11 C 53/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Monikou Nečasovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: ; celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení 25.271,99 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 4.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 4.000 Kč od 9.12.2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 21.271,99 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2.093,90 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3.548,90 Kč, úrokem ve výši 15 % p.a. z částky 9.258,29 Kč od 21.5.2020 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 9.809,05 Kč od 21.5.2020 do 8.12.2020, z částky 5.809,05 Kč od 9.12.2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky celkem ve výši 25.271,99 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovanou došlo dne 28.3.2017 k uzavření Smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč (dále jen„ úvěr“), a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem Smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve Smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok v pevné výši 1.444 Kč a paušální ceny za plnění a služby související s poskytnutím úvěru, a to úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6.000 Kč, za administrativní činnosti a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.078 Kč, umožnění platit splátky v hotovosti ve výši 3.750 Kč. Celkovou částku ve výši 27.272 Kč se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 14 měsíčních splátkách po 1.948 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 28.5.2018. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze Smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 4.4.2019 ve výši 2.000 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla žalovanou ke dni 28.5.2018 řádně v plné výši uhrazena, proto vzniklo žalobkyni právo na úhradu úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 15 % ročně z neuhrazené jistiny ve výši 9.258,29 Kč od 29.5.2018 do zaplacení. Ke dni 8.7.2020, kdy byla pohledávka postoupena, činila dlužná jistina 9.258,29 Kč, úrok za sjednanou dobu poskytnutí úvěru 550,76 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 2.236,86 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 647,12 Kč, za umožnění platit splátky v hotovosti 3.548,96 Kč, smluvní pokuta 9.000 Kč. Za období od postoupení pohledávky ke dni sepisu žaloby nebylo žalovanou na předmětnou pohledávku žalobkyně přes upomínání uhrazeno ničeho. Pohledávka vyplývající z výše uvedené Smlouvy, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2020 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 8.7.2020. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. K uzavřené smlouvě žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce, [právnická osoba] jako poskytovatel půjčky, splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 až 89 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Smlouvy o úvěru, jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřeno“. Žalobkyně uvedla, že je na mateřské dovolené, bydlí ve vlastním bytě, její měsíční příjmy činí 18.500 Kč, výdaje činí 8.000 Kč a její použitelný příjem činí 10.500 Kč měsíčně. Žalobkyně poukázala na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 nového občanského zákoníku, která říkají, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Jedná se o principy, které zná již starší judikatura a ze kterých plyne, že není povinností jedné strany a priory nedůvěřovat straně druhé, nýbrž naopak, vychází se ze zásady presumpce poctivosti jednání spolukontrahenta. Žalovaná ani přes výzvy žalobkyně na žalovaný dluh ničeho nezaplatila.

2. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř bez nařízení ústního jednání. Právní zástupce žalobkyně a žalovaná byly usnesením soudu ze dne 30.3.2021 vyzváni ke sdělení, zda souhlasí s procesním postupem podle uvedeného zákonného ustanovení, tedy s rozhodnutím věci bez její osobní účasti a bez nařízení ústního jednání. Současně byli poučen podle § 101 odst. 4 o.s.ř. o fikci svého souhlasu s navrhovaným procesním postupem soudu, pokud ve stanovené lhůtě 7 dnů nesdělí soudem požadované stanovisko. Právní zástupce žalobkyni ani žalovaná soudu ve stanovené lhůtě nezaslali své vyjádření, souhlas s takovým procesním postupem soud podle uvedeného poučení daného účastníkům řízení předpokládal, a proto bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání a bez osobní účasti zástupce žalobkyně a žalované.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 28.3.2017, Žádostí o úvěr, transakční historií, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba] a žalovaná uzavřeli dne 28.3.2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 15.000 Kč, který žalovaná čerpala jednorázově v hotovosti dne 28.3.2017. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v 14 měsíčních splátkách po 1.948 Kč, první splátka byla do měsíce od podpisu Smlouvy, tedy celkem částku 27.272 Kč, která je tvořena úvěrem v částce 150.000 Kč, a náklady spotřebitelského úvěru ve výši 12.272 Kč, který sestává z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6.000 Kč, za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.078 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 3.750 Kč. Žalovaná v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácela. Transakční historií (přehled plateb) bylo prokázáno, že žalovaná na předmětnou smlouvu uhradila v období od 29.3.2017 do 4.4.2019 celkem částku 11.000 Kč. Z žádosti o úvěr k této smlouvě plyne, že žalovaná uvedla, že je na mateřské dovolené, je vdaná, má vlastní bydlení, má měsíčně příjem z podnikání ve výši 4.500 Kč, rodičovský příspěvek a výživné ve výši 14.000 Kč, výdaje má na bydlení a energie 2.000 Kč, dopravu, jídlo a osobní náklady 6.000 Kč, použitelný příjem činí 10.500 Kč. V části„ ověřeno“ je uvedeno ověření pouze z občanského průkazu, jaké další dokumenty byly předchůdcem žalobkyně ověřovány k příjmům a výdajům žalované není uvedeno. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 32.069,25 Kč nejpozději do 8.12.2020.

5. Aktivní legitimace žalobkyně byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.6.2020 spolu se seznamem postoupených pohledávek, s účinností ke dni 8.7.2020. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno dopisem postupitele ze dne 24.7.2020. <i>6. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>8. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> <i>11. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>12. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> 13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

14. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je pouze co do částky 4.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. od 9.12.2020 do zaplacení - důvodná, a to z titulu bezdůvodného obohacení, a ve zbytku proto žalobu zamítl. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření dvou smluv o úvěru (§ 2395 o.z.), na základě které žalovaná obdržela úvěr ve výši 15.000 Kč, kterou se s poplatky zavázala zaplatit ve 14 měsíčních splátkách. Uzavřená smlouva byla posouzena jako spotřebitelská (§ 1810 a násl. o.z.), kde právní předchůdce žalobkyně vystupuje v postavení podnikatele (§ 420 o.z.) a žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o.z.). Žalovaná své povinnosti vyplývající ze Smluv řádně neplnila. Posouzení schopnosti žalované splácet úvěr zjevně nebylo provedeno v souladu s ust. § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1.12.2016, když smlouva byla uzavřeny dne 28.3.2017 a již po první splátce žalovaná nebyla schopna úvěrové splátky řádně hradit, přičemž důsledkem je sankce v podobě neplatnosti smlouvy o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně dále nijak nevyvodil příslušné závěry vyplývající z údajů žalované, která měla tvrdila příjem z podnikání ve výši 4.500 Kč a rodičovský příspěvek s výživným ve výši 14.000 Kč, a výdaje v celkové výši 8.000 Kč, avšak toto nebylo předchůdcem žalobkyně nijak ověřeno.

15. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. Tento závěr je však vyvrácen rozsudkem Evropského soudního dvora z 5. 3. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. C -679/18, jejímž předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě (Česká republika) ze dne 25. října 2018, došlým Soudnímu dvoru dne 5. listopadu 2018, který jednoznačně uzavřel, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Primárním cílem zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana individuálního spotřebitele "před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, které mohou zásadním způsobem dopadnout na jeho osobní a rodinnou finanční situaci, postihnout jeho majetek a ohrozit uspokojování základních životních potřeb, ekonomickou funkci rodiny a společenský status jejich členů, vč. narušení jejich sociálních vztahů" (viz. dohledový benchmark České národní banky č. 1/2014 ze dne 18. března 2014 k výkladu povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Spotřebitel je tak chráněn "i před sebou samotným" a vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Sekundárně je pak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy.

16. Vzhledem k tomu, že na základě neplatného právního úkonu poskytnuto plnění ze strany právního předchůdce žalobkyně žalované ve výši 15.000 Kč přichází pouze nárok žalobkyně (resp. jeho právního předchůdce) na vydání bezdůvodné obohacení ve smyslu ust. § 2991 a násl., a to ve výši 4.000 Kč, neboť žalovaná dle tvrzení žalobkyně i dle přehledu plateb uhradila částku 11.000 Kč. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaná na jistině dluží celkem 4.000 Kč, a proto žalobkyni přiznal žalobou požadovaný nárok pouze co do částky 4.000 Kč a zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 9.12.2020 do zaplacení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalovaná v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by bezdůvodné obohacení vydala. Soud pak ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze nepatrný. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.