10 C 72/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem trvale obec a číslo , PSČ obec o zaplacení 10 650 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 2 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 2 350 Kč od 28. 9. 2019 do zaplacení, to vše to tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části, tj. co do částky 8 300 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 456,24 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 3 150 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 10,31 % p.a. z částky 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1 Žalobou doručenou soudu dne 5. 1. 2021 požadoval žalobce po žalované zaplacení částky 10 650 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 456,24 Kč, úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 500 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 10,31 % p.a. z částky 5 000 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Svůj návrh odůvodnil tím, že mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO] (s účinností ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu společnosti [právnická osoba] převedena na společnost [právnická osoba], [IČO]) došlo dne 27. 7. 2018 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), nedílnou součástí Smlouvy je také Předpis splátek. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Úvěr byl v souladu s čl. I. odst.

2. Smlouvy poskytnut žalované za úplatu, poplatky a za úrok ve výši 28 % z jistiny úvěru za období, na které byl poskytnut. Celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 4 300 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 9 300 Kč, odpovídající součtu poskytnutého úvěru a celkových nákladů spotřebitelského úvěru, se žalovaná zavázala uhradit v 14 měsíčních splátkách po 650 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze Smlouvy. V důsledku prodlení žalované právní předchůdce žalobce úvěr ke dni 27. 9. 2019, zesplatnil a tím mu vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na jistině úvěru částku 5 000 Kč, na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru částku 500 Kč, na poplatku za uzavření částku 750 Kč a na administrativním poplatku částku 400 Kč. Vzhledem k tomu, že poskytnutý úvěr nebyl ze strany žalované řádně v plné výši uhrazen, úročí se neuhrazená jistina úvěru ve výši 5 000 Kč od 28. 9. 2019 dále úrokem s úrokovou sazbou ve výši 10,31 % ročně odpovídající výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let ke dni uzavření Smlouvy. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek vzniklo právnímu předchůdci žalobce také právo požadovat zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 10 % ročně. V důsledku porušení smluvních povinností žalované hradit splátky řádně a včas vzniklo právnímu předchůdci žalobce rovněž právo na úhradu smluvní pokuty sjednané přímo ve Smlouvě. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena žalobci na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020, se všemi právy s ní spojenými, včetně práva ze smluvní pokuty, a to s účinností ke dni 8. 7. 2020. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo ze strany žalované na předmětnou pohledávku žalobce uhrazeno ničeho. Žalobce tedy požaduje po žalované zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 5 000 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 500 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření Smlouvy ve výši 750 Kč, úhrady za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 400 Kč, smluvní pokuty ve výši 4 000 Kč, zákonného úroku z prodlení vyčísleného od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 456,24 Kč a úroků z úvěru ve výši 10,31 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 5 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky ve výši 5 500 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení. Do dne podání žaloby žalovaná ničeho ani přes písemnou upomínku žalobci neuhradila. 2 Žalobce dále uvedl, že původní věřitel jako poskytovatel úvěru, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Smlouvy o úvěru a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr (dále jen„ Žádost“) ze dne 27. 7. 2018 a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Zkontrolované dokumenty“. Teprve následně, po vyhodnocení získaných informací, byla s žalovanou uzavřena smlouva o úvěru. V Žádosti žalovaná uvedla, že pobírá invalidní důchod a že výše měsíčního příjmu celé její domácnosti činí celkem 14 725 Kč a výše měsíčních výdajů celé domácnosti činí celkem 3 870 Kč. Žalovaná v žádosti také uvedla, že nemá vyživovací povinnost, vůči dalším osobám a že bydlí u rodičů. Tvrzenou majetkovou situaci žalované si původní věřitel ověřil z předložených Informací o pozemku, Faktury, poštovních poukázek a Výplatních pásek. Žalovaná v Žádosti prohlásila a svým podpisem stvrdila, že údaje, které původnímu věřiteli před uzavřením Smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla, a které si Původní věřitel ověřil, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěl původní věřitel k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr ve výši 5 000 Kč s měsíční splátkou 650 Kč je dostatečná. Původní věřitel neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované, které uvedla v Žádosti o úvěr. Žalobce také zdůraznil, že žalovaná by se v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu. 3 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2020 došlo k postoupení pohledávek na žalobce. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dopisem ze dne 24. 7. 2020. 4 Usnesením č.j. 10 C 72/2021-39 ze dne 25. 6. 2021 soud účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň je poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 28. 6. 2021 a žalované včetně žaloby dne 29. 6. 2021. 5 Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. S ohledem na skutečnost, že se účastníci k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřili, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. <i>6 Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7 Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8 Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9 Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10 Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>11 Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>12 Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 13 Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 27. 7. 2018, Předpisem splátek ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne 27. 7. 2018, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce [právnická osoba], [IČO] a žalovaná uzavřeli dne 27. 7. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 5 000 Kč, který žalovaná čerpala jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaná se zavázala splatit úvěr ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 650 Kč, a to do 27. dne v kalendářním měsíci. Celková částka k úhradě ve výši 9 300 Kč je tvořena úvěrem ve výši 5 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 4 300 Kč. 14 Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 27. 7. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná v žádosti uvedla, že má důchod ve výši 4 930 Kč, další příjmy domácnosti činí 9 795 Kč, výdaje domácnosti činí 3 870 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnost, žije u rodičů. Žalovaná předložila výplatní doklady důchodu za období prosinec 2017, květen až červenec 2018 a platby za elektřinu. 15 Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: 16 V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla právním předchůdcem žalobce uzavřena jako podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti a ze strany žalované jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobce (jeho právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobce (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. 17 V daném případě právní předchůdce při posuzování úvěruschopnosti žalované pracoval s čistým příjmem ve výši cca 5 000 Kč měsíčně (důchod žalované), nepodloženým údajem o dalším příjmu domácnosti cca 10 000 Kč a žádostí žalované o poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobce však neměl k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalované, stejně tak neměl tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalované. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalované neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalované, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že právní předchůdce žalobce se úvěruschopností žalované zabýval jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. 18 S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce, resp. jeho právní předchůdce, uloženou mu zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalované, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobce soudu nepředložil. Soud tedy uzavřel, že žalobce, resp. jeho právní předchůdce, nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobce vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru. 19 Žalobce, resp. právní předchůdce žalobce, poskytl žalované částku 5 000 Kč, žalovaná do současné doby uhradila 2 650 Kč (což uvedl sám žalobce), proto soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci rozdíl ve výši 2 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. od 28. 9. 2019, tj. ode dne následující po stanovení poslední splátky úvěru (výrok I.). 20 Ve zbývající části s odkazem na výše uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). 21 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobce byl ve věci úspěšný jen částečně. Předmětem sporu byla částka 10 650 Kč s příslušenstvím, úspěch měl žalobce jen co do částky 2 350 Kč, tj. jen 22,06 %, proto soud za situace, kdy žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly, rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 22 Lhůtu splatnosti soud určil v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány důvody pro stanovení lhůty delší či ve splátkách.