18 C 1/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní titul Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení . sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalovaného o zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 17. 8. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se co do částky 1 031,03 Kč (kapitalizovaný úrok) a co do částky 1 000 Kč (náklady spojené s uplatněním pohledávky) zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 149,12 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 19. 10. 2020 domáhala proti žalovanému zaplacení celkové částky 5 000 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že dne 16. 5. 2017 žalovaný uzavřel s jejím právním předchůdcem, [právnická osoba] [příjmení] p.l.c., smlouvu o revolvingovém úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronického formuláře, umístěného na internetových stránkách věřitele [webová adresa], Žalovaný doručil [právnická osoba] prostřednictvím webového rozhraní žádost o zaslání nabídky k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Společnost [anonymizováno] následně prověřila totožnost dlužníka, kladně posoudila jeho úvěruschopnost a na základě tohoto zhodnocení zaslala dlužníkovi nabídku k uzavření smlouvy o úvěru ve formě návrhu textu smlouvy včetně textu obchodních podmínek a dalších součástí smlouvy. Žalovaný potvrdil, že se s textem smlouvy seznámil a vyjádřil svou vůli akceptovat nabídku [právnická osoba] tak, že ve svém uživatelském účtu vložil do příslušného pole unikátní identifikační kód, který mu byl zaslán na telefonní číslo, jež uvedl v rámci registrace, klikl na příslušnou ikonu a potvrdil, že má zájem být vázán smlouvou o revolvingovém úvěru. Odesláním akceptace nabídky na základě vložení unikátního identifikačního kódu, který slouží jako elektronický podpis a jedinečná identifikace žalovaného, došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Na základě této smlouvy mu tato společnost umožnila čerpání finančních prostředků až do úvěrového limitu 35 000 Kč na dobu neurčitou, žalovaný čerpal pouze částku 4 000 Kč. Žalovaný se zavázal věřiteli úvěr včetně úroku z poskytnutého úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12, 5 % z každé čerpané částky úvěru splatit, a to vždy v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12, 5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo 1000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Žalovaný však neuhradil žádnou částku a žalobkyně se tak domáhá vrácení jistiny úvěru 4 000 Kč, sjednaného úroku v kapitalizované výši 1 031,03 Kč, účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 000 Kč dle smlouvy a zákonného úroku z prodlení.

2. Aktivní legitimaci ve sporu prokázala žalobkyně Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019, kdy [právnická osoba], která následně Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 19. 12. 2019 postoupila pohledávku na žalobkyni.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>4. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>6. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 10. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno] se sídlem na [anonymizováno], coby věřitelem, a žalovaným, coby klientem, dne 16. 5. 2017, na základě této smlouvy se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu 35 000 Kč s úrokovou sazbou 8,5% měsíčně, RPSN byla stanovena ve výši 264,42%. Úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách ve výši odpovídající minimálním splátkám dle obchodních podmínek - v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12, 5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo 1000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší, a to počínaje 16. 5. 2017. Pokud by došlo k prodlení, pak dle čl. VI. Odst. 1 písm. a) má věřitel nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované se splácením kterékoliv částky ve výši 250 Kč Součástí smlouvy byly i standardní informace o spotřebitelském úvěru.

11. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni, resp. pro její právní předchůdkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla právní předchůdkyně žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek prof zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto prof v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

13. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

15. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

16. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného sdělila, že se nedochovali podklady k ověřování úvěruschopnosti žalovaného, než ty, které soudu předložila. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti zcela rezignovala, Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a to v žádné z těchto projednávaných smluv. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalované nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jízákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právní předchůdkyně obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 4 000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil Současně žalované byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 17. 8. 2017, tj. ode dne následujícího po posledním termínu splatnosti (výrok I a).) V části týkající se zbylých požadovaných příslušenství - obchodní úrok ve výši 1 031,03 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, soud žalobu s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy zamítl (výrok II.).

17. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 5 000 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 4 000 Kč, tj. jen 92 %, proto soud za situace, kdy náklady žalobkyně byly představovány: zaplaceným soudním poplatkem v částce 400 Kč odměnou advokáta za 2 úkony právní pomoci po 200 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b odst. 1 písm. a) § vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby), odměnou advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění ve výši 100 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h), § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb. ve spojení s § 142a o.s.ř., náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Tyto náklady pak představují částku 1 368 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci (92% - 8%, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 84 %, tj. 1 149,12 Kč.

18. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.