18 C 135/2021

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa , obec a číslo zastoupené advokátkou anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa , obec o zaplacení 33 353,08 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 343 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 29. 12. 2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbývající části se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 4 571,67 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 5. 10. 2020 zaplacení částky 33 353,08 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že uzavřela dne 25. 4. 2019 s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr s úrokem ve výši 15,9 % p.a. v měsíčních splátkách po 578 Kč vždy k 15. dni každého měsíce. Žalovaný se dostala do prodlení, byl vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky a vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ve stanovené lhůtě uhrazena, stal se celý zůstatek úvěru splatným ke dni 28. 12. 2019 Ani po následných výzvách k úhradě žalovaný dluh neuhradil, dlužná částka, která je předmětem žaloby, se tak skládá z: jistiny ve výši 30 945,08Kč poplatku ve výši 2 408 Kč úroku z úvěru ve výši 3 279,60 Kč kapitalizovaného do 24. 8. 2020 úroku z prodlení ve výši 2 100,13 Kč kapitalizovanému do 24. 8. 2020 Dále pak žalobkyně požadovala úrok 15,9% p.a. z částky 30 945,08 Kč od 25. 8. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 30 945,08 Kč od 25. 8. 2020 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného, vycházela z příjmu z předchozí úvěrové žádosti z března 2019, žalovaný deklaroval příjem ve výši 23 000 Kč, nájemné ve výši 7 000 Kč a ostatní výdaje 5 000 Kč. Žalovaný nedeklaroval splátky mimo žalobkyni, žalobkyně si toto ověřila a zjistila, že žalovaný u žalobkyně hradí úvěr splátkou 2 144 Kč, dále 409 Kč a má revolvingový úvěr Peníze na klik u žalobkyně s limitem 50 000 Kč se splátkou 2 500 Kč splatnou pouze v případě čerpání úvěrového rámce. Splátka nového úvěru činila 578 Kč. Žalobkyně dle svého interního ekonomického modelu stanovila životní výdaje žalovaného na 17 080 Kč a v souladu s právní úpravou zhodnotila finanční situaci žalovaného předtím, než mu poskytla finanční produkt.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. <i>3. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>4. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>5. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 8. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav: 9. [právnická osoba] poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit bance úvěr včetně sjednaného úroku způsobem uvedeným ve smlouvě a Podmínkách, tj. ve splátkách po 578 Kč měsíčně vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude zaplacena v měsíci bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém byla uzavřena smlouva, úroky byly sjednány pevnou úrokovou sazbou ve výši 15,9% p.a. Úvěr měl být zaplacen 89 splátkami s tím, že celkem žalovaný zaplatí 51 397 Kč. Žalovaný v čl. 7 Smlouvy rovněž sjednal pojištění úvěru přistoupením k rámcové pojistné smlouvě s měsíční úhradou 63 Kč. V čl. 8 Smlouvy byly uvedeny případy porušení smlouvy a sankce, mimo jiné i možnost prohlásit úvěr za okamžitě splatný v případě porušení smluvních podmínek – prodlení se splacením 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo se dostane žalovaný do prodlení se splacením více než 2 splátek (čl. 8, 8.2.). Žalobkyně prohlásil úvěr za splatný ke dni 28. 12. 2019 a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 33 391 Kč Tyto skutečnosti měl soud prokázány Smlouvou o úvěru ze dne 25. 4. 2019, upomínkami a Rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 28. 12. 2019.

10. Obratovou historií (výpisem z úvěrového účtu) měl soud za prokázané, že žalovaný čerpal z úvěru částku 30 000 Kč, uhradil částku 1 657 Kč. Žalovaný byl v prodlení se splácením úvěru, žalovanému byly zasílány upomínky k zaplacení dlužné částky, což bylo prokázáno citovanými listinami.

11. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

12. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

14. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

15. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

16. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

17. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018.

18. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění tvrzení a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila žádné důkazy. Soud uzavřel, že žalobkyně neměla dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to zejména kvůli absenci (neznalosti) jeho životních (běžných) výdajů, kdy zde nebyl předložen žádný relevantní doklad o výdajové situaci žalovaného, ani z ničeho neplyne (není doloženo), že by žalobkyně měla (zohlednila) dříve získané konkrétní informace o situaci žalovaného, ačkoli tak učinit měla, když jí bylo známo, že žalovaný je zatížena větším množstvím úvěrů. Soud nemohl posoudit, zda žalobkyně nějakým způsobem zjišťovala a ověřovala o osobní a majetkové poměry žalovaného, nezjišťovala, zda se na chodu domácnosti podílí další osoby dalším příjmem, zda žalovaný vyživuje další osoby apod., v tomto směru zůstala žalobkyně zcela nečinná. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu a proto soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 28 343 Kč, když žalovaný čerpal částku 30 000 Kč a žalobkyni vrátil jen 1 657 Kč, zbývající část do současné doby nevrátil. Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 29. 12. 2019 (den následující po zesplatnění a výzvy k zaplacení), tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající části tedy soud žalobu zamítl (výrok II.).

19. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná jen částečně. Předmětem sporu byla částka 38 732,81 Kč (33 353,08+3 279,60+ 2100), úspěch měla žalobkyně jen co do částky 28 343 Kč, tj. jen 73,17 %, proto soud za situace, kdy náklady žalobkyně byly představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 335 Kč odměnou advokáta za 2 úkony právní pomoci po 2 460 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby), odměnou advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění ve výši 1 230 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/96 Sb. ve spojení s § 142a o.s.ř., náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč dle § 13 odt. 3 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Soud zde dodává, že jako účelný náklad neposoudil odměnu za písemné podání ve věci, které obsahovalo doplnění tvrzení k výzvě soudu. Žalobkyně zahájila řízení návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Ten lze ve smyslu § 172 odst. 1 ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. vydat jen tehdy, vyplývá-li uplatněné právo na zaplacení peněžité částky ze skutečností uvedených žalobcem. Právo žalobkyně musí z uvedených skutečností vyplývat zcela, včetně veškerého příslušenství, jinak nelze platební rozkaz vydat. Této skutečnosti si žalobkyně zastoupená od počátku advokátem nepochybně musela být vědoma. Pokud žaloba neobsahovala všechny rozhodné skutečnosti a žalobkyně je dodatečně prostřednictvím svého zástupce doplňovala, pak nepochybně nelze přenášet na žalovaného následky nekvalitní práce zástupce žalobkyně. Pokud by žaloba všechny skutečnosti obsahovala, pak bylo podání ze dne 28. 6. 2021 zcela zbytečné. V každém případě však požadavek na náhradu nákladů vzniklých s tímto podáním neodpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř Tyto náklady pak představují částku 9 865,50 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 46,34 %, tj. 4 571,67 Kč. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 243,96 Kč.

20. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.