18 C 176/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa , obec zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa , obec proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa , obec o zaplacení 42 139,60 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8, 25% p.a. od 21. 6. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 368,55 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25% p.a. od 21. 6. 2021 do zaplacení, s úrokem ve výši 19 543,81 Kč a částkou 690 Kč za náklady spojené s uplatněním pohledávky, se zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 249,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou k podepsanému soudu dne 20. 5. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 139,60 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně – společnost [právnická osoba] – uzavřela s žalovanou dne 20. 4. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla úvěr ve výši 25 000 Kč. Před poskytnutím úvěru provedl ověření úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit částku 46 480 Kč spolu s příslušenstvím a to do 20. 6. 2021 a to ve 14 splátkách po 3 320 Kč měsíčně. Žalovaný však částku neuhradil řádně a včas, zaplatil pouze částku 6 720 Kč. Věřitel tedy zesplatnil úvěr ke dni 20. 6. 2021. Ke dni postoupení pohledávky činil dluh žalovaného 58 885,73 Kč, který se skládal z nesplacené jistiny ve výši 21 648,55Kč nesplacené smluvního úroku ve výši 1 795,82 Kč nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 478,91 Kč nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 987,32 Kč nesplaceného inkasního poplatku ve výši 3 849,40 Kč postoupeného sankčního poplatku ve výši 3 000 Kč postoupených paušálních nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 500 Kč postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 2 884,13 Kč po celkové splatnosti závazku postoupeného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 741,60 Kč postoupené smluvní pokuty ve výši 11 000 Kč Žalobkyně požaduje v tomto řízení pouze: nesplacené jistiny ve výši 21 648,55Kč nesplacené smluvního úroku ve výši 1 795,82 Kč nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 478,91 Kč nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 1 987,32 Kč nesplaceného inkasního poplatku ve výši 3 849,40 Kč postoupeného sankčního poplatku ve výši 3 000 Kč postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 1 432,36 Kč za období od 21. 6. 2021 do 29. 11. 2021 postoupeného kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 787,80 Kč za období od 21. 6. 2021 do 29. 11. 2021 účelně vynaložené náklady na mimosoudní vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč postoupené smluvní pokuty ve výši 3 485,42 Kč Žalovaný do současné doby ani po předchozích výzvách dluh neuhradil.

2. Aktivní legitimaci ve sporu prokázala žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek dne 22. 12. 2021. Tato změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 11. 1. 2022.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>5. Podle ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>6. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění platném do 30. 11. 2016 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>7. Podle ust. § 2048 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.</i> <i>8. Podle ust. § 2049 o.z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.</i> <i>9. Podle ust. § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>10. Podle ust. § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.</i> <i>11. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 12. Z listiny nazvané Smlouva o úvěru ze dne 20. 4. 2020, bylo zjištěno, že se právní předchůdce žalobkyně – společnost [právnická osoba] se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit i s úrokem ve výši 2 407 Kč, zavázal se zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, zaplatit náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 323 Kč a za inkaso plateb v hotovosti zaplatit částku 4 500 Kč, celkem tedy dlužná částka splatná dlužníkem činí 46 480 Kč a má být zaplacena ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 272,44 % p.a. Tyto skutečnosti byly zjištěny i z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

13. Ze žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je svobodný, zaměstnaný, jeho příjem činí 13 146 Kč, jiné příjmy nemá, výdaje na bydlení činí 1 000 Kč a náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady jsou ve výši 3 860 Kč. K výzvě soudu pak žalobkyně předložila pracovní smlouvu žalovaného, výpis z bankovního účtu žalobce, ze kterého bylo možné zjistit pouze jeho přicházející platbu od zaměstnavatele, ostatní údaje zůstaly anonymizovány.

14. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná.

15. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

16. Žalobkyně nepředložila k výzvě soudu důkazy prokazující, že by právní předchůdkyně žalobkyně provedla řádně ověření výdajů žalovaného. Absence objasnění skutečných poměrů, potřeb a s tím spojených životních výdajů žalovaného neumožňuje zjistit poměr mezi příjmy a výdaji žalovaného, když žádné jeho výdaje zkoumány a ověřovány ani nebyly, tedy posoudit to, zda mu zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně se úvěruschopností žalovaného zabývala jen zcela povrchně, očividně ve snaze učinit formálně zadost textu zákona. To samo o sobě diskvalifikuje posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to zejména kvůli absenci (neznalosti) jeho životních (běžných) výdajů, kdy zde nebyl předložen žádný relevantní doklad o výdajové situaci žalovaného. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovatelce spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Soud tedy v daném případě uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, neprokázala, že by provedla řádně posouzení úvěruschopnosti, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku poskytnuté jistiny. Žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně, poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, žalovaný měla vrátit částku 6 720 Kč, proto soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku rovnající se tomuto rozdílu, tj. 18 280Kč s úrokem z prodlení s odkazem na § 1970 o.z. ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 21. 6. 2021, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti (výrok I.) Ve zbývající části soud žalobu zamítl (výrok II.).

17. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

18. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

19. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 648,55 Kč, úroku ve výši 419 543,81 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 21 648,55 Kč od 21. 6. 2021 do zaplacení a náklady na uplatnění pohledávky 690 Kč. Při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 8,25 % p.a., se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 8 930 Kč, celkem tedy 50 812,36 Kč. Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 53,5 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci mu pak přísluší náhrada nákladů řízení v rozsahu 7 %.

20. Náklady žalobkyně byly představovány: zaplaceným soudním poplatkem v částce 1 686 Kč odměnou advokáta za 2 úkony právní služby po 500 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 14b odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby), odměnou advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění ve výši 250 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h), § 14b odst. 1 písm. c) vyhl. č. 177/96 Sb. ve spojení s § 142a o.s.ř., náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Tyto náklady pak představují částku 3 561,50 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 7 %, tj. 249,30 Kč. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v této výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 249,30 Kč.

21. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.