10 C 412/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem v ČR: ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 246 722,19 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 219 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 219 700 Kč od 3. 12. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 27 022,19 Kč s úrokem ve výši 10,99 % p.a. z částky 234 833,01 Kč od 27. 9. 2021 do 25. 12. 2021, úrokem ve výši 8,5 % p.a. z částky 234 833,01 Kč od 26. 12. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a z částky 246 722,19 Kč od 28. 7. 2021 do 2. 12. 2021 a z částky 27 022,19 Kč od 3. 12. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 48 899 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 4. 11. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 246 722,19 Kč s úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 234 833,01 Kč od 27. 9. 2021 do 25. 12. 2021, s úrokem ve výši 8,50 % ročně z částky 234 833,01 Kč od 26. 12. 2021 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 246 722,19 Kč od 28. 7. 2021 do zaplacení. Tvrdila, že na základě projektu fúze ze dne 4. 5. 2021 došlo k fúzi sloučením [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], [IČO], jakožto nástupnické společnosti se [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], jakožto společnosti zanikající. Žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne 2. 1. 2021 Smlouvu o hotovostním úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Dle čl. 2 Smlouvy, se žalobkyně se žalovaným domluvili, že část poskytnutého úvěru použije žalobkyně k doplacení zůstatku úvěru, který poskytla žalobkyně žalovanému, a to na základě smlouvy o hotovostním úvěru ze dne 1. 7. 2020 vedené pod ID [číslo], na částku ve výši 40 000 Kč, částka k doplacení činila 38 114,20 Kč. Žalobkyně tak poskytla žalovanému dne 4. 1. 2021 po odečtení částky 38 114,20 Kč (představující doplatek úvěru) finanční prostředky ve výši 201 885,80 Kč a povinností žalovaného bylo celou částku vrátit, tj. 240 000 Kč a zaplatit sjednané úroky. Žalovaný se zavázal vrátit částku ve 72 splátkách po 5 075 Kč (vyjma poslední splátky), roční smluvní úrok byl sjednán ve výši 10,99 %. Dále byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 4 800 Kč a měsíční pojistné ve výši 414 Kč. Žalobkyně v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru před uzavřením Smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, v rámci posouzení úvěruschopnosti se nespoléhala pouze na tvrzení žalovaného, ale informace poskytnuté žalovaným ověřila za použití nezávisle ověřitelných údajů. Žadatelé obecně v rámci úvěrové žádosti, deklarují (mimo jiné) výši čistého měsíčního příjmu, výši pravidelných měsíčních výdajů, způsob bydlení, rodinný stav a počet vyživovaných dětí. Nutnou podmínkou pro poskytnutí úvěru je verifikace příjmu žadatele. Primárním podkladem pro ověření příjmů žadatele jsou výpisy z bankovního účtu (další akceptované způsoby pro doložení příjmu jsou potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, důchodový výměr, výměr rodičovského příspěvku, daňové přiznání atd.). Stejně jako příjem, tak i výdaje žadatele jsou v rámci procesu posouzení úvěruschopnosti verifikovány. Spolu s údaji o životním minimu využívá žalobkyně i údaje o výši normativních nákladů na bydlení dle účinných nařízení vlády. Dalším zdrojem využívaným pro verifikaci výdajů je dotaz do bankovního a nebankovního registru klientských informací. Žalobkyně takto zjišťuje další závazky žadatele, jeho celkové úvěrové zatížení a platební morálku. Mimo úvěrových registrů je u každého žadatele proveden dotaz do insolvenčního rejstříku a registru SOLUS. Žalobkyně poskytuje spotřebitelské úvěry bez zajištění, institutu ručitelství nebo spoludlužnictví jiné osoby. Při posuzování úvěruschopnosti proto vždy předpokládá plnění ze strany dlužníka dle řádného splátkového kalendáře. Co do výše příjmů žalovaného vycházela žalobkyně ze žalovaným tvrzených údajů a tyto důkladně ověřila na základě podkladů, které jí žalovaný předložil. Co do výdajů porovnala žalobkyně výši výdajů uvedenou žalovaným s normativními náklady na bydlení v daném místě a s právními předpisy stanovenou částkou životního minima. Ohledně případných dalších závazků žalovaného vycházela žalobkyně jednak z tvrzení žalovaného a nad rámec těchto tvrzení čerpala i informace z dostupných bankovních a nebankovních registrů, insolvenčního rejstříku a případně registru SOLUS. Tímto postupem žalobkyně před uzavřením Smlouvy řádně dostála povinnostem dle ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného se závěrem, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnostech žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet. V části 5. Smlouvy bylo mezi účastníky sjednáno, že v případě, že žalovaný poruší svou povinnost řádně splácet a neuhradí 2 měsíční splátky po sobě, nebo 1 splátku déle než 3 měsíce, bude žalobkyně oprávněna úvěr zesplatnit. Jelikož žalovaný porušil svou povinnost ze Smlouvy a 2 měsíce za sebou (splátka za měsíce 06/ 2021 a 07/ 2021) neuhradil splátku, respektive byl v prodlení s 1 splátkou déle než tři měsíce, byl úvěr dne 27. 9. 2021 zesplatněn. V části 5. Smlouvy byly dále sjednány smluvní pokuty a náklady v případě opožděných plateb. Žalovaný se zavázal, že v případě, že se opozdí s platbou splátky nebo jiné platby, je žalobkyně oprávněna naúčtovat náklady, které účelně vynaloží na vymáhání pohledávky a smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou jednotlivou opožděnou splátku či platbu. V případě, že je dlužná částka nižší než 500 Kč, může žalobkyně účtovat smluvní pokutu ve výši dlužné částky. V návaznosti na porušení povinností žalovaného a zesplatnění úvěru bylo žalovanému dne 27. 9. 2021 zasláno oznámení o zesplatnění úvěru s výzvou k doplacení dlužné částky ve výši 246 722,19 Kč, tato částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 234 833,01 Kč, dlužného smluvního úroku ke dni zesplatnění ve výši 10 147,18 Kč, smluvní pokuty ve výši 500 Kč a dlužného pojistného ve výši 1 242 Kč. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhá úhrady dlužné jistiny ve výši 234 833,01 Kč, dlužného smluvního úroku ke dni zesplatnění ve výši 10 147,18 Kč a dlužného pojistného ve výši 1 242 Kč, smluvní pokuty v celkové výši 500 Kč (pozdní úhrada splátky za červen 2021). Dlužná částka tak ke dni podání žaloby činí celkem 246 722,19 Kč s příslušenstvím, tj. úrokem ve výši ve výši 10,99 % ročně z částky 234 833,01 Kč od 27. 9. 2021 do 25. 12. 2021, úrokem ve výši 8,50 % ročně z částky 234 833,01 Kč od 26. 12. 2021 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 246 722,19 Kč od 28. 7. 2021 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani na základě předžalobní výzvy neuhradil.

2. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že žalovaný před uzavřením Smlouvy právnímu předchůdci žalobkyně sdělil, že je ženatý, vyživuje jedno dítě, je zaměstnán ve [právnická osoba] [anonymizováno] a jeho čistý měsíční příjem činí 26 000 Kč, že celkové příjmy domácnosti jsou ve výši 38 000 Kč měsíčně. Tyto skutečnosti si právní předchůdce žalobkyně ověřil prostřednictvím výpisu z účtu žalovaného, který mu byl předložen. Z výpisů právní předchůdce žalobkyně zjistil příjmy žalovaného ze zaměstnání u [právnická osoba] [anonymizováno], a to za období [číslo] až [číslo]. Na základě těchto příjmů byl verifikován příjem ve výši 21 747 Kč měsíčně. Verifikovaný příjem byl nižší než deklarovaný příjem, proto pro určení disponibilního příjmu žalovaného byla použita částka 21 747 Kč. Dále žalovaný sdělil měsíční výdaje domácnosti, které měly činit 9 000 Kč, s tím že částka 5 000 Kč byla určena na bydlení v nájmu a zbylá částka 4 000 Kč pak tedy na ostatní výdaje. Tyto výdaje byly verifikovány prostřednictvím jejich porovnání s normativními náklady na bydlení a životním minimem. Nahlédnutím do registru klientských informací právní předchůdce žalobkyně dále zjistil, že žalovaný v době jednání o uzavření smlouvy o úvěru měl jeden závazek z osobního úvěru, který mu byl poskytnut právním předchůdcem žalobkyně, a to na částku 40 000 Kč s měsíční splátkou ve výši 1 354 Kč, dále měl žalovaný jeden závazek z kreditní karty s vyčerpanou jistinou ve výši 0 Kč. Účelem poskytnutého úvěru právním předchůdcem žalobkyně bylo mimo jiné doplacení zůstatku úvěru, který mu byl poskytnut právním předchůdcem žalobkyně, a to na základě smlouvy o hotovostním úvěru ze dne 1. 7. 2020 vedené pod ID [číslo]. Žalovaný byl kromě dotazu do registru klientských informací prověřován v insolvenčním rejstříku a v registru SOLUS. V registrech byl žalovaný bez negativního nálezu. Na základě údajů v registrech NRKI, SOLUS a údajů z bankovních výpisů nebylo u žalovaného identifikováno riziko exekuce. Pokud by právní předchůdce žalobkyně vycházel pouze z údajů, uvedených žalovaným, bylo by po odečtení výdajů ve výši 9 000 Kč od částky tvrzeného příjmu 38 000 Kč zjištěno, že žalovanému měsíčně zbývá k dispozici celkem 29 000 Kč. Pakliže bylo v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru kalkulováno se skutečně zjištěnými či ověřenými údaji, právní předchůdce žalobkyně zjistil, že žalovanému zbyde měsíčně k dispozici částka 14 810 Kč. Právní předchůdce žalobkyně tak vyhodnotil, že žalovaný bude schopen řádně hradit měsíční splátku ve výši 4 661 Kč. Žalovaný na předmětný úvěr dosud zaplatil částku ve výši 20 300 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba a předvolání k jednání soudu, které se konalo dne 6. 6. 2023 byly žalovanému doručeny v souladu s ust. § 46b a ust. § 49 občanského soudního řádu (o. s. ř.) dne 9. 5. 2023, a to na adresu evidovanou jako bydliště žalovaného v informačním systému evidence obyvatel - cizinců. Žalovaný se bez předchozí řádné a včasné omluvy k jednání nedostavil, soud tedy jednal v nepřítomnosti žalovaného dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Smlouvou o hotovostním úvěru ze dne 2. 1. 2021 bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně ([právnická osoba] [anonymizováno], [IČO]) uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru ve výši 240 000 Kč, kdy část úvěru byla určena ke splacení předchozího úvěru u této společnosti a ve zbytku do celkové výše úvěru je úvěr bezúčelový. Poplatek byl sjednán ve výši 4 800 Kč, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 10,99 % (RPSN 12,35 %), sjednáno bylo pojištění od 3. 1. 2021 do 5. 1. 2027 s měsíčním pojistným 414 Kč. Poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách v počtu 72 měsíců ve výši 5 075 Kč, první splátka byla splatná dne 5. 2. 2021 a konečná splatnost úvěru byla 5. 1. 2027. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky předchůdce žalobkyně.

5. Z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že žalovaný má existující úvěr s počátkem 1. 7. 2020 a platbou 1 354 Kč, výše úvěru poskytnutého činila 40 000 Kč. Dále měl žalovaný kreditní kartu s úvěrovým rámcem 60 000 Kč, který nebyl čerpán.

6. Z listiny označené jako„ osobních informace“ bylo zjištěno, žalovaný je ženatý, má jedno dítě, bydlí v nájmu, je zaměstnanec u společnosti [právnická osoba] s příjmem 21 747 Kč. Příjmy domácnosti představují 38 000 Kč, měsíční výdaje žalovaného představují 9 000 Kč a výdaje na bydlení 5 000 Kč měsíčně.

7. Z přehledu účtu žalovaného za období od 1. 9. 2020 do 29. 12. 2020 bylo zjištěno, že zůstatek k 29. 12. 2020 byl 614 Kč, dále že žalovaný splácel úvěr ve výši 1 354 Kč měsíčně. Žádné platby na úhradu bydlení, či jiné pravidelné výdaje, zjištěny nebyly.

8. Dopisem ze dne 27. 9. 2021 z důvodu řádného neplnění povinností vyplývajících ze Smlouvy o hotovostním úvěru [číslo] ze dne 2. 1. 2021 oznámil předchůdce žalobkyně žalovanému, že zbytek závazku zesplatnil a žalovaného vyzval k zaplacení dlužné částky ve výši 246 722,19 Kč do 10 dnů.

9. Předžalobní výzvou ze dne 7. 11. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný byl právním zástupce žalobkyně vyzván k zaplacení částky v celkové výši 283 315,91 Kč, a to do 7 dnů od doručení této výzvy. Z historie zásilky bylo zjištěno, že zásilka byla uložena dne 10. 11. 2021.

10. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla žalobkyní uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

16. Žalobkyně soudu předložila pouze výpis z účtu žalovaného, ze kterého lze dovodit příjem žalovaného v tvrzené výši cca 22 000 Kč měsíčně. Přičemž absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobkyně (resp. předchůdce žalobkyně) se úvěruschopností žalovaného nezabývala. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

17. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně (resp. předchůdce žalobkyně) uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

18. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 240 000 Kč, žalovaný dle sdělení žalobkyně do současné doby uhradil 20 300 Kč, proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni rozdíl ve výši 219 700 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla žalobkyní v rámci předžalobní výzvy poskytnuta lhůta k plnění, tento se dostal do prodlení nejdříve dnem 2. 12. 2021, je proto v souladu s ust. § 1970 o. z. a nař. vlády č. 351/2018 Sb. povinen hradit úrok z prodlení ve výši 8,5 % p.a. od 3. 12. 2021 do zaplacení.

19. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

20. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 246 722,19 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 219 700 Kč, tj. jen 89 % Náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 11 829 Kč, odměnou advokáta dle § 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. v rozsahu 4 x 9 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu, podání žaloby a účast u jednání, 4 x paušální náhradou hotových výdajů advokáta advokáta dle § 13 odst. 3 vyhlášky číslo 177/1996 Sb., advokátní tarif, za výše specifikované úkony po 300 Kč, cestovným k soudnímu jednání z [obec] do [obec] a zpět v celkové výši 2 834,57 Kč (cesta automobilem Chrysler Crossfire, palivo BA 95 41,20 Kč, kombinovaná spotřeba 10,10 l /100 km, základní náhrada 5,20 Kč/km, jedna cesta z [obec] do [obec] a zpět činí 302,8 km), ztrátou času 8 x 10 půlhodin po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu a dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. daní z přidané hodnoty z odměny advokáta, cestovného automobilem, ztráty času a paušálních náhrad. Tyto náklady pak představují částku 62 690 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 78 %, tj. 48 899 Kč (od úspěchu žalobkyně 89 % odečten úspěch žalovaného 11 %). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.).

21. Lhůtu splatnosti obou výroků rozsudku soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.