10 C 93/2026

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivetou Derikovou ve věci žalobkyně: Credivo Jméno žalobkyně. v Anonymizováno, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 138 790,69 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 125 744,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 66 622,78 Kč od 19. 8. 2025 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 13 045,83 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna doplatit na účet ČR – Okresního soudu v adresa-Anonymizováno, VS: var. symbol, soudní poplatek ve výši 1 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně (dříve pod obchodní firmou právnická osoba.) se žalobou doručenou soudu dne 13. 3. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 125 744,86 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 66 622,78 Kč jdoucím od 19. 8. 2025 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 13 045,83 Kč. Tvrdila, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 15. 3. 2024 uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, a to distančním způsobem na adrese www.Anonymizováno.cz (dále jen „Smlouva“). Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 62 200 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobkyni spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách ve výši určené dle čl. 5 Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“), přičemž první splátka byla splatná dne 14. 4. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 30. 5. 2026. Nedílnou součástí smlouvy je mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky www.flexifin.cz vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytl údaje na základě, kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti nejprve zjistila u žalovaného informace ohledně celkového počtu členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společně hospodařící domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem při žádosti o spotřebitelský úvěr, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, ověřené čisté měsíční příjmy a další; tyto informace žalovaný sdělil žalobkyni. Dále žalobkyně ověřila, zda se žalovaný nenachází v registrech – centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registru neplatných dokladů, registru PČR hledaných osob, registr politicky aktivních osob, katastrální rejstřík – kontrola platnosti adresy, registr „sankční seznamy“ a interní registr historie klienta. Úvěr byl poskytnut žalovanému v souladu se schváleným kreditním rámcem, který odpovídá disponibilnímu příjmu domácnosti žalovaného. Žalobkyně provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného podle interní metodiky schválené ČNB a zcela v souladu se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb. Žalobkyně nahlédla do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka – spotřebitele, konkrétně do databází vedených spol. CNCB – Czech Non-Banking právnická osoba, která provozuje a spravuje registr bankovních a nebankovních klientských informací (NRKI a BRKI registry), dále insolvenčního rejstříku, do centrální evidence exekucí, a to se závěrem, že dlužník byl a je schopen své závazky splácet, nebyl veden ani v insolvenčním rejstříku, ani v evidenci exekucí. Následně žalobkyně vycházela z informací získaných od žalovaného, a to jednak získaných prostřednictvím licence AISP (PSD2) náhledem na bankovní účet žalovaného a související transakce dokládající jeho příjmy a výdaje (resp. kladný rozdíl mezi příjmy a výdaji umožňující řádné splácení závazků žalovaného), případně předložením výpisu z účtu a z výplatních pásek žalovaného prokazujících jeho pravidelný příjem, a také provedla lustraci dokladu předloženého dlužníkem v databázi neplatných dokladů právnická osoba. Žalovaný následně správnost svých identifikačních údajů, (jméno a příjmení, trvalý pobyt, e-mail, telefonní číslo tel. číslo číslo bankovního účtu) žalobkyni potvrdil ve smlouvě a toto odsouhlasil podpisem úvěrové smlouvy. Žalovaný čerpal úvěr postupně, a to v celkové výši 130 652,94 Kč. Žalovaný si při sjednávání Smlouvy zvolil v souladu s čl. VII odst. 4 Smlouvy volitelné služby, a to službu “Klidné spaní” za poplatek ve výši 113,46 Kč, službu “Presto” za poplatek ve výši 9 570 Kč. Žalovaný splatil na jistinu celkem 71 520,78 Kč. Částky zaplacené žalovaným byly započítávány v rámci jednotlivé denní splátky nejprve na úhradu úroku, následně poplatků a poté na úhradu jistiny. V případě prodlení žalovaného nejprve na náklady již určené, jistinu, smluvní úrok, úroky z prodlení, poplatky a jiné příslušenství a smluvní pokutu. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou pravidelných denních splátek, proto dle čl. 7 odst. 1 smlouvy žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne 18. 8. 2025, přičemž k výpovědi došlo téhož dne. Žalovaný se tak prokazatelně dostal do prodlení úhradou celého úvěru dne 19. 8. 2025. Žalovaný má ke dni podání žaloby vůči žalobkyni nesplacený dluh v celkové výši 125 744,86 Kč, přičemž žalovaná částka se skládá z jistina ve výši 60 499,99 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 1 177,57 Kč, smluvního úroku ve výši 59 122,08 Kč, poplatku za službu „Klidné spaní“ ve výši 109,80 Kč, poplatku za službu „Presto“ ve výši 4 835,42 Kč. Žalovaný se dle čl. VII odst. 2 a čl. VI smlouvy zavázal zaplatit žalobkyni poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalovaný se dle smlouvy zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 0,87 % denně z nesplacené části jistiny. Žalovaný si při sjednávání smlouvy zvolil službu “Klidné spaní”, v původní výši 113,46 Kč a službu “Presto”, v původní výši 9 570 Kč. Žalobkyně dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Žalobkyně nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatňuje pouze za prvních 90 dnů prodlení žalovaného. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením denní splátky splatné dne 17. 5. 2025, smluvní pokuta za období od 18. 5. 2025 do 16. 8. 2025 představuje částku 13 045,83 Kč. Do dne podání žaloby žalovaný dlužnou částku neuhradil.

2. Usnesením č.j. 10 C 93/2026-35 ze dne 2. 6. 2026 soud žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň jej poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalovanému včetně žaloby doručeno do datové schránky dne 2. 6. 2026.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil ani neprokázal, že by dlužnou částku uhradil. S ohledem na skutečnost, žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu dle ust. § 115a občanského soudního řádu (o. s. ř.) nevyjádřil (soud má za to, že souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání), rozhodl soud bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

4. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Smlouvou o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota ze dne 15. 3. 2024 a přehledem bankovních transakcí bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 15. 3. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr do maximální výše 62 200 Kč, poplatek byl sjednán ve výši 1,99 % z čerpané částky, RPSN ve výši 1 274,23 %, denní úroková sazba pevná ve výši 0,866 %, splatnost první denní splátky byla dne 14. 4. 2024, datum splatnosti úvěru bylo 6. 9. 2025. Žalovaný si dále zvolil službu „Klidné spaní“ za poplatek 3,66 Kč denně a službu „Presto“ za 165 Kč. Součástí smlouvy byl Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Žalovaný čerpal celkem úvěr ve výši 130 652,94 Kč. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplatil, dle sdělení žalobkyně uhradil celkem 184 489,07 Kč.

10. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

11. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla žalobkyní uzavřena jako podnikatelem při její podnikatelské činnosti a ze strany žalovaného jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalovaného. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 právnická osoba žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), také Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení.

12. Žalobkyně však neměla k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalovaného (soudu předložila pouze listinu označenou jako „Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti právnická osoba.“ a výpis z běžného účtu žalovaného za období od 16. 12. 2023 do 14. 3. 2024), stejně tak neměla tvrzeny ani osvědčeny skutečné běžné životní výdaje žalovaného, vycházela pouze z údajů, které jí žalovaný sdělil. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobkyně se úvěruschopností žalovaného zabývala jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní.

13. S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné příjmy a výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru.

14. Žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku 130 652,94 Kč, žalovaný do současné doby uhradil celkem 184 489,07 Kč, rozdíl tak činí minus 53 836,13 Kč, proto nezbylo soudu nic jiného, než žalobu jako nedůvodnou v plné rozsahu zamítnout (výrok I.).

15. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl zcela úspěšný a má tedy vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu spisu však vyplynulo, že úspěšnému žalovanému dosud žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

16. S návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 5 552 Kč. Jelikož elektronický platební rozkaz nebyl vydán, byla žalobkyni v souladu s položkou 2 bod 2. a položkou 1 bod 1. písm. b) Sazebníku soudních poplatků uložena povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 1 388 Kč.

17. Lhůtu splatnosti soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, písemně, ve dvojím vyhotovení, ve lhůtě 15 dní ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích. Pokud nebude peněžité plnění (soudní poplatek) uhrazeno do 30 dnů po marném uplynutí lhůty jeho splatnosti, předá soud pohledávku k vymáhání místně příslušnému celnímu úřadu.