109 C 18/2019

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., a Mgr. Jiřího Kopeckého ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalovaného a žalobce zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného a žalobce zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 630.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12.5.2021, č.j. 109 C 18/2019-100,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 54.996,92 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce.

1. Okresní soud svým rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 630.000 Kč s 8,05 % ročním úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 7.11.2017 do zaplacení (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 94.742,50 Kč k rukám advokáta žalobce (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě žalobce ze dne 7.6.2019.

3. Žalobce v tomto soudním řízení tvrdil, že uzavřel s žalovaným, jako svým synem, smlouvu o půjčce, na základě které žalovanému půjčil 1.500.000 Kč bez určení konkrétního data, do kterého má být půjčka vrácena. Žalovaný doposud vrátil 870.000 Kč, k vrácení zbývající částky 630.000 Kč žalobce žalovaného vyzval dne 9.10.2017 s požadavkem vrácení do 6.11.2017. Žalovaný vrácení odmítl, a proto žalobce požaduje zaplatit 630.000 Kč s úroky z prodlení od 7.11.2017.

4. Žalobce doplnil tvrzení v tom směru, že v roce 2013 si chtěl žalovaný koupit obilný kombajn, neměl na jeho zakoupení finanční prostředky. O zajištění části prostředků požádal svého otce, dne 4.6.2013 došlo k zapůjčení 1.500.000 Kč, což je prokázáno výpisem z účtu č. [bankovní účet] s označením, že jde o půjčku. Půjčka byla převedena na účet č. [bankovní účet], což je účet žalovaného. Žalovaný prostřednictvím bankovního ústavu vrátil dne 20.8.2013 částku 100.000 Kč a dále v hotovosti celkem 770.000 Kč (dne 11.9.2013 40.000 Kč, dne 23.6.2015 300.000 Kč, dne 30.12.2015 230.000 Kč a dne 14.10.2016 200.000 Kč).

5. Žalovaný nesporoval poskytnutí půjčky, avšak uvedl, že půjčka je již splacena. Sám žalovaný si vedl záznamy o částkách, které žalovanému na uvedenou půjčku vrátil. Kromě částek uvedených samotným žalobcem poskytl žalovaný tvrzení o tom, že dne 19.1.2016 vybral v hotovosti částku 600.000 Kč a z této částky vrátil 550.000 Kč žalobci na úhradu půjčky. To vše si doložil záznamem ve svém diáři a výběr 600.000 Kč pak výpisem z podnikatelského konta, tedy z účtu [bankovní účet].

6. Žalovaný také připomněl, že pokud by tomu mělo být jinak, pak by jistě žalobce žalovanému v září 2016 nezaslal 900.000 Kč, ač nyní žalobce tvrdí, že v tu dobu nebyla splácena ze strany žalovaného půjčka a žalobce tak mohl celou situaci vyřešit tím, že provedl zápočet vzájemných pohledávek. Namísto toho však žalobce žalovanému, v době, kdy měl žalovaný žalobci dlužit žalovanou částku, zaslal 12.9.2016 606.114 Kč a 206.173 Kč, jak bylo doloženo výpisem z účtu u Fio banky.

7. K prokázání úhrady dlužné částky žalovaný rovněž předložil diář se záznamy o splátkách uvedením 100.000 Kč + 40.000 Kč srpen 2013, červen 2015 částka 300.000 Kč, 30.12.2015 částka 230.000 Kč, 1. 2016 550.000 Kč, říjen částka 200.000 Kč. Tento důkaz však okresní soud nepovažoval za hodnověrný, neboť byly předloženy dvě fotokopie téhož záznamu, u kterých sice souhlasí výše částek, ale částky jsou jinak označené a neshoduje se písmo a řádky, na nichž by měly být napsané.

8. Okresní soud uvedl, že mezi účastníky došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce ve výši 1.500.000 Kč, poskytnutí půjčky bylo prokázáno výpisem z banky. Lhůta k vrácení půjčky nebyla mezi účastníky sjednána. Na uvedenou půjčku žalovaný zaplatil 100.000 Kč bankovním převodem a následně platbami v hotovosti 40.000 Kč, 300.000 Kč, 230.000 Kč a 200.000 Kč. Zaplacení dalších částek žalovaný neprokázal, a proto okresní soud uzavřel, že nadále dluží žalobci 630.000 Kč s úroky z prodlení. Okresní soud pak vyložil rozporné označení ve dvou fotokopiích diáře žalovaného o provedených platbách. Z tohoto důvodu je považoval za nehodnověrné a neprokazující vrácení tvrzených částek ze strany žalovaného žalobci.

9. Úspěšnému žalobci tudíž přiznal právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř. spočívající v odměně za služby advokáta za sedm úkonů po 10.820 Kč dle § 7, § 8 odst.1 a § 11 advokátního tarifu, sedmi paušálních náhradách hotových výdajů 7 x 300 Kč dle § 13 odst.4, vždy vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, k tomu cestovné a náhrada za promeškaný čas dle § 14 advokátního tarifu, vše povýšeno o 21 % daně z přidané hodnoty, k tomu zaplacený soudní poplatek.

10. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. Souhlasí s tím, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce, ovšem dne 4.6.2013, tedy před účinnosti zák. č. 89/2012 Sb. Právní režim vztahu mezi účastníky se tudíž řídí zák. č. 40/1964 Sb. Vhledem k tomu, že nebyla sjednána žádná lhůta k vrácení půjčky, počala lhůta pro uplatnění nároku na vrácení běžet prvním dnem následujícím po dni 4.6.2013. Žaloba byla podána 7.6.2019, tedy dva roky po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Žalovaný tudíž vznesl námitku promlčení. Pokud by však soud dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., setrvává na svém stanovisku, že poskytnutou půjčku žalobci v celém rozsahu vrátil. Při hodnocení tohoto tvrzení je nutno vzít v potaz celý komplex vztahů mezi spornými stranami, tedy vztah mezi otcem a synem při společném zemědělském hospodaření. Na č.l. 86 soudního spisu se nachází doklad, ve kterém se žalobce zavázal k předání celého hospodářství žalovanému, což však následně neučinil a hospodářství předal druhému synovi. To z toho důvodu, že žalobce neunesl schopnost žalovaného dobře samostatně hospodařit, a žalobce se s tím není schopen vyrovnat, o čemž svědčí to, že podává na žalovaného různá udání. Připomíná, že žalovaný reagoval na výzvu k úhradě dluhu tím, že ničeho nedluží. Rovněž to, že v době, kdy měl žalovaný žalobci dlužit vysokou finanční částku, mu žalobce poskytl finanční plnění - bez toho, aniž by provedl zápočet, čímž by dluh vyrovnal. Nelze přehlédnout ani to, že žalobce se rozvedl, žalovaný v rozvodovém řízení stál na straně matky. Podaná žaloba je tak odveta ze strany žalobce. Žalovaný měl finanční prostředky k úhradě dluhu, jak ostatně doložil již v řízení před okresním soudem daňovým přiznáním za rok 2017.

11. Žalovaný se domáhal změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby.

12. Naopak žalobce navrhoval potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. K vznesené námitce promlčení připomíná, že dne 30.12.2015 zaplatil žalovaný žalobci na uhrazení zápůjčky 230.000 Kč, což potvrdil i žalovaný. Dle ust. § 2054 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb. počala běžet nová desetiletá promlčecí doba, a pokud by se vztah mezi účastníky řídil obchodním zákoníkem – zákonem č. 513/1991 Sb. - dle § 407 odst. 3 tohoto zákona by počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba a v obou případech je tak žaloba dne 7.6.2019 podána včas, námitka promlčení není důvodná. To proto, že tímto částečným plněním uznal žalovaný zbytek dluhu. Výzva k zaplacení dluhu byla učiněna 9.10.2017, tím vznikla bezpodmínečná povinnost žalovaného zaplatit dluh a vztah mezi účastníky se tak řídí zákonem č. 89/2012 Sb. Žalovaný pak nikdy nepředložil doklad o tom, že žalobci žalovanou částku zaplatil. Tímto dokladem nejsou záznamy v diáři žalovaného vzniklé bez jakéhokoliv přispění žalobce. Argumentace rodinnou situací nesouvisí s věcí. Žalobce již v řízení před okresním soudem vysvětlil, proč poskytl žalovanému částku 900.000 Kč a neprovedl uvedený zápočet, to z toho důvodu, že nechtěl poškodit rodinné hospodaření, kdy tyto platby šly na zajištění chemických prostředků a platby třetím subjektům.

13. V průběhu odvolacího řízení oba účastníci potvrdili, že v roce 2013 byla mezi účastníky dohodnuta a realizována smlouva o půjčce 1.500.000 Kč, kterou žalobce poskytl žalovanému, to převodem na bankovním účtu. Nebylo dohodnuto, kdy bude půjčka vrácena. Oba účastníci byli v tu dobu podnikateli – zemědělskými podnikateli a účelem půjčky bylo financování nákupu obilného kombajnu (zakupoval žalovaný).

14. Sporné však zůstalo, zda šlo o půjčku při podnikatelské činnosti obou účastníků. Žalobce tvrdil, že jde o půjčku při podnikatelské činnosti obou účastníků, že ji poskytl ze svého podnikatelského účtu. Žalovaný namítal, že nešlo o půjčku při podnikatelské činnosti, potvrdil však, že kombajn zakoupil, půjčka žalobce byla použita na financování nákupu tohoto kombajnu a příslušný kombajn užíval pro své podnikatelské účely. Žalobce poté tvrdil, že půjčku účtoval ve svém účetnictví.

15. Žalovaný však namítal, že pokud by šlo o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, musel žalobce účtovat splátky dluhu do svého účetnictví. Pokud by šlo o obchodně závazkový vztah, typově by šlo o úvěr, a takový úvěr by musel být poskytnut i s úroky, které by měly být zdaněny, což se nestalo. Žalovaný však potvrdil, že účet [bankovní účet], na který obdržel půjčku 1.500.000 Kč od žalobce, je jeho běžným podnikatelským účtem.

16. Žalobce ohledně splátek půjčky potvrdil, že prvá platba je zachycena v peněžním deníku žalobce, další již nikoliv.

17. Odvolací soud po provedeném dokazování a přezkoumání věci dospěl k následujícím závěrům o nedůvodnosti odvolání.

18. V této věci bylo mezi stranami skutkově nesporné, že žalobce poskytl žalovanému – svému synovi - finanční částku - bez toho, aniž by bylo ujednáno, do jaké doby bude částka vrácena, ovšem s předpokladem, že částka vrácena bude. V době uzavření tohoto smluvního vztahu (ústní formou) byli oba účastníci zemědělskými podnikateli a účelem poskytnutí finančních prostředků bylo zajištění kupní ceny pro nákup obilného kombajnu, tedy pro podnikání žalovaného. K uzavření smluvního vztahu došlo před 1.1.2014.

19. To znamená dle ust. § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., že vznik tohoto právního vztahu je upraven buď občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., případně obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb., pokud by šlo o závazkový vztah mezi podnikateli, vzniklý při jejich podnikatelské činnosti (viz § 261 odst. 1, příp. další odstavce ust. § 261 obchodního zákoníku účinného do 31.12.2013).

20. Primárně tak bylo nutné vyložit, zejména s ohledem na vznesenou námitku promlčení, viz níže, zda mezi účastníky jde o vztah řídící se občanským či obchodním zákoníkem, vždy ve znění účinném do 31.12.2013.

21. Dle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku platí, že tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Za takové závazkové vztahy mezi podnikateli, které vznikají při jejich podnikatelské činnosti, se rozumí nejen vztahy v rámci jejich podnikatelské činnosti, ale i vztahy, které k nim mají přímý vztah. Ze slova„ týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání, ale i o závazky, které s podnikáním souvisejí, tedy které vznikají ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají. Obchodními jsou tyto vztahy, i když konkrétní úprava vztahující se na ně není obsažena v obchodním zákoníku, ale v občanském zákoníku nebo zvláštním předpisu, a v tom, co není upraveno speciální pravou, pak pro ně platí úprava obchodního zákoníku.

22. Závazkovým vztahem mezi podnikateli jsou vztahy nejen ze smluv, ale i ze způsobené škody nebo z bezdůvodného obohacení, pokud splňují předpoklady podnikatelské činnosti účastnících se podnikatelů.

23. V dané věci byli oba účastníci zemědělskými podnikateli a vztah se týkal podnikatelské činnosti žalovaného, neboť ten tímto způsobem opatřoval finanční prostředky na zakoupení nástroje nutného pro jeho podnikání v zemědělské činnosti, tedy obilného kombajnu. Ostatně i poskytnutou půjčku přijal na svůj podnikatelský účet.

24. Sporné tak bylo, zda tento vztah činil žalobce nejenom jako podnikatel, nýbrž i při své podnikatelské činnosti. Rozhodující je situace, která tu byla v době uzavírání smluvního vztahu, k tomu bylo v odvolacím žízení zjištěno, z pokladního deníku žalobce, že žalobce zaúčtoval poskytnuté finanční prostředky do svého peněžního deníku (§ 213 odst.4 o.s.ř.).

25. Odvolací soud připomíná, že závěr o obchodně závazkovém vztahu mezi účastníky není vyloučen ani v případě, že žalobce nemá poskytování půjček zapsáno jako předmět svého podnikání. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005, který uzavřel, že taková podmínka se z textu označeného ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku, neklade.

26. Byť šlo v této věci o poskytnutí finančních prostředků mezi otcem a synem, nelze přehlédnout, že otec a syn jako zemědělští podnikatelé společně zemědělsky podnikali, to v rozhodném období ve shodě, žalobce poskytl finanční prostředky tak, že je zaevidoval ve svém účetnictví a žalovaný je přijal na svém podnikatelském účtu s tím, že je použil pro účely svého podnikání - nákup prostředku pro podnikání. Bezpochyby tak šlo o vztah mezi podnikateli a dle přesvědčení odvolacího soudu i při jejich podnikatelské činnosti, kdy účelem postupu obou účastníků bylo zajistit nákup obilného kombajnu, tedy prostředku, který zjevně slouží k zemědělské činnosti, která byla předmětem podnikání obou účastníků, kteří úzce při tomto podnikání kooperovali a i žalobce se k poskytnutým finančním prostředkům choval jako při činnosti při jeho podnikání, o čemž svědčí zápis v peněžním deníku.

27. Odvolací soud tedy uzavřel, že vztah mezi účastníky se řídí obchodním zákoníkem dle ust. § 261 odst. 1 občanského zákoníku.

28. Smluvní vztah však naplňuje znaky závazkového vztahu upraveného občanským zákoníkem – smlouvou o půjčce. I vztah charakterizovaný jako smlouva o půjčce může být obchodně závazkovým vztahem, jako dovodil rozsudek senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod [číslo] Soudních rozhodnutí a stanovisek.

29. Rozhodovací praxe soudů a odborná komentářová literatura je tedy zajedno v tom, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod (§ 261 odst. 1, 2 obch. zák.), o tzv. absolutní obchod (§ 261 odst. 3 obch. zák.) nebo závazkový vztah, jemuž smluvní strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák.; to platí i pro vztahy, jejichž účastníky mohou být i nepodnikatelé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3256/2012, dále [příjmení], I., [příjmení], S., [příjmení], M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 901 a násl.).

30. Smlouva o půjčce uzavřená mezi podnikateli dle ust. § 261 obchodního zákoníku při jejich podnikatelské činnosti podléhá režimu občanského zákoníku co do zvláštních ustanovení, týkajících se tohoto typu smlouvy v občanském zákoníku; ve všem ostatním včetně promlčení platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005).

31. To ovšem znamená, že nárok žalobce není promlčen s ohledem na ust. § 408 odst. 1, zejména s přihlédnutím k § 407 odst. 3 obchodního zákoníku, neboť částečným plněním ze strany žalovaného, to ještě v roce 2015, jak je mezi stranami nesporné, došlo k uznání zbytku dluhu a běhu nové čtyřleté promlčecí doby od tohoto uznání dle § 407 odst. 1 obchodního zákoníku. S ohledem na datum podání žaloby 7.6.2019 a plnění dluhu 30.12.2015, 14.10.2016, ale ještě i dne 23.6.2015, nejde o nárok promlčený.

32. Je tak namístě posuzovat další obranu žalovaného, a to v tom směru, že dluh žalobci v celém rozsahu uhradil. V tomto směru nemůže obstát záznam v diáři žalovaného, neboť ten vznikl bez jakéhokoliv přičinění žalobce a pouhé sdělení dlužníka o tom, že dluh žalobci zaplatil - bez toho, aniž by žalobce nějakým způsobem toto tvrzení potvrdil, není dokladem prokazujícím zaplacení zbývající části dluhu ze strany žalovaného žalobci. O to více, kdy předložená vyhotovení takového potvrzení jsou v některých bodech rozporná, jak již odůvodnil okresní soud.

33. Skutečnost, že žalobce mohl v případě trvajícího dluhu žalovaného vůči žalobci přistoupit k započtení své pohledávky za žalovaným, že je nelogické, pokud tak neučinil, může v obecné rovině vzbuzovat pochybnosti, ovšem není potvrzením toho, že žalovaný žalobci dluh zaplatil, o to více, pokud žalobce vysvětluje, proč k příslušnému zápočtu nepřistoupil.

34. Jinými slovy, žalovaného tížila procesní povinnost prokázat zaplacení celého dluhu a tuto svoji povinnost si v rozsahu žalobou uplatněného požadavku nesplnil a jeho tvrzení o zaplacení dluhu se mu nepodařilo prokázat. Odvolací soud tak nemohl nevycházet z toho, že žalovaný žalovanou částku žalobci zaplatil.

35. Rozsudek okresního soudu je tudíž věcně správný, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

36. Žalobce byl úspěšný v odvolacím řízení, má tudíž právo na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř.. To jako odměnu za 4 úkony právní služby – vyjádření žalobce k odvolání žalovaného, 2 x účast u soudního jednání a vyjádření – doplnění důkazu ze strany žaloby z tarifní hodnoty 630.000 Kč dle § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu, dle § 7 advokátního tarifu činí sazba 10.820 Kč za jeden úkon. Žalobce má tak právo na náhradu nákladů řízení za odměnu 4 x 10.820 Kč, 4 x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, k tomu cestovné [obec] – [obec] a zpět, celkem ujeto k dvěma soudním jednání 88 kilometrů při ceně 6,50 Kč za 1 kilometr jde o cestovné 572 Kč, dále náhrada za promeškaný čas za cesty advokáta k jednání soudu za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu, to vše povýšeno o 21 % DPH a celkem tak náklady řízení žalobce v odvolacím řízení činí 54.996,92 Kč a hradí se ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o.s.ř. k rukám advokáta žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř.