11 C 183/2024

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Nečasové a přísedících Evy Kaňkové a Mgr. Jaroslavy Fořtové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 37 686 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 37 686 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a.z částky 20 461 Kč od 1.9.2021 do zaplacení,z částky 11 180 Kč od 1.10.2021 do zaplacení,z částky 6 045 Kč od 1.11.2021 do zaplacení,to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22 910,80 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku. Žalobkyně se žalobou doručenou k soudu dne 31.7.2024 domáhala zaplacení částky 37 686 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění uvedla, že je zaměstnána u žalované v pracovním poměru dle pracovní smlouvy jako zdravotnický pracovník, který v rámci sjednaného druhu práce vykonával pro žalovanou práci v období tzv. druhé vlny epidemie onemocnění covid-19, konkrétně v době od 1.10.2020 do 31.12.2020. Žalovaná přiznala žalobkyni za výkon práce v tzv. druhé vlně epidemie covid-19 tzv. covid odměnu ve výši 106 148 Kč brutto, která byla vyplacena ve výplatě za druhé kalendářní čtvrtletí roku 2021. Covid odměna byla žalobkyni přiznána jako mimořádné ohodnocení výkonu práce konané v souladu s pracovní smlouvou během náročné situace a svým charakterem představuje plnění mzdového (platového) charakteru příslušející zaměstnanci za vykonanou práci a musí být tak zahrnuta do výpočtů průměrného výdělku postupem dle § 351 a násl. zákoníku práce. Žalovaná však v rozporu se zákonem covid odměnu pro účely výpočtu průměrného výdělku nezohlednila, když covid odměnu formálně označila za odměnu tzv. nemzdového charakteru dle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Žalobkyně odkazovala na precedenční rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.2024 sp. zn. 21 Cdo 2044/2023, kterým nejvyšší soud judikoval, že tzv. covid odměny musí být zahrnuty do výpočtu průměrného výdělku pro pracovně právní účely. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezohlednila covid odměnu ve výpočtu průměrného výdělku, snížila tím výši průměrného výdělku žalobkyně, čímž krátila neoprávněně žalobkyni na jejích platových právech odvozených od výše průměrného výdělku, a to konkrétně na úseku náhrady platu, zejm. pro čerpání dovolené a zákonných příplatků k platu stanovených na základě zákoníku práce procentem z průměrného výdělku (příplatek za práci v sobotu a v neděli ve výši 25 % průměrného výdělku, za práci v noci ve výši 20 % průměrného výdělku, za práci ve svátek ve výši 100 % průměrného výdělku a za práci přesčas ve výši 25 %, resp. 50 % průměrného výdělku). Žalovaná tak dluží žalobkyni na mzdovém nároku za měsíc červenec 2021 částku 20 461 Kč, za měsíc srpen 2021 částku 11 180 Kč a za měsíc září 2021 částku 6 045 Kč. Žalovaná ani přes výzvu žalobkyni dosud ničeho neuhradila. Při jednání soudu dne 19.11.2025 žalobkyně doplnila své tvrzení ke způsobu výpočtu žalované částky, kdy odkázala zejména na tabulku výpočtu (č.l. 88 spisu). Ke způsobu výpočtu pak uvedla, že průměrný výdělek se vždy vypočítá z příjmů a odpracované doby v předcházejícím kalendářním čtvrtletí. Žalovaná průměrný výdělek pro 3. čtvrtletí 2021 spočítala na částku 371,66 Kč/hodina, tímto průměrným výdělkem byly následně vypláceny částky, které od něj zákoník práce odvozuje (náhrada za dovolenou, zákonné příplatky atd.). Při výpočtu žalobkyně vycházela také z odpracované doby v 2. čtvrtletí daného roku, která činila 433 hodin. Výše covidové odměny 106 148 Kč je pak podělena počtem odpracovaných hodin v rozhodném období, přičemž po započtení této částky je pak správný průměrný hodinový výdělek 616,81 Kč. Jednotlivé výpočty jsou pak uvedeny v uváděné tabulce, když množství hodin uvedených v tabulce je doloženo mzdovými listy za měsíce červenec až září 2021, kdy příkladmo náhrada za dovolenou v červenci 2021 v počtu 48 hodin činila 17 839 Kč, ačkoli při použití správného průměrného hodinového výdělku, který zahrnoval covidovou odměnu, měla tato náhrada činit 29 607 Kč, tzn. že rozdíl mezi vyplacenou náhradou a správně vypočtenou náhradou činí 11 768 Kč. Takovýmto způsobem je v tabulce kalkulován každý jednotlivý nárok žalobkyně za každý jednotlivý měsíc, přičemž celkový nárok činí 37 686 Kč za měsíce červenec až září 2021.Žalobkyně provedla výpočet žalované částky (č.l. 88 spisu) tak, že do průměrného výdělku žalobkyně za 2. čtvrtletí 2021 zahrnula i vyplacenou mimořádnou covid odměnu ve výši 106 148 Kč a místo původně žalovanou stanoveného průměrného hodinového výdělku k 1.7.2021 ve výši 371,66 Kč vypočetla správnou výši 616,81 Kč. Za měsíc červenec 2021 žalobkyně požaduje doplatit částku 20 461 Kč, když čerpala a odpracovala následující hodiny. Čerpala 48 hodin dovolené, poskytnutá náhrada činila 17 839 Kč, po přepočtu činí 29 607 Kč, uplatněný rozdíl je 11 768 Kč. Odpracovala 46 hodin S+N s příplatkem 25 %, poskytnutá náhrada činila 4 459 Kč, po přepočtu činí 7 402 Kč, uplatněný rozdíl je 2 943 Kč. Odpracovala 56 hodin nočních s příplatkem 20 %, poskytnutá náhrada činila 4 163 Kč, po přepočtu činí 6 909 Kč, uplatněný rozdíl činí 2 746 Kč. Odpracovala 12 hodin ve svátek s příplatkem 100 %, poskytnutá náhrada činila 4 460 Kč, po přepočtu činí 7 402 Kč, uplatněný rozdíl je 2 942 Kč. Odpracovala 1 hodinu přesčas s příplatkem 25 %, poskytnutá náhrada činila 93 Kč, po přepočtu činí 156 Kč, uplatněný rozdíl je 62 Kč. Za měsíc srpen 2021 žalobkyně požaduje doplatit částku 11 180 Kč, když čerpala a odpracovala následující hodiny. Čerpala 24 hodin dovolené, poskytnutá náhrada činila 8 902 Kč, po přepočtu činí 14 804 Kč, uplatněný rozdíl je 5 884 Kč. Odpracovala 46 hodin S+N s příplatkem 25 %, poskytnutá náhrada činila 4 460 Kč, po přepočtu činí 7 402 Kč, uplatněný rozdíl je 2 942 Kč. Odpracovala 46 hodin nočních s příplatkem 20 %, poskytnutá náhrada činila 3 568 Kč, po přepočtu činí 5 922 Kč, uplatněný rozdíl činí 2 354 Kč. Za měsíc září 2021 žalobkyně požaduje doplatit částku 6 045 Kč, když čerpala a odpracovala následující hodiny. Odpracovala 24 hodin S+N s příplatkem 25 %, poskytnutá náhrada činila 2 230 Kč, po přepočtu činí 3 701 Kč, uplatněný rozdíl je 1 471 Kč. Odpracovala 32 hodin nočních s příplatkem 20 %, poskytnutá náhrada činila 2 378 Kč, po přepočtu činí 3 948 Kč, uplatněný rozdíl činí 1 570 Kč. Odpracovala 12 hodin ve svátek s příplatkem 100 %, poskytnutá náhrada činila 4 460 Kč, po přepočtu činí 7 402 Kč, uplatněný rozdíl je 2 942 Kč. Odpracovala 0,5 hodiny přesčas s příplatkem 25 %, poskytnutá náhrada činila 93 Kč, po přepočtu činí 156 Kč, uplatněný rozdíl je 62 Kč.Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Namítala, že je přesvědčena o tom, že režim tzv. covidové odměny se řídil ustanovením dle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, kdy tato nemá být zohledněna ve výpočtu průměrného výdělku, nikoli ustanovením § 134 zákoníku práce. Současně uvedla, že mezi účastníky řízení bylo vedeno řízení týkající se doplatku průměrného výdělku v případě covidových odměn žalobkyně pod sp. zn. 108 C 9/2021 u podepsaného soudu, kdy okresní soud i odvolací soud rozhodli ve prospěch žalované a žalobu zamítly.Podáním ze dne 5.11.2024 žalobkyně uvedla, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16.7.2024 č.j. 21 Cdo 2670/2023-159 zrušil rozsudek krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4.5.2023 č.j. 23 Co 23/2023-138 a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, když vyslovil závazný právní názor, že tzv. covid odměna je odměnou poskytnutou podle § 134 zákoníku práce, je součástí platu a je nutné ji zohlednit při zjišťování průměrného výdělku. S ohledem na uvedené pak žalovanou zastávaný právní názor, že tzv. covid odměna je podřazena ustanovení § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, nemůže obstát.Při jednání soudu dne 19.11.2025 žalovaná dále uvedla, že princip vzniku tzv. covidového nároku byl v motivaci zaměstnanců ve zdravotnických složkách, aby tito neodcházeli a byla zajištěná kontinuita práce v těchto složkách. Z tohoto důvodu žalovaná nahlíží na požadovaný nárok dle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, neboť uvedená odměna měla sloužit toliko k motivaci zaměstnanců v těchto složkách.Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně byla v rozhodném období zaměstnána u žalované dle pracovní smlouvy ze dne 22.7.2009 jako zdravotnický pracovník, žalobkyně v rozhodné době od 1.10.2020 do 31.12.2020 v tzv. druhé vlně epidemie onemocnění covid 19 vykonávala pro žalovanou práci v rámci sjednaného druhu práce a žalovaná přiznala žalobkyni za výkon práce v tzv. druhé vlně epidemie covid 19 tzv. covid odměnu ve výši 106 148 Kč brutto, kterou žalobkyni vyplatila v platu za druhé kalendářní čtvrtletí 2021. Mezi účastníky zůstalo sporné, zda má žalobkyně nárok na dlužný mzdový nárok v celkové výši 37 686 Kč, a to za měsíc červenec 2021 ve výši 20 461 Kč, srpen 2021 ve výši 11 180 Kč a září 2021 ve výši 6 045 Kč či nikoli.Pracovní smlouvou ze dne 22.7.2009 uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou bylo zjištěno, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána od 1.8.2009 na pozici zdravotní sestra – specialistka. Informacemi žalované bylo zjištěno, že tato informovala své zaměstnance o náležitostech, které nejsou obsaženy v jejich pracovních smlouvách, a to v délce dovolené, výpovědní době, splatnosti platu a povinnosti v den skončení pracovního poměru zaměstnance vrátit zaměstnavateli osobní ochranné prostředky, pokud byly poskytnuty.Mzdovým listem za rok 2021 a výplatními páskami za měsíce duben až září 2021 bylo zjištěno, že žalovaná při výpočtu průměrného výdělku pro náhrady mzdy vycházela z částky 371,66 Kč, přičemž žalovaná v měsíci červenci 2021 čerpala 48 hodin dovolené, odpracovala 48 hodin o sobotách a nedělích, 56 hodin na noční směně, 12 hodin ve svátek a 1 hodinu přesčas, dále v měsíci srpnu 2021 čerpala 24 hodin dovolené, odpracovala 48 hodin o sobotách a nedělích, 48 hodin na noční směně, dále v měsíci září 2021 odpracovala 24 hodin o sobotách a nedělích, 32 hodin na noční směně, 12 hodin ve svátek a 0,5 hodiny přesčas.Předžalobní výzvou ze dne 23.7.2024, včetně dodejky, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovanou k vyplacení částky 37 686 Kč z titulu mzdového nároku za měsíce červenec až září 2021, kdy v rámci platových nároků žalovaná nezohlednila tzv. covid odměnu ve výši 106 148 Kč brutto v průměrném výdělku žalobkyně za uvedené období.Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26.9.2022 č.j. 108 C 9/2021-97 (týkající se týchž účastníků ve stejném postavení) okresní soud návrh žalobkyně na zaplacení částky 40 665 Kč s příslušenstvím zamítl. V odůvodnění uvedl, že poskytnutou covid odměnou lze podřadit pod režim § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, když tuto stát poskytl s cílem udržet a stabilizovat zaměstnance záchranných služeb jako jedné ze složek IZIS na zvládání mimořádných událostí. Cílem příspěvku bylo plošné pokrytí a poděkování, jež bylo třeba podřadit pod § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 4.5.2023 č.j. 23 Co 23/2023-138 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. V odůvodnění odvolací soud vycházel ze zjištěného skutkového stavu okresním soudem a uzavřel, že mimořádná odměna nebyla zřejmě myšlena jako příjem za práci, ale za mimořádnou situaci, a tato odměna se blíží odměně za pohotovost, a proto její podřazení pod § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce je správný.Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.7.2024 č.j. 21 Cdo 2670/2023-159 byl ve výroku II. rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácená Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. V odůvodnění pak nejvyšší soud konstatoval, že odměna přiznaná zaměstnanci zdravotnické záchranné služby, který se podílel na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou ČR a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době řešení epidemie covid-19 a vyplacená z prostředků přidělených zaměstnavateli rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví na základě usnesení vlády č. 518 ze dne 7.5.2020, je odměnou poskytnutou podle § 134 zákoníku práce a je součástí platu a je nutné ji zohlednit při zjišťování průměrného výdělku.Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13.2.2025 č.j. 23 Co 23/2023-188 byl rozsudkem okresního soudu změněn tak, že byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 665 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. V odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu krajský soud nově rozhodl tak, že podle § 109 odst. 3 písm. d), § 122 odst. 1 zákoníku práce ve spojení s § 134 a postupem podle 351 a násl. zákoníku práce přiznal žalobkyni požadovanou částku, a to včetně příslušenství. Rozsudek nabyl právní moci dne 19.3.2025.Podle § 109 odst. 3 psm. d) zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen zákoník práce) je plat peněžité plnění poskytované za práci zaměstnanci zaměstnavatelem, kterým je příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů.Podle § 134 zákoníku práce za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci odměnu.Podle § 351 zákoníku práce má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.Podle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu zejména za poskytnutí pomoci při předcházení požárům nebo při živelních událostech, jejich likvidaci nebo odstraňování jejich následků nebo při jiných mimořádných událostech, při nichž může být ohrožen život, zdraví nebo majetek.Ze zjištěného skutkového stavu a za použití zákonných ustanovení citovaných shora dospěl soud k závěru, že návrh žalobkyně na zaplacení částky 37 686 Kč s příslušenstvím je důvodný. Provedenými důkazy měl soud prokázáno, že žalobkyně byla u žalované zaměstnána dle pracovní smlouvy ze dne 22.7.2000 jako zdravotnický pracovník, v rozhodné době od 1.10.2020 do 31.12.2020, tj. v době tzv. druhé vlně epidemie onemocnění Covid-19 vykonávala pro žalovanou práci v rámci sjednaného druhu práce, za což jí žalovaná přiznala tzv. covid odměnu ve výši 106 148 Kč, kterou jí vyplatila v platu za 2. kalendářní čtvrtletí roku 2021. Žalobkyně prokázala a žalovanou nebylo ani sporováno, že žalobkyně v měsíci červenci 2021 čerpala 48 hodin dovolené, odpracovala 48 hodin o sobotách a nedělích, 56 hodin na noční směně, 12 hodin ve svátek a 1 hodinu přesčas, v měsíci srpnu 2021 pak čerpala 24 hodin dovolené, odpracovala 48 hodin o sobotách a nedělích, 48 hodin na noční směně, a dále v měsíci září 2021 odpracovala 24 hodin o sobotách a nedělích, 32 hodin na noční směně, 12 hodin ve svátek a 0,5 hodiny přesčas. Žalovaná při výpočtu průměrného výdělku žalobkyně pro náhrady mzdy vycházela z částky 371,66 Kč, avšak v rámci výpočtu této částky jako průměrného výdělku nebyla zohledněna tzv. covid odměna, když žalovaná namítala, že tzv. covid odměna představovala motivaci zaměstnanců ve zdravotnických složkách, aby neodcházeli a byla zachována a zajištěna kontinuita práce v těchto složkách a je tak na tuto poskytnutou odměnu nahlížet dle § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, tedy tak, že se nezohledňuje ve výpočtu průměrného výdělku. Naopak žalobkyně tvrdila, že tzv. covid odměna, která jí byla vyplacena žalovanou, měla být zohledněna dle § 134 zákoníku práce v průměrném výdělku za období od července 2021 do září 2021, neboť při zohlednění tzv. covid odměny ve výši 106 148 Kč, která jí byla poskytnuta v platu za 2. čtvrtletí 2021, by výše průměrného výdělku činila 616,81 Kč. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi účastníky řízení u zdejšího soudu probíhalo řízení pod sp. zn. 108 C 9/2021, ve kterém byla řešena otázka, zda tzv. covid odměna má nebo nemá být zohledněna ve výpočtu průměrného výdělku. Zdejší okresní soud nejprve v citované věci vyhověl žalované, když shledal, že tzv. covid odměna je podřaditelná pod ust. § 224 odst. 2 písm. b) zákoníku práce, neboť byla poskytnuta s cílem udržet a stabilizovat zaměstnance záchranných služeb při zvládání mimořádných událostí. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i odvolacím soudem, avšak rozsudkem Nejvyššího soudu ČR v citované věci byla věc zrušena a vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení s tím, že odměna přiznaná zaměstnanci zdravotnické záchranné služby, který se podílel na plnění úkolů stanovených krizovými opatřeními vydanými vládou ČR a mimořádnými opatřeními vydanými Ministerstvem zdravotnictví v době řešení epidemie covid-19 a vyplacená z prostředků přidělených zaměstnavateli rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví dle usnesení vlády č. 518 ze dne 7.5.2020, je odměnou poskytnutou podle § 134 zákoníku práce, je součástí platu a je nutné ji zohlednit při zjišťování průměrného výdělku. Odvolací soud pak následně s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu přiznal žalobkyni požadovaný nárok na doplatek mzdy vč. příslušenství s tím, že tzv. covid odměna má být zohledněna v průměrném výdělku.S ohledem na shora uvedené má soud za to, že základ sporu, a to pod jaké ustanovení zákoníku práce je třeba podřadit vyplacení tzv. covid odměny a zda ji zohlednit či nikoli v průměrném výdělku, byl vyřešen v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 108 C 9/2021, kdy v rámci řízení dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že takováto odměna je odměnou dle § 134 zákoníku práce, je součástí platu a je nutné ji zohlednit při zjišťování průměrného výdělku. Žalovaná však žalobkyni přiznanou covid odměnu ve výši 106 148 Kč vyplacenou ve 2. kalendářním čtvrtletí 2021 nezohlednila ve výši průměrného výdělku za další období, tj. za měsíce červenec až září 2021, čímž žalobkyni snížila výši průměrného výdělku a žalobkyni pak za žalované měsíce nevyplatila správně vypočtený plat, přičemž žalovanou částku žalobkyni nevyplatila ani po vyslovení závazného právního názoru Nejvyšším soudem ČR. Za daného stavu podepsaný soud žalobě zcela vyhověl, když neshledal důvod odchýlit se od závazného právního názoru nejvyššího soudu, a proto rozhodl tak, že žalobkyně má nárok na zaplacení žalované částky výši 37 686 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak je uvedeno ve výroku I., když vyplacená mimořádná odměna (tzv. covid odměna) má být zohledněna v průměrném výdělku žalobkyně pro rozhodné období července až září 2021 dle § 134 zákoníku práce. Žalobkyně v řízení výpočtem uvedeným v tabulce na č.l. 88 spisu řádně vyčíslila své nároky za jednotlivé měsíce, když správná výše průměrného hodinového výdělku činí 616,81 Kč a žalobkyní odpracovaná doba a doba dovolené koresponduje s předloženými listinnými důkazy, zejm. mzdovým listem a výplatnicemi. Dlužná částka za měsíc červenec 2021 tak činí 20 461 Kč, za měsíc srpen 2021 činí 11 180 Kč a za měsíc září 2021 činí 6 045 Kč, tj. celkem 37 686 Kč.Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., když úspěšné žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vůči žalované. Jejich výše je představována zaplaceným soudním poplatkem ve výši 1 885 Kč, dále 5 úkony právní služby po 2 620 Kč (§ 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.), 4x paušální náhradou po 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky platné do 31.12.2024), 1x paušální náhrada po 450 Kč (§ 13 odst. 4 citované vyhlášky platné od 1.1.2025), 6 půlhodin po 150 Kč za promeškaný čas (§ 14 odst. 3 citované vyhlášky), cestovné z , adresa, a zpět vozidlem reg. zn. , SPZ, , při ujetí 230 km, sazba 7,29 Kč/km k jednání soudu dne 19.11.2025, parkovné 50 Kč a 21 % DPH. Náklady řízení činí celkem 22 910,80 Kč tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.Lhůtu splatnosti obou výroků rozsudku soud určil jako zákonnou třídenní podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.