10 C 446/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem v ČR: ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 27 679 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 142 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 142 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Řízení se částečně co do úroku ve výši 17,25 % ročně z částky 9 989,93 Kč ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení zastavuje.</b> <b>III. V části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 27 537 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 9 847,93 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 29 % p.a. z částky 9 989,93 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 600,16 Kč, se žaloba zamítá.</b> <b>IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 16. 6. 2022 požadovala žalobkyně po žalované zaplacení částky 27 679 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 600,16 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 989,93 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % p.a. z částky 9 989,93 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 19. 5. 2019 se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ postupitel“) Smlouvu [číslo] (dále jen„ Smlouva“), nedílnou součástí Smlouvy jsou Smluvní podmínky obsažené na stejném listu jako Smlouva, přičemž souhlas s jejich zněním žalovaná stvrdila podpisem Smlouvy. Před uzavřením Smlouvy a poskytnutím úvěru žalované, byla její schopnost splácet poskytnutý úvěr ze strany postupitele posouzena s odbornou péčí v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Postupitel vycházel mj. z informací získaných z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb (SOLUS), dále prověřil úvěruschopnost žalované prostřednictvím dalších registrů a databází (např. insolvenční rejstřík, evidence neplatných dokladů, evidence adres, interních registrů atd). Při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr postupitel rovněž komplexně vyhodnotil celkovou finanční situaci žalované, kdy postupitel konfrontoval doložené skutečnosti žalovanou s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty žalované dle ekonomických modelů. Následně po důkladné analýze veškerých informací v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru Postupitel dospěl k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalované poskytnutý úvěr splácet. Na základě Smlouvy byla postupitelem žalované poskytnuta bezhotovostní zápůjčka ve výši 18 000 Kč (dále jen„ zápůjčka“). Za poskytnutí a spravování zápůjčky se žalovaná zavázala zaplatit přesně předem vyčíslený a neměnný poplatek v částce 17 637 Kč (zahrnující úrok ve výši 29 % p.a.; částku za zpracování, doručení a flexibilní splácení a částku za administrativní činnosti a komfortní splácení). Celková částka, kterou se žalovaná zavázala ve Smlouvě postupiteli zaplatit, činila 35 637 Kč, uhrazena měla být v 18 měsíčních splátkách po 1 980 Kč (poslední splátka ve výši 1 977 Kč). Žalovaná na pohledávku uhradila celkem částku ve výši 17 858 Kč. Uhrazené platby byly započteny ve výši 8 010,07 Kč na jistinu 18 000 Kč, která tak byla ponížena na 9 989,93 Kč, další uhrazené platby ve výši 9 847,93 Kč byly započteny na Poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru ve výši 17 637 Kč, které byly poníženy na 7 789,07 Kč. Žalovaná neplnila své povinnosti ze Smlouvy řádně a včas, když nehradila předepsané splátky, v důsledku prodlení žalované tak vzniklo žalobkyni právo na uhrazení smluvní pokuty v sazbě 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky, ohledně nichž je žalovaná v prodlení, tato denní smluvní pokuta v sazbě 0,1 % byla kapitalizována na částku ke dni 1. 2. 2022, přičemž je po žalované požadována pouze v částce 9 000 Kč; dále má žalobkyně právo na zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 600,16 Kč a sankčních poplatků ve výši 900 Kč. Dne 28. 1. 2022 uzavřel postupitel se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, kterou žalobkyni postoupil pohledávku z titulu předmětné Smlouvy, postupní smlouva nabyla účinnosti ke dni 1. 2. 2022, postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dne 1. 2. 2022. K tomuto dni byla pohledávka kapitalizována na částku ve výši 28 279,16 Kč, která je složena z jistiny ve výši 9 989,93 Kč, poplatků za poskytnutí a správu úvěru ve výši 7 789,07 Kč, kapitalizované smluvní pokuty ve výši 9 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 600,16 Kč, sankčních poplatků ve výši 900 Kč. Žalovaná byla vyzvána k uhrazení dlužné částky 28 279,16 Kč nejpozději do 17. 3. 2022. Jako příslušenství pohledávky žalobkyně uplatňuje smluvní úrok ve výši 29 % p.a. z jistiny 9 989,93 Kč jdoucí ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení, a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z jistiny 9 989,93 Kč jdoucí ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaná ničeho ani přes písemnou upomínku žalobkyni neuhradila.

2. Podáním doručeným soudu dne 25. 1. 2023 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do smluvního úroku ve výši 17,25 % ročně z jistiny 9 989,93 Kč za období ode dne 18. 3. 2022 do zaplacení. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku a řízení podle § 96 odst. 1, 2 a 4 občanského soudního řádu (o. s. ř.) částečně zastavil.

3. Žalobkyně dále doplnila, že před uzavřením Smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to v souladu s ust. § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet poskytnutou zápůjčku, byla provedena lustrace žalované v dostupných registrech (BRKI, NRKI, SOLUS, interní databáze právního předchůdce žalobkyně, insolvenční rejstřík, Centrální evidence exekucí). Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly zástupcem předchůdce žalobkyně [jméno] [příjmení] následně ověřeny a zkontrolovány. Dle těchto činil pravidelný měsíční příjem žalované 27 994 Kč, odhadované měsíční výdaje 3 000 Kč, interní splátky zápůjček 4 000 Kč a externí splátky zápůjček 0 Kč. Právní předchůdce žalobkyně dospěl k názoru, že schopnost žalované splácet zápůjčku je dostatečná.

4. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 došlo s účinností k 1. 2. 2022 k postoupení pohledávky na žalobkyni, změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dne 1. 2. 2022.

5. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. K jednání soudu dne 17. 1. 2023 se žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, přestože jí bylo předvolání včetně žaloby doručeno řádně dne 29. 3. 2023 v souladu s ust. § 49 odst. 2 a odst. 4 o. s. ř. Soud tedy jednal v nepřítomnosti žalované dle ust. § 101 odst. 3 o. s. ř.

6. Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 19. 5. 2019, Smluvními podmínkami smlouvy o zápůjčce, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli dne 19. 5. 2019 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované zápůjčku ve výši 18 000 Kč, kterou žalovaná čerpala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala splatit zápůjčku v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 1 980 Kč (poslední splátka ve výši 1 977 Kč), tedy celkem částku 35 637 Kč, která je tvořena zápůjčkou v částce 18 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 17 637 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 4 411 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 8 276 Kč a odměny za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 950 Kč. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 29 % p.a. a byla stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Dle čl. 6 smluvních podmínek pro případ, že zákazník neuhradí řádně a včas splátku, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je zákazník v prodlení. Žalovaná v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácela, byla vyzvána ke splacení zbývající pohledávky.

7. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že žalovaná měla být v době uzavření smlouvy zaměstnána jako dělník s čistým měsíčním příjmem 27 994 Kč, přičemž zaměstnání mělo být ověřeno pracovní smlouvou a dvěma výplatními páskami. Odhadované měsíční výdaje byly konkretizovány částkou 3 000 Kč (bez další specifikace). Dále bylo uvedeno, že žalovaná svobodná, bydlí v nájmu, nemá vyživovací povinnost, splácí interní splátky ve výši 4 000 Kč.

8. Na výslechu navržené svědkyně [jméno] [příjmení] (zprostředkovatelka zápůjčky) žalobkyně již netrvala.

9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

11. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud za to, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jak občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.

19. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o zápůjčce (úvěru) byla právním předchůdcem žalobkyně uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalované jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni (jejího právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), také Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

20. Soud po vyhodnocení provedených důkazů v otázce úvěruschopnosti uzavřel, že předchůdce žalobkyně sice provedl kontrolu příjmů žalované, když z předložené zákaznické karty měla být žalovanou předložena pracovní smlouva a 2 výplatní pásky, k důkazu však tyto listiny předloženy nebyly. Pokud jde o výdaje žalované, žalobkyně o tomto rovněž nepředložila žádné důkazy, tyto ani nenavrhla, soud tak nemohl kladně vyhodnotit chování předchůdce žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované. Počítáme-li pouze měsíční výdaje 3 000 Kč, které jsou velmi nízké a to i vzhledem k tomu, že žalovaná bydlí v nájmu (přičemž nebylo zjištěno, jaká výše nájemného je hrazena), není s tímto nákladem na bydlení počítáno. Soud tak má za to, že nebyly právním předchůdcem žalobkyně dostatečně zjištěny jak příjmy, tak výdaje žalované, aby došlo k řádnému posouzení její schopnosti úvěr splácet. Jsou-li jako odhadované měsíční výdaje žalované uváděny částkou 3 000 Kč, má soud za to, že věřitel se nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát jako fakt, ale tyto je povinen s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit, rovněž tak pokud jde o příjmy. Pokud má jakékoliv pochybnosti o jejich správnosti, např. pokud jde o bydlení, stravování nebo jiné náklady, které neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým, je povinen požadovat jejich objasnění, příp. v rámci svých možností ověřit jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbyde v jeho rozpočtu dostatek jeho finančních prostředků, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši, je proto nutné vždy podrobně analyzovat rozpočet žadatele a to zejména, pokud nejsou známy všechny jeho výdaje, tj. kromě již uvedených splátek jiných úvěrů i náklady na bydlení, stravu a osobní potřebu. V daném konkrétním případě má soud za to, že pokud jde o vyhodnocení příjmové i výdajové stránky žalované, zde předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu se zákonem.

21. Soud tak má za to, že uzavřená spotřebitelská smlouva byla v daném případě neplatnou smlouvou podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, má za to že právní předchůdce žalobkyně příliš spoléhal na pravdivost příjmů i výdajů žalované, a tyto si ani neověřoval. Jednalo se tak o plnění z neplatné smlouvy, a to podle ust. § 87 odst. 1 věty 1. zák. o spotřebitelském úvěru, neboť se jedná o ust. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů tzv.„ lichvářských úvěrů“ spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků (rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V daném případě byl úvěr poskytnut ve výši 18 000 Kč a byla uhrazena pouze částka ve výši 17 858 Kč. Při poskytnutí zápůjčky ve výši 18 000 Kč a úhrady 17 858 Kč má žalobkyně právo na uhrazení rozdílu, což činí 142 Kč a tato částka byla také přiznána, a to i s úroky z prodlení. Pokud jde o zbývající částku 27 537 Kč, v níž byla zahrnuta smluvní pokuta ve výši 9 000 Kč, která nebyla ani součástí smlouvy, ale jen ve smluvních podmínkách, které nebyly podepsány, takže by nemohla být přiznána, ani pokud by byla smlouva platná. Rovněž tak sankční poplatek ve výši 900 Kč. Pokud jde o částky, které byly uvedeny jako poplatky za zápůjčku a činily částku 17 637 Kč, jedná se o částku skutečně lichvářskou, která dosahuje téměř hodnotě poskytnuté zápůjčky. Soud proto z výše uvedených důvodů žalobě vyhověl, jen pokud jde o částku 142 Kč, o níž se žalovaná obohatila, když obdržela zápůjčku 18 000 Kč a uhradila částku 17 858 Kč. Žalobkyni byly dále přiznány úroky z prodlení, a to ode dne následujícího, kdy mělo dojít k uhrazení dluhu dle výzvy odeslané žalované dne 10. 2. 2022 (splatnost stanovena nejpozději do 17. 3. 2022), tj. ode dne 18. 3. 2022. Výše úroků vychází s ust. § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb.

22. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok III.).

23. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch žalobkyně byl menší, než úspěch žalované. Předmětem sporu byla částka 27 679 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 142 Kč, tj. jen 0,51 %, proto soud za situace, kdy žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. Lhůtu splatnosti soud určil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány důvody pro stanovení lhůty delší či ve splátkách.