita část úvěru ve výši 155 400 Kč a zbylá částka úvěru byla vyplacena žalovanému.

5. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 5. 2. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán od 1. 1. 2017 na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba], příjem činí 14 909 Kč měsíčně, je svobodný, měsíční platby domácnosti činí 0 Kč.

6. Z listiny nazvané jako posouzení úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného a zjistila, že žalovaný má u žalobkyně revolvingový úvěr se splátkou 250 Kč měsíčně a úvěr u jiné společnosti se splátkou 4 828 Kč.

7. Dokladem o povolení k pobytu bylo zjištěno, že žalovaný má na území ČR povolen pobyt do 5. 2. 2029.

8. Dopisem ze dne 21. 7. 2021 bylo prokázáno, že žalobkyně oznámila žalovanému, že ve stanoveném termínu nebyla uhrazena pohledávka na úvěrovém účtu č. [bankovní účet], a rozhodla se na základě předchozí upomínky, že ode dne 21. 7. 2021 je celá zbývající část úvěru splatná a od 22. 7. 2021 je úročena souběžně sazbou řádného úroku i sazbou úroku z prodlení; ke dni 21. 7. 2021 činila dlužná částka celkem 591 967 Kč.

9. Z výpisu z úvěrového účtu č. [bankovní účet] a platební historie bylo zjištěno, že žalovaný úvěr čerpal, úvěr řádně nesplácel (poslední přijatá platba 6. 4. 2021); k 31. 3. 2022 činil dluh na jistině částku 587 549,80 Kč, na řádném úroku 34 200 Kč, na úrocích z prodlení částku 36 173,30 Kč a na poplatcích částku 4 034,60 Kč.

10. Předžalobní výzvou ze dne 25. 3. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzývala žalovaného k zaplacení dluhu ze Smlouvy [číslo] v celkové výši 659 474,22 Kč.

11. Potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu žalovaného ze dne 28. 1. 2019 bylo zjištěno, že společnost [právnická osoba] sdělila, že žalovaný je v pracovním poměru od 1. 1. 2017 na dobu neurčitou, průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců činí 14 909 Kč.

12. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla žalobkyní uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

18. Žalobkyně soudu předložila pouze potvrzení o výši příjmů žalovaného a doklad o povolení k pobytu žalovaného. Přičemž absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného (nutno zdůraznit, že výdaje žalovaného byly uvedeny jako nulové) neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobkyně se úvěruschopností žalovaného nezabývala. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

19. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

20. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 600 000 Kč, žalovaný dle sdělení žalobkyně do současné doby uhradil 153 653,40 Kč, proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 446 346,60 Kč. Vzhledem k tomu, že žalované byla žalobkyní v rámci předžalobní výzvy poskytnuta lhůta k plnění, tato se dostala do prodlení nejdříve dnem 2. 4. 2022, je proto v souladu s ust. § 1970 o. z. a nař. vlády č. 351/2018 Sb. povinen hradit úrok z prodlení ve výši 11,75 % p.a. od 2. 4. 2022 do zaplacení.

21. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

22. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 591 584,40 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 446 346,60 Kč, tj. jen 75,45 % Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 23 664 Kč, odměnou advokáta dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. v rozsahu 3 x 10 700 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu, podání žaloby, 3 x paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za výše specifikované úkony po 300 Kč a dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. daní z přidané hodnoty z odměny a paušálních náhrad. Tyto náklady pak představují částku 63 594 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 50,90 %, tj. 32 370 Kč (od úspěchu žalobkyně 75,45 % odečten úspěch žalovaného 24,55 %). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.).

23. Lhůtu splatnosti obou výroků rozsudku soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.