18 C 111/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení , Ph.D., sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 23 469 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od 27. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 243,96 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Ing. [jméno] [příjmení], Ph.D.</b> 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 30. 3. 2021 zaplacení celkem částky 23 469 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel dne 2. 10. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] smlouvu o zápůjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Před uzavřením smlouvy poskytovat půjčky splnila právní předchůdkyně žalobkyně svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr – žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného a zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřeny doklady uvedenými v této zákaznické kartě, zejm. pracovní smlouvou, výplatními páskami za poslední 3 měsíce a nájemní/podnájemní smlouvou. Podle ní poskytla původní věřitelka žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit věřitelce poskytnuté finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 12 283 Kč, celkem tedy 26 283 Kč a to formou 60 týdenních splátek po 439 Kč, přičemž zápůjčka měla být splacena 26. 11. 2019. Poplatek zahrnoval úrok ve výši 2 504 Kč, poplatek za administrativní činnost 5 652 Kč, odměnu za komfortní splácení ve výši 4 127 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 29 % p.a. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 24. 10. 2018, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Žalovaný uhradil do doby postoupení pohledávky částku 1 300 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení: jistiny – dlužné částky zápůjčky ve výši 13 419,24 Kč dlužné částky poplatků ve výši 10 049,76 Kč kapitalizovaného úroku ve výši 594,55 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení z dlužné částky ve výši 1 496,25 Kč, úroku ve výši 29 % p.a. z dlužné jistiny 13 419,24 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši 9% z částky 13 419,24 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. K výzvě soudu žalobkyně opětovně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet každou poskytnutou zápůjčku dle § 84 -89 zák. č. 257/2016 Sb., žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Žalobkyně, resp. společnost [právnická osoba] před uzavřením každé jednotlivé smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet zápůjčku a to na základě dostatečných informací získaných i od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty a dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet zápůjčku je dostatečná. Žalobkyně však z listin, na které odkazovala, k výzvě soudu předložila pouze zákaznickou kartu s tím, že kopie žalovaným předkládaných dokladů nemá k dispozici. Odkázala dále na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, dle kterého postačí, že listiny jsou věřiteli k dispozici ke dni sepsání smlouvy a jejich poskytnutí potvrdí svým podpisem dlužník na zákaznické kartě. Pro případ, že by soud shledal, že nebylo dostatečně prokázáno splnění zákonné povinnosti dle zák. č. 257/2016 Sb., upozornila, že smlouva byla uzavřena po 1. 12. 2016 a neprokázání splnění této povinnosti tak nezpůsobuje absolutní neplatnost předmětné smlouvy.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávek na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 20. 1. 2020.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ o.z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>6. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> <i>8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 11. Smlouvou o zápůjčce [číslo] ze dne 2. 10. 2018, Smluvními podmínkami Smlouvy o zápůjčce, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou, tabulkou umoření, bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 2. 10. 2018 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 14 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 60 pravidelných týdenních splátkách po 439 Kč, první splátka začíná běžet dnem uzavření smlouvy, tedy celkem částku 26 283 Kč, která je tvořena půjčkou v částce 14 000 Kč a souhrnným poplatkem ve výši 12 283 Kč, který sestává z kapitalizovaných úroků ve výši 2 504 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč, částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 4 127 Kč Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu a to ve výši 29% p.a.. Smluvní podmínky Smlouvy o zápůjčce jsou bez podpisu žalovaného. Ukončení účinnosti Smlouvy nemá vliv na nároky, práva a povinnosti, které vznikly za dobu jejího trvání. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky.

12. Ze zákaznické karty sepsané dne 2. 10. 2018 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl způsob bydlení ubytovna, je svobodný, pracuje jako operátor, uvedl adresu svého zaměstnavatele, čistou mzdu uvedl ve výši 8 997 Kč, jiné příjmy domácnosti uvedl 16 100 Kč odhadované měsíční náklady pak uvedl 2 800 Kč měsíčně, externí splátky zápůjček pak ve výši 5 000 Kč měsíčně. Měl předložit pracovní smlouvu, 2 výplatní pásky za červenec a srpen 2018.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

14. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky, tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud zato, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jako občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.

15. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

17. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

18. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

19. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

20. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze zákaznickou kartu s tvrzením, že žádné kopie předkládaných dokladů nemá k dispozici. Odkázala dále na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, dle kterého postačí, že listiny jsou věřiteli k dispozici ke dni sepsání smlouvy a jejich poskytnutí potvrdí svým podpisem dlužník na zákaznické kartě. Soud se však s tímto závěrem neztotožňuje, neboť má za to, že pokud jsou předkládány listiny prokazující příjmy a výdaje žadatele, nebrání současná technika nijak tomu, aby tyto doklady byly například nafoceny mobilním telefonem a poskytovatelem uchovávány pro účely event. soudního řízení k prokázání splnění povinností poskytovatele dle zákona. Soud tedy uzavírá, že pouhý vyplněný tiskopis není dostatečným důkazem k prokázání, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost, která jí je zákonem č. 257/2016 Sb., tak jak bylo uvedeno shora, ukládána. Nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti rezignovala. Žalovaný uváděl jednak příjem ze zaměstnání a dále pak jiný příjem a to ve výši 16 100 Kč, který nebyl nijak zjišťován a to ani pokud jde o zdroj příjmu či ověření tvrzené výše. Právní předchůdkyně se spokojila i s nedostatečným tvrzením, že výdaje žalovaného jsou odhadované ve výši 2 800 Kč měsíčně, ačkoliv věděla, že žalovaný minimálně musí mít prokazatelné výdaje na bydlení, běžnou spotřebu apod.. Žalovaný uváděl, že má další externí splátky, k tomuto opět žádné důkazy předkládány nebyly, nebylo možné zjistit, jaká je platební morálka žalovaného apod.. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele ve výši 25 097 Kč (které nejsou nijak ověřeny) není možné bez dalšího dovodit, že bude schopen splácet částku 1 756 Kč měsíčně, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje (závazky), když minimálně sám uvádí, že má další externí zápůjčky a hradí 5 000 Kč měsíčně. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právní předchůdkyně obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud tedy uložil žalovanému zaplatit pouze částku 12 700 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil – žalovaný uhradil na poskytnutou částku 14000 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 1 300 Kč. Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 27. 11. 2019, tj. ode dne následujícího po posledním termínu splatnosti (výrok I.).

21. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 23 469 s příslušenstvím Kč, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 12 700 Kč, tj. jen 54 %, proto soud za situace, kdy náklady žalobkyně byly představovány: zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 174 Kč odměnou advokáta za 2 úkony právní pomoci po 500 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b odst. 1 písm. a) § vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby), odměnou advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění ve výši 250 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h), § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb. ve spojení s § 142a o.s.ř., náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Soud zde dodává, že jako účelný náklad neposoudil odměnu za písemné podání ve věci, které obsahovalo doplnění tvrzení k výzvě soudu. Žalobkyně zahájila řízení návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Ten lze ve smyslu § 172 odst. 1 ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. vydat jen tehdy, vyplývá-li uplatněné právo na zaplacení peněžité částky ze skutečností uvedených žalobcem. Právo žalobkyně musí z uvedených skutečností vyplývat zcela, včetně veškerého příslušenství, jinak nelze platební rozkaz vydat. Této skutečnosti si žalobkyně zastoupená od počátku advokátem nepochybně musela být vědoma. Pokud žaloba neobsahovala všechny rozhodné skutečnosti a žalobkyně je dodatečně prostřednictvím svého zástupce doplňovala, pak nepochybně nelze přenášet na žalovaného následky nekvalitní práce zástupce žalobkyně. Pokud by žaloba všechny skutečnosti obsahovala, pak bylo podání ze dne 13. 5. 2021 zcela zbytečné. V každém případě však požadavek na náhradu nákladů vzniklých s tímto podáním neodpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř Tyto náklady pak představují částku 3 049,50 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 8 %, tj. 243,96 Kč. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 243,96 Kč.

22. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.