18 C 203/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 60 939 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 60 939 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % p.a. z částky 60 939 Kč od 3. 5. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 31 209,38 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta A, .

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala žalobou doručenou soudu dne 24. 7. 2025 zaplacení celkem částky 60 939 Kč s příslušenstvím. a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout plněním podle absolutně neplatných smluv o spotřebitelském úvěru. Tvrdila, že mezi účastnicemi byly uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to smlouva č. , hodnota, ze dne 30. 5. 2022 a smlouva č. , hodnota, ze dne 6. 6. 2022, na jejichž základě jí žalovaná poskytla finanční prostředky v celkové výši 65 554 Kč. Žalobkyně však na splátkách a navazujících platbách uhradila žalované celkem 126 493 Kč, tedy částku výrazně převyšující poskytnutou jistinu. Tvrdila, že obě smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou od počátku neplatné podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná před jejich uzavřením řádně a s odbornou péčí neposoudila její úvěruschopnost ve smyslu § 86 odst. 1 citovaného zákona. Podle žalobkyně žalovaná vycházela toliko z jejích tvrzení, aniž by si obstarala a ověřila relevantní podklady, zejména potvrzení o příjmech, výpisy z účtů či údaje z příslušných databází, ačkoliv tak učinit měla. Dovozovala, že v důsledku absolutní neplatnosti smluv mohla žalovaná požadovat toliko vrácení poskytnutých finančních prostředků, nikoliv úroky, poplatky ani plnění z navazujících ujednání. Rozdíl mezi skutečně poskytnutou jistinou a částkou, kterou žalobkyně žalované uhradila, ve výši 60 939 Kč, tak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované, jež je žalovaná povinna žalobkyni vydat. Žalobkyně zároveň uváděla, že smluvní ujednání o úrokové sazbě a skutečné výši RPSN jsou rovněž v rozporu s dobrými mravy, případně způsobují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele, a i z tohoto důvodu zakládají absolutní neplatnost předmětných smluv. Poukazovala přitom na soudní judikaturu vztahující se k excesivní výši RPSN a k povinnosti soudu přihlížet k neplatnosti spotřebitelských úvěrových smluv z úřední povinnosti.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, namítala, že obě smlouvy o spotřebitelském úvěru byly uzavřeny platně, v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, a to elektronickou formou prostřednictvím klientské zóny, s čímž žalobkyně výslovně souhlasila. Žalovaná tvrdila, že žalobkyni byly poskytnuty finanční prostředky odpovídající smluvním ujednáním a že žalobkyně se následně dostala do prodlení se splácením, v důsledku čehož byla pohledávka zesplatněna. Popírala tvrzení žalobkyně o porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, uvedla, že před uzavřením obou smluv shromáždila dostatečné, spolehlivé a přiměřené podklady, zejména doklady totožnosti, výpisy z bankovních účtů, doklady o příjmech, a provedla rovněž lustrace žalobkyně v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a v registrech SOLUS a REPI. Toto posouzení úvěruschopnosti proběhlo na základě interního skóringového systému, který je dlouhodobě používán, auditován a podléhá dohledu České národní banky. K námitkám nepřiměřenosti úrokové sazby a RPSN žalovaná uvedla, že sjednaná úroková sazba 23 % ročně a RPSN ve výši 38,64 % odpovídají obvyklým podmínkám na trhu nebankovních úvěrů a nejsou v rozporu s dobrými mravy ani s § 1813 občanského zákoníku. Doplňkové služby nebyly povinné a jejich cena se do RPSN nezahrnovala v souladu se zákonem. Odkázala rovněž na soudní judikaturu, z níž dle jejího názoru plyne, že obdobná smluvní ujednání byla shledána platnými. Dle jejího názoru tedy žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, neboť žalobkyně plnila na základě platných smluvních závazků.

3. Žalovaná v řízení tvrdila, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, provedla posouzení úvěruschopnosti žalobkyně ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to na základě údajů o její osobní a finanční situaci. Vycházela zejména z identifikačních a osobních údajů žalobkyně a z údajů o jejích existujících finančních závazcích. Ze žalovanou předložených podkladů plyne, že při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně žalovaná vycházela z toho, že žalobkyně měla ke dni posouzení evidovány další úvěrové závazky, konkrétně závazek vůči společnosti Fair Credit s pravidelnou měsíční splátkou ve výši 2 432 Kč a závazek vůči společnosti , právnická osoba, s pravidelnou měsíční splátkou ve výši 3 491 Kč, přičemž celková výše pravidelných měsíčních splátek těchto závazků činila 5 923 Kč. Žalovaná uvedla, že tyto údaje byly zahrnuty do celkového vyhodnocení finanční situace žalobkyně, a to společně s osobními údaji žalobkyně a s výsledky lustrací provedených v dostupných registrech. Posouzení mělo být provedeno prostřednictvím interního skóringového systému žalované, který zohledňuje existenci pravidelných finančních závazků spotřebitele spolu s dalšími faktory ovlivňujícími jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr. Na základě takto vyhodnocených údajů žalovaná dospěla k závěru, že žalobkyně je schopna plnit závazky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, .

4. Žalovaná v řízení dále tvrdila, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, provedla posouzení úvěruschopnosti žalobkyně ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to na základě aktuálních údajů o její finanční a osobní situaci. Vycházela zejména z údajů o průměrného příjmu žalobkyně za poslední tři měsíce, který byl vyčíslen částkou 31 943 Kč měsíčně, nákladů na bydlení žalobkyně ve výši 7 154 Kč měsíčně, označených jako pravidelná částka, pravidelných finančních závazků žalobkyně ve výši celkem 5 923 Kč měsíčně, výdajů žalobkyně na sázky, vyčíslených částkou 3 217 Kč, skutečnosti, že žalobkyně neměla ke dni posouzení evidovány žádné jednorázové závazky z titulu mikroúvěrů, finančního zůstatku žalobkyně, který byl žalovanou vyhodnocen částkou 9 756 Kč. Žalovaná uvedla, že tyto údaje byly zahrnuty do celkového vyhodnocení finanční situace žalobkyně, a to společně s osobními a sociálními údaji žalobkyně, kdy bylo zjištěno, že tato je svobodná a s výsledky lustrací v dostupných registrech. Posouzení mělo být provedeno prostřednictvím interního skóringového systému žalované, který zohledňuje poměr příjmů a pravidelných výdajů spotřebitele, výši jeho závazků a další faktory ovlivňující schopnost splácet spotřebitelský úvěr. Na základě takto vyhodnocených údajů žalovaná dospěla k závěru, že žalobkyně je schopna plnit závazky vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, .

5. Žalovaná se k jednání soudu dne 2. 4. 2026 nedostavila, omluvila se z jednání, soud tedy jednal v její nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. Navrhovala uzavření Dohody o narovnání, kdy by žalobkyni bylo vyplaceno 70 % bezdůvodného obohacení, s čímž však žalobkyně nesouhlasila.

6. Podle § 2395 o.z, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 29. 5. 2022, Smlouvou o zřízení doplňkové služby , Anonymizováno, ze dne 29. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná poskytla žalobkyni úvěr, a to ve výši 45 000 Kč, přičemž částka 36 000 Kč byla vyplacena na účet spotřebitele č. , č. účtu, a částka 9 000 Kč byla započtena na náklady poskytovatele. Úvěr byl sjednán na dobu 72 měsíců, tj. do 15. 5. 2028, sjednána byla úroková sazba 23 % p.a. a žalobkyně se zavázala zaplatit úvěr ve splátkách po 1 158 Kč měsíčně, spatných vždy k 15. dni v měsíci, celkem se žalobkyně zavázala zaplatit 83 376 Kč. Dále žalobkyně sjednala doplňkové služby , Anonymizováno11. Smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 4. 6. 2022, Smlouvou o zřízení doplňkové služby , Anonymizováno, ze dne 4. 6. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná poskytla žalobkyni úvěr, a to ve výši 90 000 Kč, přičemž částka 29 554 Kč byla vyplacena na účet spotřebitele č. , č. účtu, a částka 13 000 Kč byla započtena na náklady poskytovatele, částka 46 946 Kč na úhradu předchozího závazku ze smlouvy č. , hodnota, ze dne 29. 5. 2022. Úvěr byl sjednán na dobu 72 měsíců, tj. do 15. 5. 2028, sjednána byla úroková sazba 26 % p.a. a žalobkyně se zavázala zaplatit úvěr ve splátkách po 2 480 Kč měsíčně, spatných vždy k 15. dni v měsíci, celkem se žalobkyně zavázala zaplatit 178 560 Kč.

12. Z výpisu z účtu Air bank, a.s. č. , č. účtu, , který je veden na jméno žalobkyně bylo zjištěno, že dne 6. 6. 2022 byla na její účet přijata částka 29 554 Kč z účtu č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, a dne 30. 5. 2022 částka 36 000 Kč pod VS , var. symbol, . Dále pak bylo zjištěno, že v období od 30. 5. 2022 do 15. 1. 2025 bylo z účtu žalované zaplaceno na účet č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, celkem 126 493 Kč13. Z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 10. 2025, č. j. 10 C 190/202598, bylo zjištěno, že v uvedeném řízení se žalobkyně , Jméno žalované, . domáhala po žalované , Jméno žalobkyně, zaplacení částky 65 896,56 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 4. 6. 2022. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že žalovaná se dostala do prodlení se splácením úvěru, a žalobkyně proto úvěr zesplatnila a uplatnila vůči žalované nárok na zaplacení zbývající jistiny, kapitalizovaného úroku, úroku z prodlení a nákladů upomínání. Žalovaná v tomto řízení namítala neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to z důvodu porušení povinnosti žalobkyně posoudit řádně a s odbornou péčí její úvěruschopnost podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Uváděla, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezjistila a neověřila její skutečné výdaje a míru zadlužení, ačkoliv měla k dispozici informace o stávajících úvěrových závazcích a výdajích na hazardní hry. Okresní soud ve Zlíně žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud konstatoval, že žalobkyně sice disponovala některými údaji o příjmech žalované a provedla lustrace v příslušných registrech, avšak neověřovala skutečné pravidelné výdaje žalované, zejména náklady na bydlení, stravu, dopravu, léky a další běžné životní potřeby, a spokojila se s formálním vyhodnocením dostupných výpisů z bankovního účtu. Současně zdůraznil, že samotné informace získané převážně od spotřebitele, případně jejich mechanické zpracování pomocí interního skóringového systému, nepostačují k naplnění požadavku odborné péče, který zákon o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele úvěru. V této souvislosti odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je poskytovatel povinen údaje předložené spotřebitelem aktivně ověřovat a objektivizovat. Na základě uvedeného Okresní soud ve Zlíně uzavřel, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, byla uzavřena v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a je proto absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 téhož zákona, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Z tohoto důvodu žalobkyně neměla právo požadovat po žalované jakékoli plnění nad rámec skutečně poskytnuté jistiny, a její žaloba byla zamítnuta.

14. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

15. Soud se nejprve zabýval platností jednotlivých smluv. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nutno aplikovat vedle občanského zákoníku i zákon o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel úvěru byl povinen jednat s odbornou péčí, čestně a transparentně, nezneužít své odborné ani hospodářské postavení (§ 433 o. z.; § 75 a 76 zákona o spotřebitelském úvěru) a před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých a přiměřených informací (§ 86 a 87 cit. zákona). Spotřebitelský úvěr lze poskytnout pouze tehdy, nevyplývajíli z posouzení důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet; porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy, přičemž spotřebitel je povinen vrátit jen poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.

16. Zákon č. 257/2016 Sb. vychází ze zásady ochrany slabší strany, neboť spotřebitel je ve vztahu k poskytovateli fakticky znevýhodněn. Povinnost posoudit úvěruschopnost je proto uložena poskytovateli úvěru, od něhož se očekává profesionální, objektivní a obezřetné posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Povinnost soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru tuto povinnost splnil, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018), Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015) i Ústavního soudu ČR. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že povinnost prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet chrání nejen spotřebitele a věřitele, ale i společnost jako celek; její opomenutí představuje zásah do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Tyto závěry jsou použitelné i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., což potvrzuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C679/18, podle něhož je vnitrostátní soud povinen z úřední povinnosti zkoumat porušení předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit z něj důsledky stanovené vnitrostátním právem.

18. Posouzení úvěruschopnosti musí vycházet zejména z poměru mezi příjmy a výdaji spotřebitele, a to s ohledem na jeho aktuální i předvídatelnou finanční situaci. Poskytovatel úvěru nesmí vycházet pouze z nepodložených tvrzení spotřebitele a je povinen tato tvrzení ověřit (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539). Neníli ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.

19. Soud v tomto konkrétním případě dospěl k závěru, že úvěruschopnost posouzena dostatečně nebyla. Z provedeného dokazování a ze samotných tvrzení žalované plyne, že posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nebylo pojato komplexně a nevedlo k reálnému ověření, zda žalobkyně bude schopna dlouhodobě a bez vážných pochybností splácet závazky z uzavřených smluv o spotřebitelském úvěru. Samotné zjištění existence předchozích úvěrů, doplněné o základní údaje o příjmech a některých nákladech, nemůže bez dalšího obstát jako posouzení úvěruschopnosti odpovídající zákonným požadavkům odborné péče. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, přičemž úvěr smí být poskytnut pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Tento požadavek nelze naplnit toliko formálním shromážděním některých údajů či jejich mechanickým vyhodnocením prostřednictvím interního skóringového systému, aniž by byly řádně a ověřitelně posouzeny skutečné životní náklady spotřebitele, struktura jeho výdajů a celková míra zadlužení. Soud v této souvislosti přihlédl k tomu, že platnost týchž úvěrových smluv a otázka splnění povinnosti žalované posoudit úvěruschopnost žalobkyně již byly pravomocně posouzeny Okresním soudem ve Zlíně v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 190/2025, v němž soud dospěl k závěru, že žalovaná povinnost podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnila, a uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou proto absolutně neplatné podle § 87 odst. 1 téhož zákona. Okresní soud ve Zlíně zdůraznil, že žalovaná sice disponovala některými dílčími údaji o příjmech žalobkyně, avšak řádně nezkoumala její skutečné výdaje a míru zadlužení, přičemž se spokojila s nedostatečně ověřenými informacemi a formálním hodnocením. Podepsaný soud neshledal žádný důvod, proč by se měl od těchto závěrů odchýlit. Naopak, skutkové okolnosti posuzované v nyní projednávané věci se s okolnostmi hodnocenými Okresním soudem ve Zlíně překrývají, a právní závěry uvedeného soudu jsou plně použitelné i v tomto řízení. Je třeba dodat, že Okresní soud ve Zlíně ve shora uvedeném řízení posuzoval platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ; tato smlouva však bezprostředně navazovala na předchozí smlouvu č. , hodnota, , jejíž závazek byl druhou smlouvou konsolidován. Obě smlouvy tak tvoří jeden funkční a ekonomický celek, a závěry učiněné Okresním soudem ve Zlíně k otázce řádného posouzení úvěruschopnosti jsou proto plně relevantní i pro posouzení platnosti předchozí smlouvy v tomto řízení.

20. Soud proto uzavírá, že žalovaná poskytla žalobkyni spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou tak neplatné podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž k této neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.V důsledku závěru o neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a č. , hodnota, podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je nutno právní vztah mezi účastníky posoudit z hlediska bezdůvodného obohacení. V projednávané věci soud dospěl k závěru, že neplatnost obou úvěrových smluv znamená, že právní důvod k plnění, které si účastníci na jejich základě poskytli, od počátku absentoval. Žalovaná tak byla oprávněna požadovat po žalobkyni toliko vrácení skutečně poskytnuté jistiny spotřebitelských úvěrů, nikoliv úroky, poplatky ani jiná plnění vyplývající z neplatných smluvních ujednání. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že žalobkyni byly na základě obou úvěrových smluv poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 65 554 Kč, zatímco žalobkyně na plněních vůči žalované uhradila částku 126 493 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami, tj. 60 939 Kč, představuje plnění, které žalobkyně poskytla žalované bez platného právního důvodu, a které tak zakládá bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalovaná se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila částkou 60 939 Kč, již je povinna žalobkyni vydat. Tento závěr je plně v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž v případě absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru má věřitel právo toliko na vrácení poskytnuté jistiny, zatímco jakékoliv další plnění poskytnuté spotřebitelem představuje bezdůvodné obohacení. V souladu s § 1970 o.z., ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přiznal soud žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 60 939 Kč od 3. 5. 2025 do zaplacení. Požadavek žalobkyně na přiznání úroku z prodlení soud shledal důvodným, neboť žalovaná byla vyzvána k plnění, svou povinnost včas nesplnila a neexistuje žádný zákonný důvod, pro který by přiznání úroku z prodlení bylo vyloučeno.

21. O nákladech řízení soud rozhodoval ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšné žalobkyni přiznal vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Jejich výše je představována jednak zaplaceným soudním poplatkem v částce 2 438 Kč odměnou advokáta za 4 úkony právní služby po 3 540 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé – podání žaloby, vyjádření, účast u jednání), tj. 14 160 Kč odměnou advokáta ve výši jedné poloviny za jednoduchou výzvu k plnění ve výši 1 770 Kč dle § 11 odst. 2 písm. h) vyhl č. 177/96 Sb. ve spojení s § 142a o.s.ř., náhradou jeho hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 2 250 Kč cestovným k jednání soudu osobním automobilem zn. Mercedes Benz, RZ , SPZ, při průměrné spotřebě 5 l/100 km, ujetí 460 km k jednání z Veselí nad Moravou do Pardubic a zpět, ceně 34,10 Kč/motorové nafty, sazbě základní náhrady 5,90 Kč/km, tj. celkem 3 498 Kč náhradou za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. za 14 půlhodiny po 150 Kč, tj. 2 100 Kč s ohledem na skutečnost, že zástupce žalobce je plátcem DPH, zvyšují se dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení o DPH vypočtenou z odměny zástupce za zastupování a z náhrad hotových výdajů, neboť tuto částku je zástupce povinen odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tj. 4 993,38 Kč.Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o.s.ř. výjimečně nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 31 209,38 Kč.

22. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.