18 C 198/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem Anonymizováno zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 15 182,92 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 822,92 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 1 360 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 280,51 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 472,54 Kč, s úrokem ve výši 21,40 % p.a. z částky 13 822,92 Kč od 14. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z částky 13 822,92 Kč od 14. 12. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala žalobou doručenou soudu dne 28. 3. 2025 zaplacení celkem částky 15 182,92 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 29. 2. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . smlouvu o půjčce (správně zápůjčce) č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“). Před uzavřením smlouvy splnila právní předchůdkyně žalobkyně svou zákonnou povinnost ve smyslu § 84 a násl. zák. č. 257/2016 Sb., posoudila s odbornou péčí schopnost žalované splácet úvěr. Podle ní poskytla původní věřitelka žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a žalovaná se zavázala vrátit věřitelce poskytnuté finanční prostředky spolu s úrokem ve výši 21,4 % p.a. Žalovaná však své závazky nehradila řádně a včas, došlo tak k zesplatnění ke dni 14. 10. 2024. Žalovaná uhradila pouze částku 1 177,08 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá zaplacení:- jistiny ve výši 13 822,92 Kč- kapitalizovaného úroku ve výši 1 280,51 Kč- kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 472,54 Kč- dlužných poplatků ve výši 1 360 Kč.Přes upomínky žalovaná žalobkyni spornou částku doposud dluží.K výzvě soudu žalobkyně opětovně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutou zápůjčku dle § 84–89 zák. č. 257/2016 Sb., žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, a tyto informace byly uvedeny v souhrnném přehledu „identifikace žádosti“ a v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. Dále pak provedla lustraci v databázích SOLUS, bankovních a nebankovních registrech.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2025 došlo s účinností k témuž dni k postoupení pohledávek na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena dopisem.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupce žalobkyně se v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu práva na účasti jednání vzdal, žalovaná se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek.

5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Návrhem na uzavření smlouvy o půjčce ze dne 29. 2. 2024, Akceptací návrhu na uzavření smlouvy o půjčce, Rámcovou smlouvou o poskytování bankovních a platebních služeb , právnická osoba, . ze dne 19. 3. 2018, Vyrozuměním o postoupení pohledávky, předžalobní výzvou, bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . a žalovaná uzavřely dne smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované zápůjčku ve výši 15000 Kč, kterou žalovaná čerpala bezhotovostně, zavázala se splatit zápůjčku v pravidelných měsíčních splátkách po 1 400 Kč, s tím, že datum pravidelné splátky je ten den v měsíci, který má stejné pořadové číslo jako den, kdy byla půjčka (správně zápůjčka) převedena na účet žalované. Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu, a to ve výši 21,4 % p.a. Žalovaná v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácela, právní předchůdkyně žalobkyně tedy přistoupila k zesplatnění, a to dopisem ze dne 14. 10. 2024 a dluž byl k touto datu vyčíslen na částku 16 935,97 Kč. byla vyzvána ke splacení celé pohledávky, což bylo prokázáno prohlášením o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzvou k uhrazení dluhu.

12. Z identifikace žádosti bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, má vlastní bydlení, je zaměstnancem a uvedla příjem 35 000 Kč měsíčně, výdaje na bydlení uvedla 4 000 Kč, na živobytí 5 000 Kč a na rodinné náklady a ostatní 5 000 Kč.

13. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

14. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky, tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud zato, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jako občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.

17. Soud se nejprve zabýval platností jednotlivých smluv. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nutno aplikovat vedle občanského zákoníku i zákon o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel úvěru byl povinen jednat s odbornou péčí, čestně a transparentně, nezneužít své odborné ani hospodářské postavení (§ 433 o. z.; § 75 a 76 zákona o spotřebitelském úvěru) a před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých a přiměřených informací (§ 86 a 87 cit. zákona). Spotřebitelský úvěr lze poskytnout pouze tehdy, nevyplývají-li z posouzení důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet; porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy, přičemž spotřebitel je povinen vrátit jen poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.

18. Zákon č. 257/2016 Sb. vychází ze zásady ochrany slabší strany, neboť spotřebitel je ve vztahu k poskytovateli fakticky znevýhodněn. Povinnost posoudit úvěruschopnost je proto uložena poskytovateli úvěru, od něhož se očekává profesionální, objektivní a obezřetné posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

19. Povinnost soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru tuto povinnost splnil, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018), Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015) i Ústavního soudu ČR. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že povinnost prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet chrání nejen spotřebitele a věřitele, ale i společnost jako celek; její opomenutí představuje zásah do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

20. Tyto závěry jsou použitelné i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., což potvrzuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, podle něhož je vnitrostátní soud povinen z úřední povinnosti zkoumat porušení předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit z něj důsledky stanovené vnitrostátním právem.

21. Posouzení úvěruschopnosti musí vycházet zejména z poměru mezi příjmy a výdaji spotřebitele, a to s ohledem na jeho aktuální i předvídatelnou finanční situaci. Poskytovatel úvěru nesmí vycházet pouze z nepodložených tvrzení spotřebitele a je povinen tato tvrzení ověřit (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). Není-li ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.

15. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalované pouze zopakovala tvrzení uvedené v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a odkázala na předložené důkazy. Doplnila jen to, že byly provedeny lustrace v databázích bankovních a nebankovních registrů a v registru SOLUS, žádné důkazy o výsledku těchto lustrací nepředložila. Nepředložila ani důkazy prokazující příjem žalované, její výdaje. Nebylo v řízení tedy prokázáno, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalované, na tyto skutečnosti rezignovala. Podepsaný soud má tedy s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 , k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26.. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalované nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalované se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaná povinna žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právní předchůdkyně obdržela a doposud nevrátila jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud tedy uložil žalované zaplatit pouze částku 13 822,92 Kč, která byla žalované poskytnuta a žalovaná jí do současné doby nevrátila – žalovaná uhradila na poskytnutou částku 10 000 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 1 117,08 Kč (výrok I.).

16. Ve zbývající části nárok žalobkyně zamítl (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

17. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

18. Příslušenství pohledávky má akcesorickou povahu, avšak jde o samostatné hmotněprávní nároky, které lze samostatně uplatnit a o nichž musí soud rozhodnout, jsou-li žalobou uplatněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009; § 152 odst. 2 o. s. ř.). Při posuzování úspěchu ve věci nelze vycházet pouze z jistiny, nýbrž je nutno hodnotit celý předmět řízení včetně příslušenství (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015; nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba míru úspěchu posuzovat u každého z nich samostatně (srov. Drápal, Bureš a kol., Občanský soudní řád I. Komentář, C. H. Beck, 2009, s. 979–980).

19. S ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 182,92 Kč s příslušenstvím, tj. jistina + úrok + úrok z prodlení při pětiletém plnění. Předmětem sporu byla tedy částka 38 785,55 Kč (15 182,92 + 14 790,52 + 8 812,11 Kč), úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 35,6 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

20. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.