10 C 49/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 23 402,63 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 18 359,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 18 359,99 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 3 329,19 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 713,45 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 551,59 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 18 854,97 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 21 689,18 Kč ve výši 11,75 % p.a. od 29. 7. 2022 do 1. 12. 2022 a zákonného úroku z prodlení z částky 3 329,19 Kč ve výši 11,75 % p.a. od 2. 12. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 530 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobou doručenou soudu dne 8. 12. 2022 požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky 21 689,18 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 551,59 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 18 854,97 Kč, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 689,18 Kč od 29. 7. 2022 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1 713,45 Kč. Tvrdil, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], došlo dne 25. 2. 2021 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), jejíž nedílnou součástí je Předpis splátek. Na základě uzavřené smlouvy žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 25 000 Kč, kterou převzal v místě svého bydliště, což stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Spolu s jistinou úvěru se žalovaný zavázal uhradit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 21 480 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkově se tak žalovaný zavázal původnímu věřiteli uhradit částku ve výši 46 480 Kč. Žalovaný se v uzavřené smlouvě zavázal poskytnutou částku původnímu věřiteli splatit ve 14 měsíčních splátkách ve výši 3 320 Kč, splatnost poslední splátky a zároveň celková splatnost závazku pak připadala na den 25. 4. 2022. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Žalovaný uhradil částku ve výši 6 640,01 Kč, která odpovídá 2 řádně uhrazeným splátkám. Jednotlivé úhrady splátek byly původním věřitelem alokovány poměrně na jistinu a smluvně sjednané příslušenství pohledávky. Na poskytnutou jistinu úvěru tak byla alokována částka ve výši 3 310,82 Kč a na smluvně sjednané příslušenství pohledávky byla alokována částka ve výši 3 329,19 Kč. Žalovaný se tak dostal do prodlení s úhradou částky 39 839,99 Kč, kterou představoval součet zůstatku jistiny ve výši 21 689,18 Kč a zůstatku smluvního příslušenství pohledávky ve výši 18 150,81 Kč. Závazek ze smlouvy o úvěru nebyl původním věřitelem zesplatněn, jeho splatnost tak nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední předepsané splátky, tj. ke dni 25. 4. 2022. Ode dne 26. 4. 2022 je žalovaný v prodlení s úhradou shora uvedené částky. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo původnímu věřiteli právo na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny i právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Dne 4. 4. 2022 byla mezi původním věřitelem a žalobcem uzavřena Rámcová smlouva o postupování pohledávek, ve znění pozdějších dodatků. Na základě této smlouvy pak došlo k postoupení pohledávek, a to konkrétně prostřednictvím Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2022, postoupení pohledávek se stalo účinným ke dni 28. 7. 2022. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 56 046,91 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 21 689,18 Kč, nesplaceného smluvního úroku 1 802,35 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 10 500 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 1 991,32 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 3 857,15 Kč, postoupeného sankčního poplatku 3 000 Kč, postoupených paušálních nákladů na vymáhání pohledávky 500 Kč, postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 2 044,06 Kč po celkové splatnosti závazku, postoupeného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 346,94 Kč a postoupené smluvní pokuty ve výši 9 315,92 Kč. Po zvážení všech okolností vzniku pohledávky a s ohledem na osobu žalovaného, žalobce učinil rozhodnutí v soudním řízení ku prospěchu žalovaného neuplatnit postoupené sankční poplatky, paušální náklady na vymáhání pohledávky, část smluvní pokuty, postoupeného smluvního úroku po splatnosti úvěru jakož i kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení. Žalobce nárokuje po žalovaném zaplacení nesplacené jistiny 21 689,18 Kč, nesplaceného kapitalizovaného smluvního úroku 1 802,35 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 10 500 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 1 991,32 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 3 857,15 Kč, postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků po revizním přepočtu ve výši 704,16 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 551,59 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 713,45 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo původnímu věřiteli právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, kterou žalobce požaduje z neplacené pohledávky ve výši 21 689,18 Kč, a to za období od 26. 4. 2022 do 14. 7. 2022, a to ve výši 1 713,45 Kč. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani přes písemnou upomínku žalobci neuhradil.

2. Žalobce dále k výzvě soudu doplnil, že jeho právní předchůdce jako poskytovatel půjčky, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě žalovaným vyplněné Žádosti o úvěr, ve které uvedl své údaje, číslo občanského průkazu, jakož i další údaje, dále pak požadovanou částku úvěru, příjmy, výdaje, zaměstnání. Žalovaný je při žádosti o úvěr povinen uvést o své osobě pravdivé, správné a úplné údaje, což stvrdil svým podpisem žádosti o úvěr. Na základě této žádosti byla s odbornou péčí posuzovaná schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmů a výši úvěru, původní věřitel vyhodnotil žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta, tedy 25 000 Kč. Dle údajů uvedených žalovaným mu měsíčně zbývalo k úhradě případných ostatních závazků 11 734 Kč, v takovém případě tak bylo možno dovodit, že žalovaný byl v takové finanční situaci, která mu umožnila splácet další závazky, a to i s ohledem na to, že výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy byla 3 320 Kč. Žalovanému tak mělo i po odečtení měsíčních splátek dotčeného úvěru, dle jeho tvrzených údajů, měsíčné zůstat 8 414 Kč, kterými mohl volně disponovat. Za dané situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet spotřebitelský úvěr.

3. Usnesením č.j. 10 C 49/2023-27 ze dne 27. 4. 2023 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ho poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno dne 12. 5. 2023 v souladu s ust. § 46b a ust. § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), a to na adresu evidovanou jako bydliště žalovaného v informačním systému evidence obyvatel.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil ani neprokázal, že by dlužnou částku uhradil. S ohledem na skutečnost, že žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřil (soud má za to, že souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání), rozhodl soud bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

5. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2022 došlo k postoupení pohledávek na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalovanému písemně oznámena dne 4. 8. 2022.

6. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Žádostí o úvěr ze dne 25. 2. 2021, Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 25. 2. 2021, Předpisem splátek, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba], [IČO] a žalovaný uzavřeli dne 25. 2. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč, tedy se zavázal zaplatit celkem částku 46 480 Kč, která je tvořena úvěrem ve výši 25 000 Kč, úrokem ve výši 2 407 Kč, úplatnou za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 323 Kč a inkasem plateb v bydlišti žalovaného ve výši 4 500 Kč. Dále byla mezi účastníky smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky denně. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel (uhradil pouze částku 6 640,01 Kč), byl vyzván ke splacení celé pohledávky.

14. Z žádosti o úvěr ze dne 21. 2. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že má příjem 18 594 Kč měsíčně a celkové výdaje 6 860 Kč měsíčně, zaměstnán je od 31. 7. 2014, je svobodný, nemá vyživovací povinnost a bydlí v nájmu.

15. Z pracovní smlouvy bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] jako skladník od 31. 7. 2014 na dobu neurčitou.

16. Z výplatních pásek žalovaného bylo zjištěno, že příjem ze zaměstnání byl v listopadu 2020 cca 20 000 Kč čistého a v prosinci 2020 cca 17 500 Kč čistého.

17. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

18. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobce uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

19. V daném případě právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracoval s čistým příjmem ve výši cca 18 750 Kč měsíčně (průměrný příjem žalovaného za období 2 po sobě jdoucích kalendářních měsíců) a žádostí žalovaného o poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobce však neměl k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalovaného (tyto konkrétně netvrdil), stejně tak neměl tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalovaného. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

20. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

21. Žalobce, resp. právní předchůdce žalobce, poskytl žalovanému částku 25 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 6 640,01 Kč, proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 18 359,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 2. 12. 2022 do zaplacení, neboť se žalovaný dostal do prodlení dnem 2. 12. 2022, když v předžalobní výzvě byla stanovena splatnost dlužné částky do 1. 12. 2022.

22. Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

23. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., když každý z účastníků měl ve věci pouze částečný úspěch (žalobce co do 84,65 % a žalovaný co do 15,35 %). Po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci tak má žalobce nárok na přiznání nákladů řízení co do 69,30 % Náklady žalobce byly v plné výši představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 937 Kč, odměnou advokáta za 2,5 úkonu právní pomoci po 300 Kč (§ 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 100 Kč paušál (§ 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % DPH. Celkem byly náklady žalobce představovány částkou 2 207,50 Kč, ze které mu byla jako náklady řízení přiznána částka 1 530 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta žalobce (platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř).

24. Lhůtu splatnosti soud určil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány důvody pro úhradu v delší lhůtě či ve splátkách.