18 C 111/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 15 506,21 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 922,97 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný zaplatil žalobkyni</b> <b>a) částku 5 385,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26,60 Kč, s úrokem ve výši 660,18 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 10 308,10 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 25,9 % p.a. z částky 8 447,07 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení,</b> <b>b) částku 5 198,11 Kč s úrokem z prodlení ve výši 40,82 Kč, s úrokem ve výši 342,04 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 5 198,11 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 25,9 % p.a. z částky 3 773,28 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení,</b> <b>se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 30. 11. 2022 zaplacení celkem částky 15 506,21 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že a) žalovaný uzavřel dne 9. 10. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva č. 1“). Podle ní poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit bance poskytnuté finanční prostředky spolu úrokem 25,9% p.a. a to v 24 měsíčních splátkách po 831 Kč. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Banka přistoupila dne 28. 1. 2022 k zesplatnění dluhu. Žalovaný za dobu trvání smlouvy uhradil částku 10 077,03 Kč. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 8 447,07Kč dlužných poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 861,03 Kč kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 660,18 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 26,60 Kč Dále pak žalobkyně požaduje úrok ve výši 25,9% p.a. z částky 8 447,07 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 8 447,07 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. b) žalovaný uzavřel dne 21. 2. 2020 s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva č. 2“). Podle ní poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit bance poskytnuté finanční prostředky spolu úrokem 25,9% p.a. a to v 24 měsíčních splátkách po 831 Kč. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Banka přistoupila dne 28. 1. 2022 k zesplatnění dluhu. Žalovaný za dobu trvání smlouvy uhradil částku 16 080,20 Kč. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 3 773,28 Kč dlužných poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 424,83 Kč kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 342,04 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 40,82 Kč Dále pak žalobkyně požaduje úrok ve výši 25,9% p.a. z částky 3 773,28 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 11,75 % p.a. z částky 3 773,28 Kč od 29. 1. 2022 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že banka u každé jednotlivé smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku dle § 84 -89 zák. č. 257/2016 Sb., provedla lustraci žalovaného v interních i externích databázích, zohlednila příjmy žalovaného, jeho výdaje na další stávající úvěry, náklad na domácnost, pokrytí potřeb dětí, životní minimum náklady na bydlení, provedla celkový skoring žalovaného. Uvedla, že žalovaný je svobodný, bydlení má ve vlastním bytě či domě, má 1 vyživované dítě, ve společné domácnosti žijí 3 osoby, jeho měsíční splátky úvěrů činí 3 000 Kč a výdaje na živobytí činí 3 500 Kč, přesto však započetla do žádosti částku 7 752 Kč z úvěrových registrů, částku na domácnost stanovila 4 021 Kč a na životní náklady 5 280 Kč. Žalobkyně předložila výpisy z účtu žalovaného, které však byly za období listopadu 2020 až října 2022, tj. období po poskytnutí obou zápůjček. Odkázala dále na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, dle kterého postačí, že listiny jsou věřiteli k dispozici ke dni sepsání smlouvy a jejich poskytnutí potvrdí svým podpisem dlužník na zákaznické kartě.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 6. 2022 došlo s účinností k 7. 6. 2022 k postoupení pohledávek na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ o.z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>6. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.</i> <i>7. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 11. Návrhem na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 9. 10. 2020, akceptací návrhu z téhož, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou, tabulkou umoření, bylo prokázáno, že banka a žalovaný uzavřeli dne 9. 10. 2020 smlouvu o půjčce (správně zápůjčce), na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 831 Kč, první splátka měla být splatná dne 21. 3. 2020 Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu a to ve výši 25,9% p.a.. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky.

12. Návrhem na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 21. 2. 2020, akceptací návrhu z téhož, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou, tabulkou umoření, bylo prokázáno, že banka a žalovaný uzavřeli dne 21. 2. 2020 smlouvu o půjčce (správně zápůjčce), na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 15 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 831 Kč, první splátka měla být splatná dne 21. 3. 2020 Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu a to ve výši 25,9% p.a.. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

14. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu dvou smluv o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky, tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud za to, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jako občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.

15. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

17. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

18. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

19. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

20. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze výpisy z účtu žalovaného za období, která však následovala až po uzavření obou smluv o zápůjčce, období od listopadu 2020 do října 2022 (1. smlouva byla uzavřena v říjnu 2020 a 2. smlouva v únoru 2020). Odkázala dále na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, dle kterého postačí, že listiny jsou věřiteli k dispozici ke dni sepsání smlouvy a jejich poskytnutí potvrdí svým podpisem dlužník na zákaznické kartě. Soud se však s tímto závěrem neztotožňuje, neboť má za to, že pokud jsou předkládány listiny prokazující příjmy a výdaje žadatele, nebrání současná technika nijak tomu, aby tyto doklady byly například nafoceny mobilním telefonem a poskytovatelem uchovávány pro účely event. soudního řízení k prokázání splnění povinností poskytovatele dle zákona. Soud tedy uzavírá, že pouhý vyplněný tiskopis, který není ani žalovaným podepsán (jedná se o tabulku vytvořenou bankou) není dostatečným důkazem k prokázání, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost, která jí je zákonem č. 257/2016 Sb., tak jak bylo uvedeno shora, ukládána. Nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti rezignovala. Není ani zřejmé, z jakého příjmu banka při uzavírání smlouvy vycházela, přitom žalovaný uváděl, že ve společné domácnosti žijí 3 osoby, 1 vyživované dítě, je tedy zřejmé, že žalovaný minimálně musí mít prokazatelné výdaje na bydlení, běžnou spotřebu, musí být jednoznačně výdaje na domácnost mnohem vyšší, než uváděné 3 500 Kč, pokud vyživuje další osoby. Žalovaný uváděl, že má další závazky, uváděl jinou měsíční splátku, než jakou zjistila banka, k tomuto opět žádné důkazy předkládány nebyly, nebylo možné zjistit, jaká je platební morálka žalovaného, v jaké skutečné výši jsou jeho závazky apod. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, resp. v tomto případě analýza provedena nebyla dostatečně a její provedení nebylo soudu prokázáno. Podepsaný soud má tedy s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

21. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány, a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právní předchůdkyně obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud tedy uložil žalovanému z titulu Smlouvy 1 zaplatit pouze částku 4 922,97 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil – žalovaný uhradil na poskytnutou částku 15 000 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 10 077,03 Kč (výrok I.). Ve zbývající části nárok žalobkyně zamítl (výrok II.a). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. Pokud jde o nárok z titulu Smlouvy 2, pak zde soud žalobu zamítl, neboť poskytnuto bylo bankou 15 000 Kč a žalovaný uhradil částku 16 080,20 Kč, tedy více, než byla jeho povinnost (výrok II.b).

23. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 15 506,21 Kč s příslušenstvím, úspěch měla žalobkyně jen co do částky 4 922,97 Kč bez příslušenství, proto žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení a rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly (výrok III.).

24. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.