118 C 9/2026

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 64 731,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 21 176 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 625 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 72 801 Kč ve výši 12,75 % p.a. od 19. 12. 2024 do 10. 1. 2025 ve výši 584,89 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 70 801 Kč ve výši 12,75 % p.a. od 11. 1. 2025 do 7. 3. 2025 ve výši 1 384,88 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 65 801 Kč ve výši 12,75 % p.a. od 8. 3. 2025 do 11. 3. 2025 ve výši 91,96 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 50 801 Kč ve výši 12,75 % p.a. od 12. 3. 2025 do 3. 4. 2025 ve výši 408,25 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 45 801 Kč ve výši 12,75 % p.a. od 4. 4. 2025 do 23. 5. 2025 ve výši 800 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 42 801 Kč ve výši 12,75 % p.a. od 24. 5. 2025 do zaplacení, částku ve výši 21 930,32 Kč, úrok ve výši 72,85 % p.a. z částky 59 528,70 Kč od 19. 12. 2024 do 11. 1. 2025 ve výši 2 770,80 Kč, úrok ve výši 12,75 % p.a. z částky 59 528,70 Kč, Anonymizováno, od 12. 1. 2025 do 11. 3. 2025 ve výši 1 154,63 Kč, úrok ve výši 12,75 % p.a. z částky 49 403,93 Kč od 12. 3. 2025 do 3. 4. 2025 ve výši 373,75 Kč, úrok ve výši 12,75 % p.a. z částky 44 403,93 Kč od 4. 4. 2025 do 23. 5. 2025 ve výši 730 Kč, úrok ve výši 12,75 % p.a. z částky 41 403,93 Kč od 24. 5. 2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 19. 12. 2024 dosáhne částky 222 969,60 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích č. 3703-625561/0710, VS 1181100926, soudní poplatek ve výši 3 237 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

1. Žalobkyně se svým žalobním návrhem doručeným podepsanému soudu dne 31. 3. 2026 domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 64 731 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne 16. 7. 2024. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a sjednaný úrok ve výši 72,85 % p.a. splácet ve 48měsíčních splátkách po 4 412 Kč splatných vždy k 13. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpnem 2024. Vedle splátek úvěru a úroku měl žalovaný hradit i úhradu za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 541 Kč měsíčně. Žalobkyně provedla tzv. scoring klienta (prověřila údaje poskytnuté žalovaným, doklady o příjmech, ověřila úvěrovou historii žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, v insolvenčním rejstříku) a rozhodla o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Žalobkyni uhradil pouze 2 splátky, naposledy 13. 9. 2024, celkem tedy 8 824 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši 998 Kč dle podmínek uzavřené smlouvy (tj. žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů – v prodlení se ocitl žalovaný u splátek č. 3a 4). V důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 400 Kč (tj. žalobkyni vzniká právo na zaplacení náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů a v prodlení se ocitl žalovaný u splátek č. 3 a 4). V důsledku těchto prodlení žalovaného následně došlo k zesplatnění celého úvěru v souladu s bodem 6.3. smlouvy (tj. pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splátky o délce 65 dnů u splátky č. 3, k datu 17. 12. 2024 tak došlo k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že novou jistinu ve výši celkem 70 321,93 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Po zesplatnění uhradil žalovaný 5 splátek, celkem 30 000 Kč. Dále žalobkyně požadovala i uhrazení úroků z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně se domáhala v souladu se smlouvou (bod 6.5.) i zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny úvěru od 19. 12. 2024, neboť ani po zesplatnění nedošlo k zaplacení dlužné částky úvěru. Ke dni podání žaloby činila pohledávka žalobkyně: 41 403,93 Kč jistina úvěru 998 Kč – smluvní pokuta 400 Kč – náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované 21 930,32 Kč – smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 19. 12. 2024 do zaplacení, tj. úrok z částky 59 528,70 Kč od 19.12.2024 do 11.03.2025 ve výši 3 925,43 Kč, úrok z částky 49 403,93 Kč od 12.03.2025 do 03.04.2025 ve výši 373,75 Kč, úrok z částky 44 403,93 Kč od 04.04.2025 do 23.05.2025 ve výši 730,00 Kč a úrok za poskytnutí úvěru z částky 41 403,93 Kč od 24.05.2025 do zaplacení, a to ve výši 72,85 % p.a. Za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od 12.01.2025) žalobce v tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě, tj. v nominální úrokové sazbě 12.75 % p.a.Do současné doby nebyl dluh uhrazen, a to ani přes zasílané upomínky.K výzvě soudu žalobkyně k prověřování úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že vycházela při tomto hodnocení z údajů o příjmech žalovaného, ověřila jeho úvěrovou historii v databázích NRKI, SOLUS, žalovaný nebyl nikde s dlužnou částkou po splatnosti, nebyl evidován v insolvenčním rejstříku, volné zdroje žalovaného byly ve výši 9 519 Kč. Příjmy žalovaného byly ve výši 20 000 Kč měsíčně, jeho náklady pak 9 481 Kč měsíčně, zde žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným. Pokud jde o náklady na bydlení, pak žalovaný uvedl částku 4 621 Kč, o výši těchto nákladů nemá žalobkyně žádný doklad či potvrzení. K dalším výdajům žalovaného žalobkyně předložila výpis z účtu žalovaného za měsíc prosinec 2019, z kterého bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činil 388, 85 kč, konečný zůstatek 298, 35 Kč, na tento účet byly připsána mzda ve výši 25 347 Kč, žalovaný měl zadaný jeden trvalý příkaz 3 730 Kč, ostatní výdaje byly výběry v hotovosti z bankomatu. Po zhodnocení všech dokumentů a po porovnání příjmů a výdajů měla žalobkyně prokázáno, že bylo možné poskytnout úvěr ve sjednané výši, a to i na základě interního skóringu, který provedla a žalobkyně považuje provedené zkoumání úvěruschopnosti za zcela dostačující.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupkyně žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek.

4. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím8. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

9. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Z předsmluvního formuláře ze dne, návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 16. 7. 2024, oznámením o schválení úvěru ze dne 18. 7. 2024, dodatky ke smlouvě ze dne 17. 7. 2024, kopií občanského průkazu žalovaného, splátkovým kalendářem informačním dokumentem o pojistném produktu pojištění schopnosti splácet úvěr a přihláškou do pojištění ze dne 16. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný žádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 60 000 Kč na dobu 48 měsíců s tím, že úvěr bude splácen po 4 412 Kč měsíčně a celkem bude vráceno žalobkyni 185 808 Kč. Byla sjednána úroková sazba 72,85 % p.a., byla sjednána náhrada nákladů v případě opožděných plateb – dle čl. 6 smlouvy v případě prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, s tím, že je žalobkyně oprávněna požadovat zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitne klient v prodlení o délce 30 dnů, maximálně 2999 Kč za každý kalendářní rok. Dále vzniká žalobkyni právo na zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením klienta, kdy se ocitne klient v prodlení s úhradou o délce 15 dnů a to částku 200 Kč. Jestliže se ocitne klient v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky ke zesplatnění úvěru. Jestliže pak klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení s její úhradou. Tento úvěr byl žalovanému poskytnut a žalovaný se zavázal na pojištění hradit částku 541 Kč měsíčně, což zahrnovala měsíční splátka úvěru.

11. Z listin nazvaných hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zjišťovala osobní, majetkové a výdělkové poměry žalovaného – tento uvedl své příjmy ve výši 20 000 Kč měsíčně ze zaměstnání, výdaje byly uvedeny jako životní minimu 4 860 Kč, bydlení 4 621 Kč, dále uvedl, že je svobodný, žije sám, má vlastní bydlení.

12. Z výpisu z běžného účtu žalovaného, který se týkal pouze příjmů za období měsíce listopadu 2022 až března 2023 bylo zjištěno, že příjem ze zaměstnání byl v listopadu 28 109 Kč, v prosinci 39 261 Kč, v lednu 36 466 kč, v únoru 28 340 kč a v březnu 27 475 Kč. Z tohoto výpisu nebylo možné zjistit žádné jiné konkrétní pohyby na účtu.

13. Z výpisu záznamů z registru SOLUS nebylo k osobě žalované nalezeno žádných záznamů, z prováděného CBS Skóre klienta (čím vyšší je skóre, tím je platební morálka lepší, res. vyšší hodnota skóre ukazuje na vyšší pravděpodobnost splácení) bylo zjištěno, že hodnota skóre byla zařazeno do kategorie 3).

14. Interními účetními doklady bylo zjištěno, že úvěr byl čerpán 17. 7. 2024 převodem na účet žalovaného, a to ve výši 60 000 Kč.

15. Z dopisů ze dne 13. 11. 2024, ze dne 16. 12. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně upozornila žalovaného na prodlení s úhradou splátek č. 3 a 4, dále pak 3- 5, žalovaný byl opakovaně upozorněn na vznik nároku žalobkyně na úhradu vynaložených nákladů, smluvní pokuty a upozorněn, že pokud nedojde k okamžité úhradě dlužných splátek, vynaložených nákladů a smluvní pokuty, může dojít k zesplatnění celého úvěru.

16. Oznámením ze dne 17. 12. 2024 doručovaným žalovanému z důvodu prodlení splátek úvěru o délce 65 dnů, oznámila žalobkyně zesplatnění všech závazků vyplývající z úvěrové smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky 72 801 Kč, která se skládala ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru 59 528,70 Kč, úroku za poskytnutí úvěru do zesplatnění úvěru ve výši 10 793,23 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, úhrad za pojištění ve výši 1 082 Kč..

17. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žalobní návrh je částečně důvodný.

18. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

20. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

21. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

22. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila shodné listinné důkazy, které připojila k žalobě, pouze doplnila tvrzení tak, že si prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného z databází (tzv. úvěrových registrů) a to jednak z interní databáze žalobkyně, prověřila rejstřík SOLUS a insolvenční rejstřík. Je tedy nepochybné, že žalobkyně nijak blíže neověřovala či nevyžadovala doložení žádných důkazů prokazujících výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti zcela rezignovala. Žalobkyně jediné, co ověřila, byl příjem ze zaměstnání, který byl ověřen výpisem z účtu žalovaného, a to ještě z doby 6 měsíců předcházející poskytnutí úvěru. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet částku úvěr, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky). Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit i rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby a zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba, žalovaným uváděné náklady na bydlení jsou rovněž velmi nízké, se znalostí trhu s nemovitostmi lze říci, že nereálné.

23. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly nikterak zjišťovány a ověřovány v rozhodném období. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z. , podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu a proto soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 21 176 Kč (60 000 Kč poskytnuto – 8 824 Kč – 30 000 Kč zaplaceno), kterou žalovaný do současné doby nevrátil (výrok I.).

24. Ve zbývajícím rozsahu pak nezbylo než žalobu zamítnout (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., pak vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp .zn. 33 Cdo 3675/2021).

25. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

26. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

27. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Při kapitalizovaném úroku a pětiletém plnění úroku z prodlení a úroku, požadované jistině a smluvní pokuty, byl pak předmět sporu ve výši 126 710,80 Kč, úspěch žalobkyně v řízení tedy byl jen ve výši 16,7 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ji pak právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.

28. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.

29. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neuhradila v souvislosti s podáním žaloby soudní poplatek, byla jí uložena povinnost tento poplatek ve výši 3 237 Kč uhradit s odkazem na ust. § 4 odst. 1 písm. j) zák. č. 549/91 Sb.