18 C 106/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení Ph.D., sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení 16 816 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% p.a. od 20. 3. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se proti žalované domáhala žalobou doručenou soudu dne 25. 1. 2021 zaplacení celkem částky 16 816 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 19. 1. 2018 s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Podle ní poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit věřiteli poskytnuté finanční prostředky spolu s pevným úrokem ve výši 866 Kč, dále se zavázala zaplatit úhradu za poskytnutí a uzavření smlouvy o úvěru ve výši 4 050 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 830 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 1 620 Kč, celkem tedy se zavázala uhradit částku 16 366 Kč a to formou 14 měsíčních splátek po 1 169 Kč, přičemž úvěr měl být splacena 19. 3. 2019. Úroková sazba byla sjednána ve výši 15 % p.a. Žalovaná však své závazky nehradila řádně a včas, uhradila pouze částku 5 800 Kč, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení: jistiny – dlužné částky ve výši 5 987,38 Kč kapitalizovaného úroku ve výši 381,92 Kč úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 2 614,48 Kč úhrady za administrativní činnost ve výši 536,43 Kč smluvní pokuty ve výši 6 250 Kč kapitalizovaného úroku od 20. 3. 2019 do postoupení pohledávky ve výši 1 417,45 Kč úroku z prodlení od prodlení do 20. 5. 2020 ve výši 928,90 Kč, Přes upomínky žalovaná žalobkyni spornou částku doposud dluží. K výzvě soudu žalobkyně opětovně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet obě poskytnuté zápůjčky dle § 84 -89 zák. č. 257/2016 Sb., žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalobkyně, resp. společnost [právnická osoba] před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty a dospěla k názoru, že schopnost žalované splácet zápůjčku je dostatečná. Žalovaná uvedla, že její měsíční příjem činí 19 226 Kč, výše jejich výdajů činí 11 470 Kč a nemá žádné vyživovací povinnosti. Dále pak odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, který odkazoval na skutečnost, že žádající má uvést údaje pravdivě a pokud neuvede měsíční platby domácnosti, nelze toto klást k tíži druhé smluvní strany a správně pak věřitel přikročí k posouzení těchto výdajů dle ekonomického modelu.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 došlo s účinností k 8. 7. 2020 k postoupení pohledávek na žalobkyni.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaná se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>5. Podle § 2395 o.z, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>7. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.</i> <i>8. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>9. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> <i>10. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>11. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>12. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 13. Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 19. 1. 2018, Smluvními podmínkami Smlouvy, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaná uzavřely dne 19. 1. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované finanční prostředky ve výši 9 000 Kč, které žalovaná čerpala jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaná se zavázala splatit úvěr v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 169 Kč, první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy a každou další do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky, tedy celkem částku 16 366 Kč, která je tvořena půjčkou v částce 9 000 Kč, úrokem ve výši 866 Kč, částkou za poskytnutí úvěru ve výši 4 050 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 830 Kč, náklady na inkasní poplatek ve výš 1 620 Kč Smlouva obsahuje i úrokovou sazbu a to ve výši 15 % p.a. při 14 měsíčních splátkách. Smluvní podmínky obsahují i ujednání o smluvní pokutě a to ve výši 0,1% z příslušné dlužné částky, pokud není splátka hrazena řádně a včas. Žalovaná v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácela, byla vyzvána k splacení celé pohledávky.

14. Z přehledu provedených transakcí bylo zjištěno, že žalovaná uhradila dne 20. 1. 2018, 16. 2. 2018, 23. 9. 2018 a dne 13. 11. 2018 splátku po 1 200 Kč, dne 12. 4. 2018 pak 1 000 Kč.

15. Ze zákaznické karty ze dne 19. 1. 2018 bylo zjištěno, že žalovaná je vdaná, nemá žádné vyživovací povinnosti, uvedla, že žije v nájmu, má příjem 19 226 Kč měsíčně, měsíční náklady uvedla pouze na bydlení a 11 470 Kč. Měla předložit pracovní smlouvu a výplatní pásky a kopie těchto listin rovněž žalobkyně předložila k výzvě soudu. Z nich soud zjistil, že příjem žalované činil v prosinci 2017 16 661 Kč, v listopadu 2017 20 509 Kč, zaměstnavatelem je [právnická osoba], s.r.o., kde žalovaná pracovala jako výrobní dělník na dobu určitou do 31. 10. 2018.

16. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

17. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo v každém jednotlivém případě k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalované v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovanou jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

19. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

21. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

22. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované předložila zákaznickou kartu, pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky. Již ze zákaznické karty avšak je zřejmé, že žalovaná je vdaná, nebyly však dále zjišťovány příjmy jejího manžela, výdaje uvedla jen za bydlení, tyto nebyly nijak ověřeny ani předložením nájemní smlouvy. Těžko lze předpokládat, že aby žalovaná žádné jiné výdaje, než výdaje na bydlení, neměla. Žalovaná měla bydliště v Pardubicích, pracoviště však měla v Přelouči, tedy lze předpokládat, že měla i výdaje na dopravu do zaměstnání, na jídlo, na další osobní náklady apod.. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně ověřovala či vyžadovala doložení všech důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalované, na tyto skutečnosti rezignovala, spokojila se s nedostatečným tvrzením, že výdaje žalované jsou pouze na bydlení, nešetřila další příjmy manželů, Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a to v žádné z těchto projednávaných smluv. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalované nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem dostatečně prokázáno. Pokud žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Městského soudu v Praze č.j. 12 co 367/2020-170 ze dne 9. 3. 2021, pak zde soud uvádí, že právní předchůdkyně v daném případě ani neprovedla posouzení výdajů dle ekonomického modelu, nic takového soudu nebylo předloženo k důkazu. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaná povinna žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právní předchůdkyně obdržela a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud uložil žalované zaplatit pouze částku 3 200 Kč, která byla žalované poskytnuta a žalovaná jí do současné doby nevrátila – žalovaná uhradila na poskytnutou částku 9 000 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 5 800 Kč. Současně žalované byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 20. 3. 2019, tj. ode dne následujícího po posledním termínu splatnosti (výrok I.). Ve zbývající části pak soud žalobu zamítl (výrok II.).

23. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 16 816 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 3 200 Kč, tj. jen 19 %, proto žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly (výrok III.).

24. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.