118 C 14/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalobkyně a žalovaného o zaplacení 161 117 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 78 635 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 33 480 Kč s úrokem z prodlení z částky 115 915 Kč ve výši 11,75 % p.a. od 23. 2. 2022 do 31. 5. 2022 ve výši 3 669,84 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 114 415 Kč ve výši 11,75 % p.a. od 1. 6. 2022 do 1. 7. 2022 ve výši 1 157,66 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 112 115 Kč ve výši 11,75 % p.a. od 2. 7. 2022 do zaplacení, částku 49 002 Kč a úrok ve výši 64,59 % p.a. z částky 98 503,79 Kč od 23. 2. 2022 do 18. 3. 2022 ve výši 4 078,08 Kč, úrok ve výši 8,5 % p.a. z částky 98 503,79 Kč od 19. 3. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 23. 2. 2022 dosáhne částky 337 248 Kč, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se svým žalobním návrhem domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 161 117 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] dne 16. 8. 2021. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši 64,59 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách po 5 855 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem září 2021. Žalobkyně provedla tzv. scoring klienta (prověřila údaje poskytnuté žalovaným, doklady o příjmech, ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích SOLUS a NRKI) a rozhodla o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyni uhradil pouze 3 splátky, naposledy 14. 12. 2021, celkem tedy 17 565 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 998 Kč dle podmínek uzavřené smlouvy (tj. žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů – v prodlení se ocitl žalovaný u splátek č. 4 a 5). V důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 600 Kč (tj. žalobkyni vzniká právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů a v prodlení se ocitl žalovaný u splátek č. 3, 4 a 5). V důsledku těchto prodlení žalovaného následně došlo k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3. smlouvy (tj. pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů u splátky č. 4, k datu 21. 2. 2022 tak došlo k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 114 317,76 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále žalobkyně požadovala i uhrazení úroků z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně se domáhala v souladu se smlouvou (bod 6.5.) i zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z nové dlužné jistiny úvěru od 23. 2. 2022, neboť ani po zesplatnění nedošlo k zaplacení dlužné částky úvěru. Ke dni podání žaloby činila pohledávka žalobkyně: 110 517,76 Kč jistina úvěru - odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 98 503,79 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 15 813,97 Kč 998 Kč - smluvní pokuta 600 Kč - náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované 49 002 Kč - smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru úrok ve výši 64,59 % p.a. z částky 98 503,79 Kč ode dne 23. 2. 2022 do zaplacení Do současné doby nebyl dluh uhrazen a to ani přes zasílané upomínky. K výzvě soudu žalobkyně k prověřování úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že vycházela při tomto hodnocení z údajů o příjmech žalovaného, ověřila jeho úvěrovou historii v databázích NRKI, SOLUS, žalovaný nebyl nikde s dlužnou částkou po splatnosti, nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, volné zdroje žalovaného byly ve výši 27 763 Kč. Příjmy žalovaného byly ve výši 38 000 Kč měsíčně, jeho náklady pak 9 237 Kč měsíčně, zde žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným. Pokud jde o náklady na bydlení, pak žalovaný uvedl nájemné a inkaso ve výši 3 125 Kč, o výši nájemného nemá žalobkyně žádný doklad či potvrzení. Žalovaný měl s žalobkyní uzavřenou další souběžnou úvěrovou smlouvu, uvedl, že splátka činí 2 252 Kč. K dalším výdajům žalovaného žalobkyně neměla k dispozici žádné doklady. Po zhodnocení všech dokumentů a po porovnání příjmů a výdajů měla žalobkyně prokázáno, že bylo možné poskytnout úvěr ve sjednané výši a to i na základě interního skóringu, který provedla a žalobkyně považuje provedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující. Svá tvrzení ještě doplnila tak, že ke dni rozhodování soudu žalovaný uhradil celkem částku 21 365 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se k jednání soudu dne 12. 10. 2023 nedostavil, neomluvil se, nepožádal o odročení jednání, proto soud věc projednal bez jeho přítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř. <i>4. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím</i> <i>8. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>9. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 10. Z předsmluvního formuláře ze dne 16. 8. 2021, návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 16. 8. 2021, oznámením o schválení úvěru ze dne 17. 8. 2021, dodatky ke smlouvě ze dne 16. 8. 2021, kopií občanského průkazu žalovaného, splátkovým kalendářem bylo zjištěno, že žalovaný žádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 100 000 Kč na dobu 48 měsíců s tím, že úvěr bude splácen po 5 855 Kč měsíčně a celkem bude vráceno žalobci 281 040 Kč. Byla sjednána úroková sazba 64,58 % p.a.., byla sjednána náhrada nákladů v případě opožděných plateb – dle čl. 6 smlouvy v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, je žalobce oprávněn požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne klient v prodlení o délce 30 dnů, maximálně 2999 Kč za každý kalendářní rok. Dále vzniká žalobkyni právo na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlení klienta, kdy se ocitne klient v prodlení s úhradou o délce 15 dnů a to částku 200 Kč. Jestliže se ocitne klient v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky ke zesplatnění úvěru. Jestliže pak klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení s její úhradou.

11. Z listin nazvaných hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zjišťovala osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného – tento uvedl své příjmy ve výši 38 000 Kč měsíčně ze zaměstnání, výdaje byly uvedeny jako životní minimu 3 860 Kč, splátky [právnická osoba] ve výši 2 252 Kč, bydlení 3 125 Kč, dále uvedl, že žije sám v pronájmu, je rozvedený.

12. Z výpisu z běžného účtu žalovaného, který se týkal pouze příjmů za období měsíce květen až srpen 2021 bylo zjištěno, že příjem ze zaměstnání byl v květnu 91 251 Kč, v červenu 36 077 Kč, v červenci 34 923 Kč a v srpnu 47 170 Kč. Z tohoto výpisu nebylo možné zjistit, jaké konkrétní pohyby na účtu probíhaly, šlo pouze o sdělení sumarizovaných částek.

13. Z výpisu záznamů z registru SOLUS nebylo k osobě žalované nalezeno žádných záznamů, z prováděného CBS Skóre klienta (čím vyšší je skóre, tím je platební morálka lepší, res. vyšší hodnota skóre ukazuje na vyšší pravděpodobnost splácení) bylo zjištěno, že hodnota skóre byla uvedena 370– zařazeno do kategorie II. vyšší body do interní Score Card, menší riziko, lepší segment klientů).

14. Interními účetními doklady bylo zjištěno, že úvěr byl čerpán 16. 8. 2021 převodem na účet žalovaného.

15. Z dopisů ze dne 18. 1. 2022 a ze dne 18. 2. 2022, bylo zjištěno, že žalobkyně upozornila žalovaného na prodlení s úhradou splátek č. 4,5 a 6 a žalovaný byl opakovaně upozorněn na vznik nároku žalobkyně na úhradu vynaložených nákladů, smluvní pokuty a upozorněn, že pokud nedojde k okamžité úhradě dlužných splátek, vynaložených nákladů a smluvní pokuty, může dojít k zesplatnění celého úvěru.

16. Oznámením ze dne 21. 2. 2022 doručovaným žalovanému z důvodu prodlení splátek úvěru o délce 65 dnů, oznámila žalobkyně zesplatnění všech závazků vyplývající z úvěrové smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky 115 915 Kč, která se skládala ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru 98 503,79 Kč, úroku za poskytnutí úvěru do zesplatnění úvěru ve výši 15 813,97 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 600 Kč.

17. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je částečně důvodný.

18. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

20. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

21. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

22. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze kopii občanského průkazu a jeden neúplný výpis z účtu žalovaného a pouze doplnila tvrzení tak, že si prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného z databází (tzv. úvěrových registrů) a to jednak z interní databáze žalobkyně, prověřila rejstřík SOLUS a insolvenční rejstřík. Je tedy nepochybné, že žalobkyně nijak blíže neověřovala či nevyžadovala doložení žádných důkazů prokazujících výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti zcela rezignovala, přestože žalovaný již splácel úvěr u žalobkyně ve výši 2 252 Kč. Žalobkyně jediné co ověřila, byl příjem ze zaměstnání, který byl ověřen výpisem z účtu žalovaného. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet částku cca 5 855 Kč měsíčně, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky). Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit i rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby a zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba, žalovaným uváděné náklady na bydlení jsou rovněž velmi nízké, se znalostí trhu s nemovitostmi lze říci, že nereálné.

23. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly nikterak zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od něj obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu a proto soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 78 635 Kč (100 000 Kč poskytnuto – 21 365 Kč zaplaceno), kterou žalovaný do současné doby nevrátil (výrok I.).

24. Ve zbývajícím rozsahu pak nezbylo než žalobu zamítnout (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., pak vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp.zn. 33 Cdo 3675/2021).

25. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

26. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

27. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 11,75 % p.a. (tj. 65 867,56 Kč) a úroku ve výši 64,59% p.a. (tj. 318 117,90 Kč), požadované jistině a smluvní pokuty, byl pak předmět sporu ve výši 545 100,54 Kč, úspěch žalobkyně v řízení tedy byl jen ve výši 14,4% a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ji pak právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.

28. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.