118 C 32/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zast. advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 112 341 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 695 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 18. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 65 515 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 18. 5. 2021 do zaplacení, částku 19 131 Kč a úrok ve výši 65,02 % p. a. z částky 76 133 Kč od 18. 5. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 298 144 Kč, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se svým žalobním návrhem domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 112 341 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] dne 10. 10. 2019. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 80 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši 88,36 % p.a. splácet ve 54 měsíčních splátkách po 4 755 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem listopadem 2019. Žalobkyně provedla tzv. scoring klienta (prověřila údaje poskytnuté žalovaným, doklady o příjmech, ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích SOLUS a NRKI a rozhodla o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaný v souladu se zák. č. 177/2020 Sb. o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19 využil ochrannou dobu od 1. 6. 2020 do 31. 10. 2020, žalobkyni za tuto dobu vznikl nárok na úroky z úvěru ve výši repo sazby vyhlášené ČNB zvýšené o 8 procentních bodů. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyni uhradil pouze 11 splátek po 4 755 Kč, naposledy 16. 2. 2021. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 998 Kč dle podmínek uzavřené smlouvy (tj. žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů – v prodlení se ocitl žalovaný u splátek č. 17 a 18). V důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 800 Kč (tj. žalobkyni vzniká právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů a v prodlení se ocitl žalovaný u splátek č. 6, 7, 17 a 18). V důsledku těchto prodlení žalovaného následně došlo k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3. smlouvy (tj. pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů u splátky č. 17, k datu 16. 5. 2021 tak došlo k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 91 104,27 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále žalobkyně požadovala i uhrazení úroků z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně se domáhala v souladu se smlouvou (bod 6.5.) i zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny úvěru od 18. 5. 2021, neboť ani po zesplatnění nedošlo k zaplacení dlužné částky úvěru. Ke dni podání žaloby činila pohledávka žalobkyně: 91 104,27 Kč jistina úvěru - odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 76 133 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 14 971,27 Kč 998 Kč - smluvní pokuta 800 Kč - náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované 19 131 Kč - smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 91 104,27 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 18. 5. 2021 do data vyhotovení žaloby (přičemž od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 nevzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty) úrok ve výši 65,02 % p.a. z částky 76 133 Kč ode dne 18. 5. 2021 do zaplacení 308 Kč za úhradu pojištění schopnosti klienta splácet úvěr Do současné doby nebyl dluh uhrazen a to ani přes zasílané upomínky. K výzvě soudu žalobkyně k prověřování úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že vycházela při tomto hodnocení z údajů o příjmech žalovaného, ověřila jeho úvěrovou historii v databázích NRKI, SOLUS, žalovaný nebyl nikde s dlužnou částkou po splatnosti, nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, volné zdroje žalovaného byly ve výši 23 400 Kč. V době žádosti o úvěr měl žalovaný s žalobkyní uzavřeny další úvěrové smlouvy a splátky měsíční byly ve výši 5 130 Kč. Z živnostenského listu bylo zjištěno, že žalovaný má předmět podnikání zámečnictví, je majitelem účtu, na který měl být úvěr vyplacen. K tomu předložil formulář hodnocení klienta, kopii občanského průkazu žalovaného, výpisy z registrů, živnostenský list žalovaného, předsmluvní formuláře. Po zhodnocení všech dokumentů a po porovnání příjmů a výdajů bylo prokázáno, že bylo možné poskytnout úvěr ve sjednané výši a to i na základě interního skóringu provedeného žalobkyní a žalobkyně považuje provedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se k jednání soudu dne 10. 2. 2022 nedostavil, omluvil svou neúčast a souhlasil s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. <i>4. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>6. Podle § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém..</i> 7. Z předsmluvního formuláře ze dne 10. 10. 2019, návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 10. 10. 2019, oznámením o schválení úvěru ze dne 11. 10. 2019, splátkovým kalendářem bylo zjištěno, že žalovaný žádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 80 000 Kč na dobu 54 měsíců s tím, že úvěr bude splácen po 4 755 Kč měsíčně a celkem bude vráceno žalobci 248 454 Kč. Byla sjednána úroková sazba 88,36 % p.a.., byla sjednána náhrada nákladů v případě opožděných plateb – dle čl. 6 smlouvy v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, je žalobce oprávněn požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne klient v prodlení o délce 30 dnů, maximálně 2999 Kč za každý kalendářní rok. Dále vzniká žalobkyni právo na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlení klienta, kdy se ocitne klient v prodlení s úhradou o délce 15 dnů a to částku 200 Kč. Jestliže se ocitne klient v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky ke zesplatnění úvěru. Jestliže pak klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení s její úhradou.

8. Z listin nazvaných hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zjišťovala osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného – tento uvedl své příjmy ve výši 35 000 Kč měsíčně ze zaměstnání i z OSVČ, výdaje byly uvedeny jako životní minimu 3 410 Kč, splátky [právnická osoba] ve výši 5 130 Kč, bydlení 2 000 Kč, dále uvedl, že je svobodný, formu bydlení uvedl vlastní.

9. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období měsíce září 2019 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na účtu byl ve výši 94 820,40 Kč, příjmy byly 118 115 Kč, výdaje 168 650 Kč a konečný zůstatek činil 44 284,90 Kč. Z tohoto výpisu nebylo možné zjistit, jaké konkrétní pohyby na účtu probíhaly, šlo pouze o sdělení sumarizovaných částek.

10. Z výpisu záznamů z registru SOLUS nebylo k osobě žalované nalezeno žádných záznamů, z prováděného CBS Skóre klienta (čím vyšší je skóre, tím je platební morálka lepší,, res. vyšší hodnota skóre ukazuje na vyšší pravděpodobnost splácení) bylo zjištěno, že hodnota skóre byla uvedena 447 – zařazeno do kategorie III. maximální počet bodů do interní Score Card, nízké riziko, nejlepší segment klientů).

11. Interními účetními doklady bylo zjištěno, že úvěr byl čerpán 10. 10. 2019 převodem na účet žalovaného. Zaplaceno bylo žalovaným na úvěr 11 x po 4 755 Kč a to na 1.-7 a dále na 13. – 16. splátku úvěru.

12. Z Oznámení o využití ochranné doby dle zák. č. 177/2020Sb. bylo zjištěno, že žalovaný dne 17. 5. 2020 prohlásil, že má v úmyslu využít ochrannou dobu z důvodu negativního ekonomického dopadu pandemie COVID-19.

13. Z dopisů ze dne 12. 4. 2021, 30. 10. 2020, bylo zjištěno, že žalobkyně upozornila žalovaného na prodlení s úhradou splátek č. 7, 17. a 18 a žalovaný byl opakovaně upozorněn na vznik nároku žalobkyně na úhradu vynaložených nákladů, smluvní pokuty a upozorněn, že pokud nedojde k okamžité úhradě dlužných splátek, vynaložených nákladů a smluvní pokuty, může dojít k zesplatnění celého úvěru.

14. Oznámením ze dne 16. 5. 2021 doručovaným žalovanému z důvodu prodlení splátek úvěru o délce 65 dnů, oznámila žalobkyně zesplatnění všech závazků vyplývající z úvěrové smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky 93 210Kč, která se skládala ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru 76 133 Kč, úroku za poskytnutí úvěru do zesplatnění úvěru ve výši 14 971,27 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 800 Kč, úhrady za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 308 Kč.

15. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je částečně důvodný.

16. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

18. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

19. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

20. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

21. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze živnostenský list, kopii občanského průkazu a jeden neúplný výpis z účtu žalovaného a pouze doplnila tvrzení tak, že si prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného z databází (tzv. úvěrových registrů) a to jednak z interní databáze žalobkyně, prověřila rejstřík SOLUS. Je tedy nepochybné, že žalobkyně nijak blíže neověřovala či nevyžadovala doložení žádných důkazů prokazujících příjmy ani výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti zcela rezignovala, přestože žalovaný již splácel úvěr u žalobkyně ve výši 5 130 Kč, žalovaným uváděné náklady na bydlení jsou rovněž velmi nízké, se znalostí trhu s nemovitostmi lze říci, že nereálné. Žalovaný uváděl, že má příjem ze zaměstnání i z OSVČ, žádné důkazy k tomuto však nebyly žalobkyní předloženy, žalobkyně se spokojila zřejmě pouze s tvrzením žalovaného, že dosahují celkem částky 35 000 Kč. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné příjmy, ale ani výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly nikterak zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od něj obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu a proto soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 27 695 Kč (80 000 Kč poskytnuto – 52 305 Kč zaplaceno), kterou žalovaný do současné doby nevrátil. Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 18. 5. 2021, tj. ode dne následujícího po výzvě k úhradě (výrok I.). Ve zbývající části tedy soud žalobu zamítl (výrok II.).

22. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 112 341 Kč, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 27 695 Kč, tj. jen 24,6 %, proto soud za situace, kdy žalovanému žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

23. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.