18 C 145/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec a číslo proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec o zaplacení 544 955,76 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 503 344,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 30. 9. 2021 z částky 503 344,80 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se, co do částky 41 610,96 Kč s úrokem ve výši 8,5 % p. a. z částky 541 281,76 Kč od 30. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení z částky 37 936,98 Kč ve výši 8,5 % p. a. od 30. 9. 2021 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 9 264,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám žalobkyně.</b> 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2022 zaplacení částky 544 955,76 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Tvrdila, že uzavřela dne 3. 3. 2021 s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 520 475 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr s úrokem ve výši 11,99 % p.a. v měsíčních splátkách po 7 569 Kč počínaje dubnem 2021. Současně žalovaný zavřel pojištění pro případ nemožnosti splácení po 491 Kč. Žalobkyně ověřila úvěryschopnost žalovaného, žalovaný hradil splátky od dubna 2021 do července 2021, celkem zaplatil částku 17 130 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení, byl vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky a vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ve stanovené lhůtě uhrazena, stal se celý zůstatek úvěru splatným ke dni 29. 9. 2021 Ani po následných výzvách k úhradě žalovaný dluh neuhradil, dlužná částka, která je předmětem žaloby, se tak skládá z: jistiny ve výši 520 475 Kč úroku ve výši 36 074,10 Kč úroku z prodlení ve výši 388,86 Kč upomínky ve výši 1 800 Kč pojištění ve výši 3 388 Kč přičemž od této částky je třeba odečíst již zaplacenou částku 17 130 Kč. Dále pak žalobkyně požadovala úrok 8,5% p.a. z částky 541 281,78 Kč od 30. 9. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,5% částky 541 281,78 Kč od 30. 9. 2021 do zaplacení. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného, žalovaný uvedl svůj příjem ve výši 18 475 Kč měsíčně, což bylo prověřeno výpisem z účtu žalovaného. Pokud jde o výdaje, sám žalovaný je uvedl ve výši 0 Kč, žalobkyně proto stanovila životní výdaje dle svého interního ekonomického modelu a normativních nákladů na bydlení na částku 6 109 Kč. Žalovaný uvedl splátky mimo žalobce ve výši 0 Kč, kontokorentní úvěr u žalobkyně měl v té době žalovaný s limitem 6 000 Kč s orientační měsíční splátkou 180 Kč měsíčně a revolvingový úvěr s limitem 10 000 Kč s orientační splátkou 300 Kč, dále pak úvěr u žalobkyně v rámci žádosti zkonsolidovaný se splátkou 3 899 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo 8 049 Kč měsíčně. Žalobkyně současně předložila výpisy z účtu žalovaného za období září 2020 – březen 2021.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. <i>3. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>4. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>5. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>6. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>7. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 8. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav: 9. [právnická osoba] poskytla žalovanému úvěr ve výši 520 475 Kč. Žalovaný se zavázal splatit bance úvěr včetně sjednaného úroku 11,99% p.a. způsobem uvedeným ve smlouvě a Podmínkách, tj. ve splátkách po 7 569 Kč měsíčně vždy do 18. dne každého kalendářních měsíce počínaje 19. 4. 2021 s tím, že úvěr bude zaplacen nejpozději do 18. 3. 2031. Částka 270 475 Kč měla být použita na konsolidaci dluhu u [právnická osoba] Žalovaný v čl. 7 Smlouvy rovněž sjednal pojištění úvěru přistoupením k rámcové pojistné smlouvě s měsíční úhradou 491 Kč. V čl. 8 Smlouvy byly uvedeny případy porušení smlouvy a sankce, mimo jiné i možnost prohlásit úvěr za okamžitě splatný v případě porušení smluvních podmínek – prodlení se splacením 1 splátky po dobu delší než 3 měsíce nebo se dostane žalovaný do prodlení se splacením více než 2 splátek (čl. 8). Žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 29. 9. 2021 a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 544 996 Kč Tyto skutečnosti měl soud prokázány Smlouvou o úvěru ze dne 3. 3. 2021, upomínkami a Rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 29. 9. 2021.

10. Obratovou historií (výpisem z úvěrového účtu) měl soud za prokázané, že žalovaný čerpal z úvěru částku 520 475 Kč, uhradil celkem částku 17 130,20 Kč. Žalovaný byl v prodlení se splácením úvěru, žalovanému byly zasílány upomínky k zaplacení dlužné částky, což bylo prokázáno citovanými listinami.

11. Výpisy z účtu žalovaného vedeného u [právnická osoba], č účtu [bankovní účet] soud zjistil, že v říjnu 2020 měl počáteční zůstatek - 5 951,91 Kč, konečný zůstatek – 5 397,95 Kč, když celkem na účet přišlo + 15 987 Kč. Příjmy žalovaného činil pouze příjem ze zaměstnání, a v 1 případě žalovaný hradil kartou sázky, ostatní výdaje se týkaly úhrad v potravinách. v listopadu 2020 měl počáteční zůstatek – 5 397,95 Kč, konečný zůstatek – 3 628,45 Kč, když celkem na účet přišlo + 18 475 Kč. Příjmy žalovaného činil pouze příjem ze zaměstnání, a ve 4 případech žalovaný hradil kartou sázky, ostatní výdaje se týkaly úhrad v potravinách či nákupu pohonných hmot. v prosince 2020 měl počáteční zůstatek – 3 628,45 Kč, konečný zůstatek – 5 968,42 Kč, když celkem na účet přišlo + 31 557 Kč. Příjmy žalovaného činil příjem ze zaměstnání, a v 3 případech žalovaný hradil kartou sázky ve společnosti [webová adresa], ostatní výdaje se týkaly úhrad v potravinách či nákupu pohonných hmot. v lednu 2021 měl počáteční zůstatek + 5 968,42 Kč, konečný zůstatek - 3 644,08 Kč, když celkem na účet přišlo + 82 519,48 Kč. Příjmy žalovaného činily buď řádně čerpaný kontokorent či přečerpaný kontokorent (peníze na klik), nemocenské dávky, příjem ze zaměstnání, a v 30 případech žalovaný hradil kartou sázky ve společnosti [webová adresa] v únoru 2021 měl počáteční zůstatek - 3 644,08 Kč a konečný zůstatek + 3 273,44 Kč, když celkem na účet přišlo + 96 189,62 Kč. Příjmy žalovaného činily buď řádně čerpaný kontokorent, příjem ze zaměstnání, hotovostní vklady do 4 000 Kč, či příchozí úhrady od fyzických osob v řádu stokorun, ve 135 případech pak žalovaný hradil kartou sázky ve společnosti [webová adresa] v březnu 2021 měl počáteční zůstatek + 3 273,44 Kč a konečný zůstatek + 16 667,51 Kč, když celkem na účet přišlo + 277 783,60 Kč. Příjmy žalovaného činily buď řádně čerpaný kontokorent ve výši 252 678,60 Kč, příjem ze zaměstnání, v 56 případech pak žalovaný hradil kartou sázky ve společnosti [webová adresa]

12. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

13. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

15. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

17. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

18. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018.

19. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění tvrzení a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila dostatečné důkazy. Soud uzavřel, že v daném případě žalobkyně jednak neměla dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť nijak nezjišťovala jeho osobní stav, zda žalovaný je svobodný, ženatý, zda má či nemá vyživovací povinnosti, jaké má náklady na bydlení. Z výpisů z účtu žalovaného, který předložila naopak měla osvědčenou výši pravidelného měsíčního příjmu žalovaného ze zaměstnání, na druhou stranu měla projevit obezřetnost za situace, kdy se v těchto výpisech za posledních 5 měsíců neobjevovaly žádné výdaje na bydlení, toliko na nákup potravin, ale alarmující mělo být zjištění, že od jeho zůstatky účtů na konci měsíce zůstávají v záporných číslech a pokud je zůstatek v plusu, pak se jedná o velmi nízké částky, od ledna 2021 začal velký nárůst případů, kdy žalovaný začal sázet u sázkových společností, kdy např. v měsíci únoru 2021 to byly sázky ve více jak 130 případech. Nedostatek finančních prostředků pak žalovaný s největší pravděpodobností řešil právě smlouvami o úvěr. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu a proto soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 503 344,80 Kč, když žalovaný čerpal částku 520 475 Kč a žalobkyni vrátil jen 17 130,20 Kč, zbývající část do současné doby nevrátil. Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 30. 9. 2021 (den následující po zesplatnění a výzvy k zaplacení), tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající části tedy soud žalobu zamítl (výrok II.).

20. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

21. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

22. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobce domáhal zaplacení částky 544 955,76 Kč, úroku ve výši 8,5% p.a. z částky 541 281,78 Kč od 30. 9. 2021 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,5% p.a. z částky z částky 541 281,78 Kč od 30. 9. 2021 do zaplacení. Při pětiletém plnění úroku a pětiletém plnění úroků z prodlení ve výši 8,5% p.a., se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 460 089,50 Kč, celkem tedy 1 005 045,26 Kč. Úspěch žalobce v řízení byl tedy jen ve výši 71,25 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci mu pak přísluší náhrada nákladů řízení v rozsahu 42,5 %.

23. Náklady řízení jsou představovány v tomto případě pouze zaplaceným soudním poplatkem ve výši 21 799 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 42,5 %, tj. 9 264,60 Kč.

24. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.