18 C 193/2022

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno jméno sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení 225 555,80 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 148 797 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 148 797 Kč od 6. 11. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 76 758,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 7 033,80 Kč od 6. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 17 861,17 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno].</b> 1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 15. 6. 2022 domáhala proti žalovanému zaplacení částky ve výši 225 555,80 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že mezi účastníky byla uzavřena 15. 5. 2018 smlouva o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr na spotřebitelské zboží, kde byla přesně stanovena výše a počet splátek. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 879 Kč splatných ke každému 15. dni v měsíci počínaje 15. 6. 2018. Žalovaný své povinnosti ze smlouvy o úvěru neplnil a dostal se do prodlení, proto žalobkyně v souladu se smlouvou tuto smlouvu ukončila ke dni 16. 10. 2019 – došlo k zesplatnění všech závazků žalovaného ke dni 16. 10. 2019. Od této doby žalovaný na dluh ničeho neuhradil. Dlužná částka představuje tedy splátky do zesplatnění ve výši 19 395 Kč doplatek jistiny ve výši 134 572,80 Kč smluvní pokutu ve výši 66 559 Kč úrok z prodlení ve výši 655 Kč poplatek z odeslání sdělení o zesplatnění 200 Kč smluvní pokutu ve výši 2 311 Kč dopojištění ve výši 1 863 Kč. Žalovaný dlužnou částku ve výši 225 555,80 Kč do současné doby neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek. <i>4. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>6. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>8. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.</i> <i>9. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.</i> <i>10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>11. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> <i>12. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 13. Po provedeném dokazování měl soud prokázán následující skutkový stav:

14. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 15. 5. 2018, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, protokolu o předání a převzetí automobilu, potvrzení o proplacení úvěru, bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi věřitelem [právnická osoba] [anonymizováno], a dlužníkem [celé jméno žalovaného] smlouva o úvěru za účelem pořízení osobního automobilu, výše úvěru byla sjednána ve výši 148 797 Kč, úroková sazba byla sjednána ve výši 23,41% p.a., úvěr měl být vrácen v 84 měsíčních splátkách po 3 616 Kč. Úvěr měl být doplacen do 15. 5. 2025 a celkem měl žalovaný zaplatit věřiteli částku 304 544 Kč. Současně žalovaný sjednal zákonné pojištění s platbou 263 Kč měsíčně. První splátka úvěru měla být provedena 15. 6. 2018 a splátky byly splatné ke každému 15. dni každého kalendářního měsíce. Žalovaný dne 15. 5. 2018 převzal osobní automobil zn. Volkswagen Polo [registrační značka] a [právnická osoba], [anonymizováno] poskytla dne 17. 5. 2018 úvěr ve výši 148 797 Kč 15. Z listiny nazvané zesplatnění pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že z důvodu prodlení na straně žalovaného došlo k zesplatnění dosud nesplatných dlužných částek a k vyčíslení celkové pohledávky k úhradě a to k datu 16. 10. 2019. Žalovaný byl vyzván k úhradě částky 161 501,80 Kč.

16. Z listiny nazvané odstoupení od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke zboží ze dne 31. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně v souladu s úvěrovou smlouvou odstoupila od předmětné dohody a vyzvala žalovaného, aby zajistil provedení změny vlastníka financovaného vozidla v registru vozidel, neboť žalovaný k výzvě žalobkyně neodevzdal předmět financování v termínu dle čl. 2 odst. 2.

14. úvěrové smlouvy.

17. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

19. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

21. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

22. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěryschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp.zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp.zn. III. ÚS 4129/2018.

23. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění tvrzení a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila dostatečné důkazy. Pouze uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr vyhodnotila na základě informací získaných z nebankovních registrů, registru SOLUS, interní registrů, insolvenčního rejstříků, evidence platných dokladů, adres obecních úřadů, registru hledaných osob, centrální evidence exekucí, ale také z příjmu a výdajů žalovaného. Žalovaný nebyl v žádném z registru nalezen, pokud jde o příjmy žalovaného, pak k tomuto nepředložila žalobkyně žádné důkazy, stejně tak nebyly předloženy žádné důkazy k prokázání zkoumání výdajů žalovaného. Soud tedy uzavřel, že v daném případě žalobkyně jednak neměla dostatečné informace pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť nijak nezjišťovala majetkové poměry žalovaného, pouze vycházela z jeho tvrzení, že je svobodný, má příjem 14 000 Kč jako dělník, jeho výdaje na bydlení činí 900 Kč a splátky ostatních úvěrů jsou ve výši 3 000 Kč měsíčně. Žádnou z těchto informací nijak žalobkyně neprověřila, nezjistila, jaká je platební morálka žalovaného, pokud jde o již poskytnutý úvěr, zda skutečně jeho příjem je ten, který uvádí, nepředložila nájemní smlouvu, pokud jde o ověření nákladů na bydlení, neprověřila žádné jeho další výdaje na jeho život. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu a proto soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 148 797 Kč, když žalovaný čerpal částku 148 797 Kč a na tuto žalobkyni, dle jejího tvrzení, neuhradil ničeho. Současně žalovanému byla uložena povinnost zaplatit i úrok z prodlení z této částky ve výši stanovené nař. vl. č. 351/2013 Sb. a to od 6. 11. 2019 (den následující po výzvě k zaplacení), tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve zbývající části tedy soud žalobu zamítl (výrok II.).

24. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

25. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

26. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 225 555,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 10% p.a. z částky 155 830,8 Kč od 6. 11. 2019 do zaplacení. Při pětiletém plnění úroků z prodlení se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 77915,04 Kč, celkem tedy byl předmět sporu ve výši 303 470,84 Kč. Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 73,5 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci jí pak přísluší náhrada nákladů řízení v rozsahu 47 %.

27. Jejich výše je představována zaplaceným soudním poplatkem v částce 9 023 Kč odměnou advokáta za 2 úkony právní služby po 9 220 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby) odměnou advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění ve výši 4 610 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl č. 177/96 Sb. ve spojení s § 142a o.s.ř. náhradou jeho hotových výdajů za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Soud zde dodává, že jako účelný náklad neposoudil odměnu za písemné podání ve věci, které obsahovalo doplnění tvrzení k výzvě soudu. Žalobkyně zahájila řízení návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu. Ten lze ve smyslu § 172 odst. 1 ve spojení s § 174a odst. 3 o.s.ř. vydat jen tehdy, vyplývá-li uplatněné právo na zaplacení peněžité částky ze skutečností uvedených žalobcem. Právo žalobkyně musí z uvedených skutečností vyplývat zcela, včetně veškerého příslušenství, jinak nelze platební rozkaz vydat. Této skutečnosti si žalobkyně zastoupená od počátku advokátem nepochybně musela být vědoma. Pokud žaloba neobsahovala všechny rozhodné skutečnosti a žalobkyně je dodatečně prostřednictvím svého zástupce doplňovala, pak nepochybně nelze přenášet na žalovaného následky nekvalitní práce zástupce žalobkyně. Pokud by žaloba všechny skutečnosti obsahovala, pak bylo podání ze dne 9. 11. 2022 zcela zbytečné. V každém případě však požadavek na náhradu nákladů vzniklých s tímto podáním neodpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř Tyto náklady pak představují částku 38 002,50 Kč a při poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, pak žalobkyni soud přiznal náhradu nákladů řízení odpovídající 47 %, tj. 17 861,17 Kč.

28. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.