10 C 58/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem trvale obec a číslo , PSČ obec o zaplacení 83 506 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 27 888 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 27 888 Kč od 18. 7. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. V části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 55 618 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 448,96 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 6 509,44 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 8 821,06 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 15 % p.a. z částky 33 946,81 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1 Žalobou doručenou soudu dne 10. 12. 2020 požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky 83 506 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 4 448,96 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 6 509,44 Kč, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 36 709,06 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % p.a. z částky 33 946,81 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], došlo dne 17. 5. 2018 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), jejíž nedílnou součástí je Předpis splátek. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč (dále také jen„ úvěr“), a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, tj. do sjednaného data poslední řádné splátky dle Smlouvy a dle Předpisu splátek dne 17. 7. 2019 se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce úrok v pevné výši 3 851 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 19 600 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 717 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 7 200 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 74 368 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 14 měsíčních splátkách po 5 312 Kč, poslední splátku tak byl povinen uhradit nejpozději do 17. 7. 2019. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy Poslední splátka ze strany žalovaného byla uhrazena dne 30. 9. 2018 ve výši 500 Kč. Dnem následujícím po marném uplynutí lhůty pro úhradu další řádné splátky tak vzniklo právnímu předchůdci žalobce právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině úvěru 33 946,81 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 2 762,25 Kč, úhradě za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy 6 027,38 Kč, úhradě za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 3 111,74 Kč, úhradě za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 16 407,82 Kč. Na dlužnou částku nebylo následně ze strany žalovaného ničeho zaplaceno. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalovaného řádně v plné výši uhrazen ve lhůtě sjednané ve Smlouvě, tj. k 17. 7. 2019, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 33 946,81 Kč od 18. 7. 2019 dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 15 % ročně sjednanou ve smlouvě. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou splátek vzniklo právnímu předchůdci žalobce také právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně, kdy úrokem z prodlení je úročena splatná nezaplacená částka jistiny úvěru ve výši 33 946,81 Kč a splatná nezaplacená částka úroku v pevné výši 2 762,25 Kč. V důsledku porušení smluvních povinností žalovaného hradit splátky řádně a včas vzniklo právnímu předchůdci žalobce rovněž právo na úhradu smluvní pokuty sjednané přímo ve Smlouvě. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020, se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni 8. 7. 2020, postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo ze strany žalovaného na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 33 946,81 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 2 762,25 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 6 027,38 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 111,74 Kč, úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 16 407,82 Kč, smluvní pokutu ve výši 21 250 Kč, úrok vyčíslený od 18. 7. 2019 do postoupení pohledávky z dlužné jistiny ve výši 6 509,44 Kč a zákonný úrok z prodlení vyčísleného od prodlení do postoupení pohledávky ve výši 4 448,96 Kč. Dále žalobce požaduje zaplacení úroků z úvěru ve výši 15 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 33 946,81 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 36 709,06 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaný ničeho ani přes písemnou upomínku žalobci neuhradil. 2 Žalobce dále k výzvě soudu doplnil, že jeho právní předchůdce jako poskytovatel půjčky, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné Smlouvy a jejich ověření doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. V žádosti žalovaný uvedl, že je od 1. 11. 1980 zaměstnaný u společnosti [právnická osoba] a výše jeho měsíčních příjmů činí 30 290,00 Kč. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že výše jeho měsíčních výdajů činí 12 867 Kč a že jeho použitelný měsíční příjem tedy činí 17 423 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám a bydlí ve vlastním bydlení. Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného pak předchůdce žalobce ověřil z předloženého Dodatku k pracovní smlouvě a výpisu z bankovního účtu. Z„ čestného prohlášení žadatele“ plyne, že žalovaný svým podpisem stvrdil, že údaje, které před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl, a které si předchůdce žalobce ověřil, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěl předchůdce žalobce k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalovaného, které uvedl v žádosti o úvěr. Žalobce dále zdůraznil, že žalovaný by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu. 3 Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání dne 21. 9. 2021 se žalovaný bez předchozí řádné a včasné omluvy nedostavil, soud tedy jednal v nepřítomnosti žalovaného dle ust. § 101 odst. 3 občanského soudního řádu (o. s. ř.). 4 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 došlo k postoupení pohledávek na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalovanému písemně oznámena dne 24. 7. 2020. <i>5 Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6 Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7 Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8 Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9 Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>10 Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>11 Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 12 Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 17. 5. 2018, Předpisem splátek, přehledem plateb, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba], [IČO] a žalovaný uzavřeli dne 17. 5. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr ve 14 měsíčních splátkách po 5 312 Kč, tedy se zavázal zaplatit celkem částku 74 368 Kč, která je tvořena úvěrem ve výši 40 000 Kč, úrokem ve výši 3 851 Kč, úplatnou za poskytnutí úvěru ve výši 19 600 Kč, náklady za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 3 717 Kč a inkasem plateb v bydlišti žalované ve výši 7 200 Kč. Dále byla mezi účastníky smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky denně. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel (uhradil pouze částku 12 112 Kč), byl vyzván ke splacení celé pohledávky. 13 Z žádosti o úvěr ze dne 17. 5. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný v žádosti uvedl, že má příjem 30 290 Kč měsíčně a celkové výdaje 12 867 Kč měsíčně, zaměstnán je od 1. 11. 1980, je ženatý, nemá vyživovací povinnost a bydlení má vlastní. 14 Z dodatku [číslo] k pracovní smlouvě ze dne 29. 1. 2015 bylo zjištěno, že žalovaný je u společnosti [právnická osoba], zaměstnán od 1. 11. 1980. 15 Z výpisu z účtu vedeného na jméno žalovaného bylo zjištěno, že v dubnu 2018 byla na účet od zaměstnavatele žalovaného připsána částka 18 800 Kč, v květnu 2018 částka 16 990 Kč a v březnu 2018 částka 55 081 Kč. 16 Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: 17 V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobce uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. 18 V daném případě právní předchůdce žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracoval s čistým příjmem ve výši cca 30 290 Kč měsíčně (průměrný příjem žalovaného za období 3 po sobě jdoucích kalendářních měsíců) a žádostí žalovaného o poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobce však neměl k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalovaného (tyto konkrétně netvrdil), stejně tak neměl tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalovaného. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalovaného zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. 19 S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru. 20 Žalobce, resp. právní předchůdce žalobce, poskytl žalovanému částku 40 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 12 112 Kč, proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 27 888 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 18. 7. 2019, tj. ode dne následující po stanovení poslední splátky úvěru (výrok I.). 21 Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 22 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce byl ve věci úspěšný jen částečně. Předmětem sporu byla částka 83 506 Kč s příslušenstvím, úspěch měl žalobce jen co do částky 27 888 Kč, tj. jen 33,40 %, proto soud za situace, kdy žalovanému žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 23 Lhůtu splatnosti soud určil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány důvody pro úhradu v delší lhůtě či ve splátkách.