11 C 388/2019

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní titul Monikou Nečasovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 30 896,44 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 30.896,44 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. z částky 20.075 Kč od 10.12.2019 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1 Žalobou doručenou soudu dne 12.12.2019 požadovala žalobkyně po žalované zaplacení částky 30.896,44 Kč s úrokem z prodlení z částky 20.075 Kč od 10.12.2019 do zaplacení. Tvrdila, že na základě podepsané smlouvy o zápůjčce byla žalobkyní žalované dne 11.4.2017 vyplacena zápůjčka ve výši 30.000 Kč. Žalovaná se zavázala zápůjčku ve výši 30.000 Kč vrátit žalobkyni společně s náklady zápůjčky, tj. obchodním úrokem ve výši 31.357 Kč a administrativním poplatkem ve výši 13.500 Kč, celkem se tedy zavázala vrátit 74.857 Kč, a to ve 29 měsíčních splátkách po 2.496 Kč a v závěrečné 30. splátce ve výši 2.473 Kč. Splatnost první splátky byla dohodnuta dnem 20.5.2017. Žalovaná platby dle předmětné smlouvy o zápůjčce hradila pouze částečně a je tak v prodlení. S ohledem na prodlení žalované žalobkyně neuhrazenou část jistiny zápůjčky v souladu s ustanovením článku 11 Smlouvy o zápůjčce ve spojení s ustanovením v článku [číslo]. Obchodních podmínek zesplatnila, a to ke dni 15.9.2019. S ohledem na prodlení žalované s úhradami plateb dle Smlouvy o zápůjčce eviduje žalobkyně za žalovanou pohledávku v celkové výši 30.896,44 Kč, sestávající z jistiny zápůjčky ve výši 12.917 Kč, z neuhrazených obchodních úroků ve výši 3.258 Kč, z neuhrazených měsíčních poplatků za správu ve výši 3.150 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 1.124,14 Kč, smluvní pokuty dle článku 9 smlouvy o zápůjčce v celkové výši 8.011 Kč, smluvní pokuty dle článku [číslo]. Obchodních podmínek ve spojení s ustanovením článku 11 smlouvy o zápůjčce (kdy je věřitel oprávněn uplatnit vůči dlužníkovi smluvní pokutu za porušení povinnosti uhradit dluh po zesplatnění, a to ve výši dle Sazebníku, tedy ve výši 0,1% z dlužné částky denně) v celkové výši 1.686,30 Kč a nákladů za odeslání upomínky ve výši 750 Kč. Do dne podání žaloby žalovaná ničeho ani přes písemnou upomínku žalobkyni neuhradila. 2 Žalobkyně dále doplnila, že posoudila schopnost žalované splácet zápůjčku nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a nahlédnutím do centrální evidence exekucí, prokazující, že žalovaná nebyla vedena v insolvenčním rejstříku ani v evidenci exekucí a dále především z informací získaných od žalované, a to předložením výpisu z účtu žalované aktuálního před uzavřením smlouvy o konkrétní půjčce, ze kterého mimo jiné vyplývá pravidelný měsíční příjem žalované ze zaměstnání až ve výši minimálně 25.000 Kč čistého. Žalobkyně také provedla lustraci dokladu předloženého žalovanou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra České republiky. 3 Usnesením č.j. 11 C 388/2019-40 ze dne 14.8.2020 soud žalovanou vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ji poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo žalované včetně žaloby doručeno dne 20.8.2020 (vhozením do domovní schránky). Usnesením ze dne 20.11.2020, č.j. 11 C 388/2019-80 byla žalobkyně vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, a zároveň ji poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude předpokládat, že s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Usnesení bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 20.11.2020 do datové schránky. 4 Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. S ohledem na skutečnost, že žalovaná ani žalobkyně se k výzvě soudu dle ust. § 115a o. s. ř. nevyjádřily, rozhodl soud v souladu se shora citovaným ustanovením bez nařízení jednání, vycházel přitom z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. <i>5 Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6 Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>7 Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8 Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9 Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 10 Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 5.4.2017, Oznámením o zesplatnění pohledávky ze dne 15.9.2019, Vyčíslením pohledávky, předžalobní upomínkou měl soud prokázáno, že žalobkyně na základě shora uvedené smlouvy poskytla žalované zápůjčku ve výši 30.000 Kč a žalovaná se zavázala v souvislosti s touto zápůjčkou zaplatit celkové náklady zápůjčky ve výši 44.857 Kč, tedy celkem 74.857 Kč, a to ve 30 měsíčních splátkách, z toho 29 splátek ve výši 2.496 Kč a poslední splátka ve výši 2.473 Kč, se splatností vždy k 20. dni v příslušném měsíci, splatnost první splátky byla sjednána dnem 20.5.2017. Pevná roková sazba půjčky činila 65 % p.a., RPSN činila 133,5 %. [příjmení] 30.000 Kč byla žalované zaslána bezhotovostně na účet dne 11.4.2017. Žalovaná se s plněním dostala do prodlení a dopisem ze dne 1.8.2019 žalobkyně žalované oznámila zesplatnění zápůjčky a vyčíslila dlužnou částku ke dni 1.8.2019 v celkové výši 21.513 Kč, k zaplacení dluhu jí určil lhůtu nejpozději do 15.9.2019. Jistina byla ke dni 1.8.2019 vyčíslena částkou 7.476 Kč, úroky částkou 2.754 Kč, administrativní poplatky částkou 2.250 Kč a smluvní pokuta částkou 9.033 Kč. Žalovaná byla prostřednictvím právního zástupce žalobce upomínána. Z úhrad dlužníka po zesplatnění bylo prokázáno, že žalovaná k datu 9.12.2019 dlužila na jistině částku 12.917 Kč, obchodním úroku 3.258 Kč, administrativním poplatku 3.150 Kč, účelně vynaložených nákladech 750 Kč a na sankcích 20.075 Kč. 11 Výstupem z insolvenčního rejstříku, databází neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR přehledem exekucí, vše ke dni 5.4.2017, bylo prokázáno, že žalovaná těmito evidencemi neprochází. Občanským průkazem byla ověřena totožnost žalované. Výpisem z účtu vedeného na jméno„ [celé jméno žalované]“ za měsíce leden až březen 2017 bylo prokázáno, že počáteční zůstatek na účtu činil 7.997,32 Kč, konečný zůstatek na účtu 2.125,90 Kč, z jednotlivých transakcí na účtu v uvedeném období je zřejmé, že žalovaná měla v lednu 2017 příjem 46.894 Kč, v únoru 2017 příjem 142.110 Kč, v březnu 2017 příjem 72.167 Kč, naopak prováděla výběry v řádu desetitisíců (20.000 Kč, 25.000 Kč, 30.000 Kč, 8.000 Kč) a internetové platby (16.500 Kč, 10.450 Kč apod.). Dále z výpisu žalované bylo prokázáno, že žalovaná si v krátké době před předmětnou úvěrovou smlouvou brala další spotřebitelské úvěry u [právnická osoba], [webová adresa], [právnická osoba] v celkové výši 27.000 Kč, dále v lednu 2017 hradila exekuci ve výši 2.000 Kč. Z daňového přiznání žalované za rok 2015 bylo prokázáno, že příjmy žalované činily z podnikání 385.952 Kč a výdaje 231.595 Kč. 12 Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu: 13 Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. V posuzované věci je zřejmé, že smlouva o úvěru byla žalobkyní uzavřena jako podnikatelem při její podnikatelské činnosti a ze strany žalované jako spotřebitelem, když z této smlouvy neplyne, že by byla uzavřena pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti žalované. Právní vztah mezi účastníky smlouvy se řídí nejen obecnou právní úpravou smlouvy o úvěru, ale také zvláštní právní úpravou ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, a to ve znění účinném ke dni, kdy mělo dojít k uzavření smlouvy, tj. zejména právní úpravou § 419, § 420, § 1810, § 2395 a § 2991 odst. 1 a 2 o. z., a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. Pro žalobkyni (jejího právního předchůdce) proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle výslovné právní úpravy citovaného zákona o spotřebitelském úvěru bylo povinností právního předchůdce žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘. Vycházeje ze shora citovaných hledisek je třeba trvat na tom, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. 14 V daném případě žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z lustrace veřejně dostupných rejstříků s negativním výsledkem, avšak nijak dále nevyvodila příslušné závěry vyplývající z výpisu z účtu žalované, kdy zůstatky na účtu ke konci kalendářního měsíce se pohybují v pouze v řádu do cca 2.200 Kč, z jejího účtu bylo dále zjištěno, že má další úvěry a zápůjčky ([obec] [anonymizována dvě slova], [příjmení] [jméno]), její příjem z účtu vedeného na její jméno nelze přesně zjistit, z daňového přiznání za období roku 2015 je zřejmý příjem cca [číslo] měsíčně. Žalobkyně však neměla k dispozici žádné údaje k osobním a dalším poměrům a potřebám žalované (tyto konkrétně netvrdila), stejně tak neměla tvrzeny ani osvědčeny běžné životní výdaje žalované. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalované neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalované, tedy posoudit to, zda jí zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Nutno tak konstatovat, že žalobkyně se úvěruschopností žalované zabývala jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalované. Soud nepřehlíží, že ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru předpokládá vznesení námitky dlužníka, že posouzení úvěruschopnosti nebylo provedeno řádně, nicméně v intencích shora podaného výkladu nutno vidět, že důsledky nedostatečně provedeného posouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele jsou zásadní, a to nejenom pro dlužníky, nýbrž pro společnost jako celek, a tudíž neprovedení úvěruschopnosti věřitelem v řádné podobě má důsledky v neplatnosti takového právního jednání (úvěrové smlouvy), nikoliv v podobě relativní, nýbrž absolutní. 15 S odkazem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. jejího právní předchůdce, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žádné výdaje žalované, pokud vůbec byly zjišťovány, zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté z úvěru. 16 Žalobkyně poskytla žalované částku 30.000 Kč, žalovaná do současné doby uhradila 54.988 Kč (což žalobkyně sama potvrdila v žalobě a v předloženém vyčíslení pohledávky), soudu tedy nezbylo nic jiného, než žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítnout, neboť žalovaná žalobkyni na bezdůvodném obohacení uhradila více, než byla povinna vrátit. 17 O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaná byla ve věci úspěšná, z obsahu spisu však bylo zjištěno, že žalované dosud žádné náklady řízení nevznikly.