18 C 17/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem ulice a číslo , PSČ obec a číslo zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 16 500 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 9 100 Kč od 15. 9. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 7 400 Kč, se zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 550,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], [příjmení].</b> 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 17. 1. 2017 zaplacení celkem částky 16 500 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], dne 4. 8. 2013 Smlouvu o půjčce. Na základě uzavřené Smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč a to v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Celkovou částku za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy se žalovaný zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 300 Kč, celkem tedy 17 400 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze Smlouvy. Žalovaný na pohledávku za celou dobu trvání smluvního vztahu až do okamžiku jejího postoupení žalobkyni uhradil částku 900 Kč. Žalovaný tak dlužní na jistině částku 9 100 Kč a na poplatcích částku 7 400 Kč. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že před uzavřením Smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka a byly ověřeny doklady uvedenými v kartě zákazníka (zejména výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva, doklad SIPO). Žalovaný uvedl, že má příjem 15 000 Kč měsíčně, další příjem domácnosti uvedl 13 000 Kč, uvedl, že má 2 nezaopatřené děti, výdaje na nájem uvedl ve výši 10 000 Kč, na chod domácnosti 11 000 Kč, splátky/půjčky/alimenty ve výši 1 000 Kč a na telefon 800 Kč, celkem tedy uvedl měsíční výdaje ve výši 22 800 Kč a použitelný příjem ke splácení tak činil 3 200 Kč měsíčně.

2. Aktivní legitimaci prokázala žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 3. 10. 2016.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, proto soud měl za to, že k tomuto postupu nemá námitek.

5. V návaznosti na skutečnost, že věc byla rozhodnuta poté, co 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, zabýval se soud i tím, jaký hmotněprávní předpis aplikovat. Dle § 3028 odst. 3 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, řídí se právní poměry ze smluv vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. S ohledem na to, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo před nabytím účinnosti zákona číslo 89/2012 Sb., aplikoval soud předpis účinný k tomuto dni. Tím je zákon 513/1991 Sb., obchodní zákoník a zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. <i>6. Podle ust. § 497 obchodního zákoníku (dále jen obch.z.) se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7. Podle ust. § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „občanský zákoník“) je ten, kdo se na úkor jiného obohatil, toto obohacení povinen vydat.</i> <i>8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> <i>9. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění platném do 30. 11. 2016 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> 10. Smlouvou o půjčce ([anonymizováno] půjčka) ze dne 5. 8. 2013, standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, Oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 5. 8. 2013 smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaný čerpal jednorázově v hotovosti téhož dne. Žalovaný se zavázal splatit půjčku v 58 pravidelných týdenních splátkách po 300 Kč, první splátka byla splatná 7. kalendářní den ode dne uzavření smlouvy a každou další nejpozději do posledního dne dalšího následujícího týdenního období, tedy celkem částku 17 400 Kč, která je tvořena půjčkou v částce 10 000 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 1 400Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, poplatkem za administrativní činnost 2 000 Kč Smlouva obsahuje i úrokovou sazbu a to ve výši 23,72% p.a. při 58 týdenních splátkách. Smluvní podmínky Smlouvy obsahují v čl. 8 následky prodlení zákazníka, přičemž tyto smluvní podmínky nejsou žalovaným podepsány. Žalovaný v rozporu se smlouvou úvěr řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky.

11. Z karty zákazníka ze dne 5. 8. 2013 bylo zjištěno, že žalovaný uvedl druh bydlení nájemník, uvedl 2 nezaopatřené dětí, zaměstnán je u [právnická osoba], [anonymizováno] jako operátor, jeho příjem ze zaměstnání činí 15 000 Kč, další příjem 11 000 Kč, přídavky 2 000 Kč, výdaje na nájem uvedl 10 000 Kč, na domácnost 11 000 Kč, splátky úvěrů 1 000 Kč, výdaje na telefon 800 Kč. Měl předložit pracovní smlouvu, výplatní pásky a nájemní smlouvu, SIPO.

12. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

13. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

14. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018.

15. Žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila pouze zákaznickou kartu, žádné jiné důkazy soudu nepředložila. Právní předchůdkyně žalobkyně se omezila pouze na prohlášení žalovaného, údaje nijak neověřovala, ačkoliv již údaje uvedené v zákaznické kartě k obezřetnosti poskytovatele nasvědčovaly – žalovaný uváděl, že splácí další úvěr, poskytovatel však nezkoumal u jakého subjektu má žalovaný tento úvěr, jaká je jeho platební morálka při splácení již poskytnutého úvěru, nedoložil soudu žádné pracovní smlouvy, výpisy z účtu, výplatní pásky atd. Uváděl, že má 2 vyživovací povinnosti, poskytovatel však nezkoumal, zda tyto děti má žalovaný ve výchově či zda hradí výživné pro tyto děti a pokud ano, v jaké výši, s kým žije ve společné domácnosti, co jsou další příjmy domácnosti, které uváděl ve výši 11 000 Kč. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně jakkoliv ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti zcela rezignovala. Smlouva byla uzavřena mimo prostory provozovny poskytovatele, nikoli zaměstnancem poskytovatele, ale obchodním zástupcem, nic nebrání obchodnímu zástupci pořídit kopie ověřovaných listin např. pomocí fotografie pořízené mobilním telefonem. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány.

16. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 451 obč. zákoníku, podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Za situace, kdy žalovaný ze smlouvy o půjčce, která byla poskytnuta ve výši 10 000 Kč zaplatit částku 900 Kč, uložil soud žalovanému zaplatit žalobkyni částku 9 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši, která je v souladu s nař. vl. č. 351/2013 Sb. (výrok I). Ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.).

17. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

18. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

19. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 500 Kč a úroku z prodlení ve výši 8% p.a. z částky z částky 9 100 Kč od 15. 9. 2014 do zaplacení. Při pětiletém plnění úroků z prodlení ve výši 8% p.a., se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 3 662,75 Kč, celkem tedy 20 162,75 Kč. Úspěch žalobce v řízení byl tedy jen ve výši 63,3 % (9 100 Kč na jistině a pětileté plnění úroků z prodlení ve výši 3 662,75 Kč, tj. celkem 12 762,75 Kč) a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci mu pak přísluší náhrada nákladů řízení v rozsahu 26,6 %.

20. Náklady žalobkyně byly představovány: zaplaceným soudním poplatkem v částce 800 Kč odměnou advokáta za 2 úkony právní služby po 300 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby) odměnou advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění ve výši 150 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h), § 14b odst. 1) vyhl. č. 177/96 Sb. ve spojení s § 142a o.s.ř., náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Tyto náklady pak představují částku 2 070,50 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 26,6 %, tj. 550,75 Kč. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v této výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 550,75 Kč.

21. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.