10 C 55/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale ulice a číslo , PSČ obec o zaplacení 41 480,32 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu 7. 11. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 480,32 Kč s úrokem ve výši 14,1 % p.a. z částky 41 480,32 Kč od 17. 8. 2022 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 41, 480,32 Kč od 17. 8. 2022 do zaplacení. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě Smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne 21. 10. 2021 mezi žalobkyní a [právnická osoba] a., která byla věřitelem žalovaného na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 9. 2021 uzavřené mezi [právnická osoba] a. a společností [právnická osoba], IČ [číslo] (dále jen„ Banka“). Dále žalobkyně tvrdila, že Banka uzavřela s žalovaným dne 6. 2. 2018 Smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen Smlouva o úvěru), v níž se Banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 60 měsíčních splátkách ve výši 2 332,01 Kč počínaje dnem 15. 3. 2018, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 14,10 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy je Sazebník poplatků Banky. Banka svůj závazek splnila a dne 6. 2. 2018 úvěr žalovanému poskytla bezhotovostním převodem prostředků na účet žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdce, při schvalování úvěru vycházel z údajů poskytnutých bance klientem. Tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po provedeném individuálním hodnocení klienta banka žádosti žalobce vyhověla. Žalobkyně má za to, při posuzování schopnosti žalovaného splácet poskytovaný úvěr postupoval právní předchůdce žalobkyně zcela v souladu se zákonem a s takovou péčí, kterou po něm zákon požaduje, čímž v důsledku došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalovaný svou povinnost nesplnil a nesplácel poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu Banka využila svého práva a v souladu s Produktovými podmínkami Banky, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, prohlásila úvěr poskytnutý dle Smlouvy o úvěru dopisem ze dne 28. 7. 2020 za okamžitě splatný v celé výši, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než dvěma splátkami zároveň. Žalovaný po zaslání předžalobní výzvy a před podáním žaloby uhradil částku v celkové výši 46 000 Kč (dne 25. 3. 2022 částku ve výši 2 000 Kč; dne 12. 4. 2022 částku ve výši 8 000 Kč; dne 11. 5. 2022 částku ve výši 10 000 Kč; dne 22. 6. 2022 částku ve výši 10 000 Kč; dne 21. 7. 2022 částku ve výši 8 000 Kč a dne 16. 8. 2022 částku ve výši 8 000 Kč). Žalovaný nadále dluží žalobkyni na jistině částku 41 480,32 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 41 480,32 Kč od 17. 8. 2022 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 14,10 % p.a. z částky 41 480,32 Kč od 17. 8. 2022 do zaplacení. Žalovaný svoji povinnost nesplnil a svůj dluh nezaplatil ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ani neprokázal, že by dlužnou částku žalobkyni uhradil. Soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, přestože mu bylo usnesení se žalobou doručeno dne 26. 6. 2023 v souladu s ust. § 46b a § 49 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.). S rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila žalobkyně již v žalobě. Soud proto v souladu s § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených důkazů.

3. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 10. 2021 prokázala žalobkyně svoji aktivní legitimaci, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 5. 11. 2021.

4. Smlouvou o úvěru ze dne 6. 2. 2018 bylo zjištěno, že dne 6. 2. 2018 uzavřela společnost [právnická osoba] (předchůdce žalobkyně) s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v 60 měsíčních anuitních splátkách po 2 332,01 Kč včetně pojištění (poslední splátka ve výši 3 034,46 Kč), úroková sazba byla sjednána ve výši 14,1 % p.a.

5. Z listiny nazvané jako vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že předchůdce žalobkyně provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného a zjistil, že žalovaný má příjem 19 268 Kč měsíčně, je zaměstnán na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem domácnosti činí 50 000 Kč, je svobodný, bydlí u rodičů, extérní splátky činí 4 982 Kč a ostatní výdaje 750 Kč.

6. Z výpisu z účtu žalovaného za [číslo] bylo zjištěno, že na tento účet byla připsána částka 19 125 Kč, půjčky v celkové výši 3 300 Kč (počáteční zůstatek 3 879,61 Kč, konečný zůstatek 2 583,18 Kč; z výpisu z účtu žalovaného za [číslo] bylo zjištěno, že na účet byla připsána částka 19 411 Kč, částka 3 100 Kč – půjčky (počáteční zůstatek 9 988,42 Kč, konečný zůstatek 3 334,56 Kč); z výpisu z účtu žalovaného za [číslo] bylo zjištěno, že na účet byla připsána částka 15 157 Kč, částka 16 600 Kč – půjčky.

7. Dopisem ze dne 30. 7. 2020 bylo prokázáno, že předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému, že v důsledku opakovaného porušování smluvních podmínek prohlásil úvěr [číslo] ve výši 100 000 Kč za splatný ke dni 28. 7. 2020. Zároveň byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 74 019,13 nejpozději do 13. 8. 2020.

8. Z výpisu z úvěrového účtu č. [bankovní účet] bylo zjištěno, že žalovaný úvěr čerpal, úvěr řádně nesplácel; k 17. 9. 2021 činil dluh celkem 74 019,13 Kč.

9. Předžalobní výzvou ze dne 10. 12. 2021 bylo zjištěno, že žalobkyně prostřednictvím právního zástupce vyzývala žalovaného k zaplacení dluhu ze Smlouvy [číslo] v celkové výši 87 787,11 Kč.

10. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla předchůdcem žalobkyně uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro právního předchůdce žalobkyně proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností předchůdce žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

15. Žalobkyně soudu předložila pouze výpisy z účtu žalovaného. Přičemž absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobkyně (předchůdce žalobkyně) se úvěruschopností žalovaného nezabývala. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

16. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně (resp. jejího právního předchůdce) uloženou jí zákonem jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně (předchůdce žalobkyně) nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

17. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 100 000 Kč, žalovaný dle sdělení žalobkyně do současné doby uhradil 103 315,92 Kč (před zaslání předžalobní výzvy uhradil 57 315,92 Kč a po zaslání předžalobní výzvy uhradil žalovaný částku 46 000 Kč), proto nezbylo soudu nic jiného, než žalobu jako nedůvodnou v plné rozsahu zamítnout (výrok I.).

18. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšný žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu však vyplynulo, že žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly.