17 C 378/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Naděždou Librovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno se sídlem Anonymizováno zastoupená advokátkou Anonymizováno se sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená dne Anonymizováno trvale bytem Anonymizováno / Anonymizováno o zaplacení 331 951,19 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 331 951,19 Kč s úrokem ve výši 53 139,95 Kč a s úrokem z částky 326 864,19 Kč ve výši 15 % p.a. od 15. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 172,25 Kč a s úrokem z prodlení z částky 326 864,19 Kč ve výši 15 % p.a. od 15. 11. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 52 752,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám advokátky , tituly před jménem, , jméno FO, .

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 23. 11. 2023 domáhala proti žalované zaplacení částky ve výši 331 951,19 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 3. 3. 2022 Smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout žalované spotřebitelský úvěr. Součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele a Sazebník. Na základě Smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 339 462 Kč, k jehož čerpání došlo dne 3. 3. 2022. Žalovaná se zavázala splatit úvěr s úrokem ve výši 19,9 % p.a. v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 25. dni kalendářního měsíce a to 96 měsíčními anuitními splátkami ve výši 7 123 Kč + měsíční splátka pojištění 339 Kč. Žalovaná své závazky neplnila řádně a včas, a proto žalobkyně uplatnila své právo požadovat okamžité splacení všech závazků vyplývajících ze Smlouvy, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 19. 7. 2023, stanovena byla lhůta pro zaplacení do 6. 9. 2023. Jelikož žalovaná do dne stanoveného ve výzvě dlužnou částku neuhradila, byl úvěr zesplatněn. Žalovaná po dni zesplatnění úvěru ničeho neuhradila. Žalobkyni v důsledku zesplatnění úvěru vznikla pohledávka ve výši 395 263,39 Kč. Žalobkyně za žalovanou ke dni podání žaloby eviduje a touto žalobou nárokuje pohledávku sestávající z:- jistiny ve výši 326 864,19 Kč- poplatků z úvěru ve výši 5 087 Kč- kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 10 172,25 Kč- kapitalizovaným řádným úrokem ve výši 53 139,95 Kč- obchodním úrokem z úvěru ve výši 15 % p.a. z částky 326 864,19 Kč ode dne 15. 11. 2023 do zaplacení- zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 326 864,19 Kč ode dne 15. 11. 2023 do zaplacení.Do dnešního dne však žalovaná neuhradila ničeho.

2. Žalovaná, shodně se žalobkyní souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žaloba spolu s výzvou k vyjádření se k rozhodnutí věci bez nařízení jednání byly žalované doručovány prostřednictvím dožádaného soudu Slovenské republiky, přičemž listiny považoval soud žalované za doručené dnem 12. 4. 2024).

3. Podle ust. § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

4. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

5. Podle ust. § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

6. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 1810 o. z. se ustanovení tohoto dílu použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Podle ust. § 1811 odst. 1 o. z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva. Podle ust. § 1812 odst. 2 o. z. k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav:Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, (č. úvěrového účtu 78-4838761127/0100) ze dne 3. 3. 2022 a z výpisu z úvěrového účtu bylo zjištěno, že žalované byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 339 462 Kč, na dobu 96 měsíců s datem splatnosti do 25. 2. 2030, zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 19,9 % p.a., výše anuitní splátky pak ve výši 7 123 Kč.Historickým výpisem z úvěrového účtu a výzvou k okamžitému splacení dluhu ze dne 19. 7. 2023 bylo doloženo, že žalovaná porušila podmínky Smlouvy o úvěru.

11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

12. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

13. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že „poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že „články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

15. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

16. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované uvedla, že dle provedených lustrací žalované v bankovních, nebankovních a ostatních registrech (BRKI, NRKI, SOLUS, Registr FO, Registr IČ, insolvenční rejstřík, interní databáze žalobkyně, databáze veřejné správy), u žalované nebyl zjištěn žádný další dluh vyjma předchozích dluhů, pro které došlo ke konsolidaci úvěrem poskytnutým. Pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalované byly doloženy výpisy z jejího běžného účtu za období měsíců srpna 2021 až ledna 2022. Žalobkyně tak vyhodnotila, že žalovaná je schopna splácet poskytnutý úvěr sjednanými měsíčními splátkami. Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a vyhověl jí. Žalovaný nárok soud po právní stránce posoudil dle ustanovení § 2395 o.z. Žalobkyně před poskytnutím úvěru posoudila dostatečně úvěruschopnost žalované, tak jak bylo uvedeno shora, dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet a že žalovaná je tak schopna splácet pravidelné splátky úvěru. Soud na základě těchto tvrzení a provedených důkazů uzavřel, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o úvěru, žalobkyně svou smluvní povinnost splnila a žalované sjednaný úvěr poskytla, žalovaná však úvěr řádně nesplácela, došlo proto k jeho zesplatnění a žalobkyně se nyní po právu domáhala zaplacení zbývající dlužné částky včetně sjednaného úroku i poplatků. Žalobkyně předloženými listinami, a to smlouvou o úvěru, výpisy z účtů, předžalobní výzvou, prokázala svá tvrzení o důvodu vzniku a výši dluhu žalované, naopak žalovaná v řízení netvrdila ani neprokázala, že by žalobkyní tvrzený dluh nevznikl, byl v jiné výši, nebo již zanikl. Žalované proto byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 331 951,19 Kč spolu se sjednanými úroky (jednak v kapitalizované výši a dále pak v procentuální výši) a se zákonnými úroky z prodlení dle § 1970 o.z. z dlužné částky. Výše úroků z prodlení vyplývá z ustanovení § 2 nař. vlády č. 351/2013 Sb., ve znění platném ke dni vzniku prodlení (výrok I.).

17. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně měla ve věci plný úspěch. Náklady byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 16 598 Kč, odměnou advokáta za 3 úkony právní pomoci po 9 660 Kč (§ 7 bod 5. vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 300 Kč paušál (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) + 21 % DPH z odměny advokáta a paušálních náhrad, tj. 6 274,80 Kč. Celkem tak byly náklady žalobkyně představovány částkou 52 752,80 Kč.