18 C 12/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupeného advokátem titul titul . jméno příjmení , Ph.D., sídlem Letenská 121/8, Praha proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 12 132 Kč s příslušenstvím <b>I. Návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 132 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 146,01 Kč</b> <b>s úrokem ve výši 3 062,83 Kč</b> <b>s úrokem z prodlení ve výši 9% p.a. z částky 9 204, 92 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení</b> <b>s úrokem ve výši 23,72 % p.a. z částky 9 204, 92 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení</b> <b>se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 30. 10. 2020 zaplacení celkem částky 12 132 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], dne 1. 6. 2017 Smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Před uzavřením Smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dle § 84 - § 89 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru,, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením Smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka (zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva). Právní předchůdce žalobkyně vycházející ze statistických dat schopnost žalovaného splácet požadovanou částku vyhodnotil a dospěl k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Na základě tohoto odborného vyhodnocení byla teprve s žalovaným uzavřena předmětná Smlouva. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 800 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % p.a. a odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč dále zvolil doplňkovou službu životního pojištění a zavázal se zaplatit poplatek ve výši 522 Kč. Celkovou částku za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 609 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 7. 2018. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil pouze částku 23 190 Kč Poslední platba na pohledávku byla ze strany žalovaného uhrazena dne 19. 11. 2019. Žalovanému bylo známo, že nejpozději má celkovou dlužnou částku zaplatit dne 12. 7. 2018. Ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky tak již žalovaný byl v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právní předchůdce žalobkyně mohl od tohoto dne požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalovaného ke dni 12. 7. 2018 řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 9 204,92 Kč ode dne 13. 7. 2018 až do zaplacení dále úrokem ve výši 23,72 % p.a. Ke dni postoupení pohledávky na současného věřitele, tj. k 29. 11. 2019 činila výše pohledávky bez příslušenství za žalovaným částku 12 132 Kč, která se skládá z: dlužné jistiny ve výši 9 204,92 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 747,79 Kč dlužného poplatku za životní pojištění ve výši 179,29 Kč Žalobkyně tedy požaduje po žalovaném zaplacení celkové dlužné částky ve výši 12 132 Kč, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 9 204,92 Kč dlužných úhrad ve výši 2 927,08 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 3 062,83 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 146,01 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 204,92 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 204,92 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávek na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 29. 11. 2019.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, právní zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ o.z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>6. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> <i>8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 11. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ([anonymizováno] půjčka) [číslo] ze dne 1. 6. 2017, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou spolu s podacím lístkem bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 1. 6. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit úvěr v 58 pravidelných týdenních splátkách po 609 Kč, první splátka byla splatná 7. kalendářní den ode dne uzavření smlouvy a každou další nejpozději do posledního dne dalšího následujícího týdenního období, tedy celkem částku 35 322 Kč, která je tvořena půjčkou v částce 20 000 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 2 800 Kč, doplňkovou službou za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 4 000 Kč, pojištěním 522 Kč Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu a to ve výši 23,72 % p.a. při 58 týdenních splátkách. Smluvní podmínky Smlouvy obsahují v čl. 5 následky nesplácení spotřebitelského úvěru. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky.

12. Z karty zákazníka bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti, bydlí v nájemním bytě společně s partnerem/kou, příjem ze zaměstnání uvedl 15 000 Kč, další příjem 18 000 kč, výdaje na bydlení uvedl ve výši 6 000 Kč, osobní výdaje 10 000 Kč, splátky úvěrů 1 508 Kč a další výdaje 200 Kč. Zápůjčku u [právnická osoba] [anonymizováno] uvedl ve výši 12 000 Kč s měsíční splátkou 1 508 Kč. Měl předložit k ověření pracovní smlouvu, výplatní pásky.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

14. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

16. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

17. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

18. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

19. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze zákaznickou kartu, žádné jiné důkazy soudu nepředložila. Právní předchůdkyně žalobkyně se omezila pouze na prohlášení žalovaného, údaje nijak neověřovala, poskytovatel úvěru dále nijak nezkoumal majetkové poměry žalovaného, žalobkyně nepředložila žádné doklady, které by prokazovaly žalovaným tvrzené příjmy, ani pak výdaje, žalobkyně nepředložila ani důkazy prokazující, že prováděla lustraci žalovaného v databázi dlužníků (SOLUS, insolvenční rejstřík, apod..) Přestože žalovaný uvedl, že žije ve společné domácnosti s další osobou, nebyly nijak zjišťovány ani ověřovány její příjmy. Žalovaný uvedl další příjem domácnosti 18 000 Kč, nebylo nijak zjišťováno, o jaký příjem se jedná, co je zdrojem tohoto příjmu žalovaného. Žalovaný uváděl předcházející zápůjčku u věřitele, nebylo však nijak prokázáno, jak byla ověřena platební morálka žalovaného ohledně této zápůjčky. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti zcela rezignovala. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, do současné doby dle tvrzení žalobkyně uhradil 23 190 Kč, tedy více, než je vzniklé bezdůvodné obohacení, proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

20. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovanému v tomto řízení nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).