18 C 21/2023

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení , anonymizováno . sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení , jako opatrovníkem sídlem adresa o zaplacení 115 970,49 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni</b> <b>a) částku 7 124 Kč,</b> <b>b) částku 35 148,41 Kč,</b> <b>do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni</b> <b>a) částku 14 090,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 28,16 Kč, s úrokem ve výši 1 705,88 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 21 214,29 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 19,9 % p.a. z částky 17 436,06 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení,</b> <b>b) částku 38 148,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 86,40 Kč, s úrokem ve výši 4 507,07 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 73 626,64 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,2 % p.a. z částky 62 658,20 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení,</b> <b>c) částku 6 203,95 Kč s úrokem z prodlení ve výši 30,93 Kč, s úrokem ve výši 430,97 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 6 203,95 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 11,9 % p.a. z částky 4 399,95 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení,</b> <b>d) částku 14 925,61 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 11 481,24 Kč od 2. 9. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 16,9 % p.a. z částky 11 481,24 Kč od 2. 9. 2021 do zaplacení,</b> <b>se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. Zástupci žalovaného se přiznává odměna ustanoveného opatrovníka za úkony právní služby ve výši 17 220 Kč, náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč a DPH ve výši 3 805,20 Kč.</b> <b>V. Žalobkyně je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích odměnu ustanoveného opatrovníka ve výši 17 869 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 29. 9. 2022 zaplacení celkem částky 115 970,49 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že a) žalovaný uzavřel dne 25. 3. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva č. 1“). Podle ní poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit bance poskytnuté finanční prostředky spolu úrokem 19,9% p.a. a to v 36 měsíčních splátkách po 1 177 Kč. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Banka přistoupila dne 9. 9. 2021 k zesplatnění dluhu. Žalovaný za dobu trvání smlouvy uhradil částku 22 876 Kč. Žalovaná částka 21 214,29 Kč se sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 17 436,06 dlužných poplatků a smluvní pokuty ve výši 3 778,23 Kč kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 1 705,88 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 28,16 Kč Dále pak žalobkyně požaduje úrok ve výši 19,9% p.a. z částky 17 436,06 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 21 214,29 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. b) žalovaný uzavřel dne 2. 1. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) smlouvu o půjčce na konsolidaci [číslo] (dále jen„ Smlouva č. 2“). Podle ní poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 107 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit bance poskytnuté finanční prostředky spolu úrokem 11,2% p.a. a to v 42 měsíčních splátkách po 3 317 Kč. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Banka přistoupila dne 9. 9. 2021 k zesplatnění dluhu. Žalovaný za dobu trvání smlouvy uhradil částku 71 851,59 Kč. Žalovaná částka ve výši 73 626,64 Kč sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 62 658,20 Kč dlužných poplatků a smluvní pokuty ve výši 10 968,44 Kč kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 507,07 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 86,40 Kč Dále pak žalobkyně požaduje úrok ve výši 11,2% p.a. z částky 62 658,20 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 73 626,64 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. c) žalovaný uzavřel dne 25. 2. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen„ Smlouva č. 3“). Podle ní poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit bance poskytnuté finanční prostředky spolu úrokem 11,9% p.a. a to v 24 měsíčních splátkách po 983 Kč. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Banka přistoupila dne 9. 9. 2021 k zesplatnění dluhu. Žalovaný za dobu trvání smlouvy uhradil částku 20 887,71 Kč. Žalovaná částka ve výši 6 203,95Kč sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 4 399,95 Kč dlužných poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 804 Kč kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 430,97 Kč kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 30,93 Kč Dále pak žalobkyně požaduje úrok ve výši 11,9% p.a. z částky 4 399,95 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 6 203,95 Kč od 10. 9. 2021 do zaplacení. Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. d) žalovaný uzavřel dne 15. 2. 2018 s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] (dále jen„ banka“) smlouvu o kontokorentu [číslo] (dále jen„ Smlouva č. 4“). Podle ní poskytla banka žalovanému kontokorentní úvěr do limitu 10 000 Kč, tento kontokorentní úvěr byl zřízen k jeho běžnému účtu č. [bankovní účet] a žalovaný byl oprávněn čerpat peněžní prostředky na tomto účtu do debetního zůstatku až do částky 10 000 Kč. Zavázal se splácet bance úvěr tak, že za období předchozích 3 měsíců zajistí na běžném účtu kreditní obrat ve výši 25% celkové výše kontokorentu, splátky měly být hrazeny formou připsání jakékoliv příchozí transakce na běžném účtu žalovaného. Úroková sazby byla stanovena ve výši 16,9% p.a. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas, nezajistil na běžném účtu sjednaný kreditní obrat, došlo k přečerpání celkového limitu kontokorentu, nenapravil tento stav ani po předchozích výzvách banky, proto vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části dlužné částky. Banka přistoupila dne 1. 9. 2021 k zesplatnění dluhu. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka na jistině 11 481,24 Kč a zároveň banka uplatnila právo na zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Žalobkyně tedy požaduje zaplacení částky 14 925,61 Kč, která se skládá z: nesplacené jistiny úvěru ve výši 11 481,24 Kč smluvní pokuty ve výši 3 444,37 Kč úroku ve výši 16,9% p.a. z částky 11 481,24 Kč od 2. 9. 2021 do zaplacení úroku z prodlení ve výši úrok výši 8,5 % p.a. z částky 11 481,24 Kč od 2. 9. 2021 do zaplacení Přes upomínky žalovaný žalobkyni spornou částku doposud dluží. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že banka u každé jednotlivé smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku dle § 84 -89 zák. č. 257/2016 Sb., provedla lustraci žalovaného v interních i externích databázích, zohlednila příjmy žalovaného, jeho výdaje na další stávající úvěry, náklad na domácnost, pokrytí potřeb dětí, životní minimum náklady na bydlení, provedla celkový skoring žalovaného. Doplnila tvrzení o tom, jaké splátky žalovaný na ten který úvěrový produkt provedl. Odkázala dále na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, dle kterého postačí, že listiny jsou věřiteli k dispozici ke dni sepsání smlouvy a jejich poskytnutí potvrdí svým podpisem dlužník na zákaznické kartě. U smlouvy č. 2 při prověřování úvěruschopnosti žalobkyně zjistila, že žalovaný je svobodný, bydlí v pronájmu, v domácnosti bydlí 2 osoby, nemá vyživované děti, příjem má ze zaměstnání 18 000 Kč, pozorovaný obrat na účtu je 14 924 Kč, měsíční splátky úvěru činí 1 758 Kč a výdaje na živobytí 5 000 Kč měsíčně, celkové započtené splátkové zatížení činí 6 322 Kč. U smlouvy č. 3 při prověřování úvěruschopnosti žalobkyně zjistila, že žalovaný je svobodný, bydlí v pronájmu, v domácnosti bydlí 1 osoba, nemá vyživované děti, příjem má ze zaměstnání 15 500 Kč, pozorovaný obrat na účtu je 14 459 Kč, měsíční splátky úvěru činí 4 000 Kč a výdaje na živobytí 8 000 Kč měsíčně, celkové započtené splátkové zatížení činí 3 592 Kč. Pokud jde o smlouvu č. 4 – smlouvu o kontokorentu, pak zde žalobkyně k výzvě soudu, jak stanovila dlužnou částku uvedla, že není pro ní možné uvést částku prostého čerpání a částku úhrady za celé smluví období, když na běžném účtu současně klient nakládá se svými vlastními peněžními prostředky, které nejsou vždy v celé jejich výši úhradami vyčerpaného úvěru. Následně doplnila tvrzení, že se jedná o přečerpanou částku 10 000 Kč, částku 1 176 Kč, která tvoří poplatky a částku 305,24 Kč představující neuhrazené úroky. Dále uvedla, že žalovaný vykazoval příjem ze zaměstnání 15 500 Kč, splátky úvěrů uvedl 1 758 Kč a výdaje na živobytí 5 000 Kč, bydlí v pronájmu a ve společné domácnosti jsou 2 osoby, nemá žádné vyživované děti. Dále byl předložen výpis z běžného účtu, z kterého bylo zjištěno, že v září 2018 činil zůstatek na účtu 41 639,32 Kč, což však zahrnovalo čerpání půjčky ve výši 60 000 Kč a příjem ve výši 15 304 Kč. V říjnu 2018 byl záporný zůstatek na účtu ve výši 5 025,72 Kč, příjem je zde ve výši 14 924 Kč. Za měsíc leden 2019 vykazoval zůstatek účtu opět zápornou hodnotu 4 465 Kč, v té době byla čerpána půjčka ve výši 57 000 Kč a 50 000 Kč, příjem byl ve výši 14 459 Kč. Z výstupu z konsolidovaného blacklistu bylo zjištěno, že žalovaný měl v únoru 2018 osobní úvěr, měsíční splátky činily 6 071 Kč, v červenci splátky činily 2 059 Kč měsíčně, vod září 2018 pak splátky činily 1 934 Kč měsíčně, suma zbývajících splátek byla 69 117 Kč + 71 141 Kč 73 165 Kč.

2. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 3. 2022 došlo k postoupení pohledávek na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena.

3. Pobyt žalovaného se soudu nepodařil zjistit, proto mu byl pro toto řízení ustanoven opatrovník. Opatrovník nárok neuznal. Pokud by soud připustil, že zde dluh je, pak vznesl námitku nedostatku nedostatečně prověřené úvěruschopnosti ze strany banky před poskytnutím jednotlivých půjček a z toho důvodu tedy namítl absolutní neplatnost smluv, dále pak nepřiměřenou výši sjednaných úroků, když v této přesahující výši jsou pak úroky absolutně neplatné a námitku promlčení. <i>4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ o.z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>5. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.</i> <i>6. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>7. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.</i> <i>8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 11. Návrhem na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 25. 3. 2019 (smlouva č. 1), akceptací návrhu z téhož, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 2022, předžalobní výzvou, tabulkou umoření, bylo prokázáno, že banka a žalovaný uzavřeli dne 25. 3. 2019 smlouvu o půjčce (správně zápůjčce), na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 36 pravidelných měsíčních splátkách vždy ke každému 17. dni v měsíci po 1 177 Kč, která zahrnuje i poplatek za pojištění, první splátka měla být splatná dne 17. 4. 2019 Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu a to ve výši 19,9% p.a.. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky a to oznámením o zesplatnění ze dne 9. 9. 2021.

12. Návrhem na uzavření smlouvy o konsolidaci [číslo] ze dne 2. 1. 2019 (smlouva č. 2), akceptací návrhu z téhož dne, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 2022, předžalobní výzvou, tabulkou umoření, bylo prokázáno, že banka a žalovaný uzavřeli dne 2. 1. 2019 smlouvu o půjčce (správně zápůjčce), na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 107 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 42 pravidelných měsíčních splátkách vždy ke každému 25. dni v měsíci po 3 317 Kč, která zahrnuje i poplatek za pojištění, první splátka měla být splatná dne 25. 1. 2019 Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu a to ve výši 11,2% p.a.. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky a to oznámením o zesplatnění ze dne 9. 9. 2021.

13. Návrhem na uzavření smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 25. 2. 2019 (smlouva č. 3), akceptací návrhu z téhož, Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 2022, předžalobní výzvou, tabulkou umoření, bylo prokázáno, že banka a žalovaný uzavřeli dne 25. 2. 2019 smlouvu o půjčce (správně zápůjčce), na jejímž základě poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit zápůjčku v 24 pravidelných měsíčních splátkách vždy ke každému 25. dni v měsíci po 983 Kč, která zahrnuje i poplatek za pojištění, první splátka měla být splatná dne 25. 3. 2019 Smlouva obsahuje i zápůjční úrokovou sazbu a to ve výši 11,9% p.a.. Žalovaný v rozporu se smlouvou zápůjčku řádně nesplácel, byl vyzván k splacení celé pohledávky a to oznámením o zesplatnění ze dne 9. 9. 2021.

14. Návrhem na uzavření smlouvy o kontokorentu [číslo] ze dne 15. 2. 2018 (smlouva č. 4), akceptací návrhu ze dne 15. 2. 2018, z Rámcové smlouvy o poskytování bankovních a platebních služeb ze dne 25. 3. 2013, návrhu dodatku ke smlouvě ze dne 14. 2. 2019 Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 2022, výzvou k úhradě dluhu a oznámením o převodu aktuálně čerpaného kontokorentu na samostatný technický účet banky, předžalobní výzvou, tabulkou umoření, bylo prokázáno, že banka a žalovaný uzavřeli dne 15. 2. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému finanční prostředky až do výše 5 000 Kč, tato částka byla 14. 2. 2019 navýšena na 10 000 Kč, byla sjednána zápůjční úroková sazby ve výši 16,9% p.a.,a žalovaný se zavázal se splácet bance úvěr tak, že za období předchozích 3 měsíců zajistí na běžném účtu kreditní obrat ve výši 25% celkové výše kontokorentu, splátky měly být hrazeny formou připsání jakékoliv příchozí transakce na běžném účtu žalovaného (čl. 4). Ve smlouvě byly sjednány podmínky ukončení smlouvy, porušení závazků ze smlouvy a tomu odpovídající oprávnění banky.

15. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

16. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky mimo jiné i z titulu 3 smluv o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky, tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud zato, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jako občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.

17. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření každé jednotlivé smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni proto v souladu s § 433 o. z. platí, že jako podnikatelka vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byla žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně jako bankovní poskytovatelka úvěru povinna provozovat svou činnost s odbornou péčí a se žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně (§ 86 a § 87) před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou.

19. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru plyne z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 201/2018) i Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015), nedávno jej pak výslovně zdůraznil Ústavní soud ČR ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kdy uvedl, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková‘‘. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Je sice skutečností, že všechna výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti dle režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb. O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU (druhého senátu) z 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.

21. Poskytovatel úvěru je tedy povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, v případě nezbytnosti též z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Na místě je přitom taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

22. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného předložila ohledně smlouvy č. 1, 2 a 3 pouze tabulku, kterou sama vyplnila zřejmě dle informací poskytnutých žalovaným, ke Smlouvě č. 1 lze připustit, že měla banka k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného za září a říjen 2018 a leden 2019, u smlouvy č. 2 a 3 a 4 však žádné výpisy z účtu již k dispozici neměla. Pokud jde o smlouvu č. 1, pak z těchto výpisů bylo zřejmé, že příjem žalovaného je velmi nízký, cca v průměru 15 000 Kč měsíčně, splácel v té době další závazky a jeho výdaje nebyly nijak dále zkoumány. U zbývajících smluv neměla banka podklady žádné, a pokud je snad měla, soudu je nepředložila. Odkázala dále na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, dle kterého postačí, že listiny jsou věřiteli k dispozici ke dni sepsání smlouvy a jejich poskytnutí potvrdí svým podpisem dlužník na zákaznické kartě. Soud se však s tímto závěrem neztotožňuje, neboť má za to, že pokud jsou předkládány listiny prokazující příjmy a výdaje žadatele, nebrání současná technika nijak tomu, aby tyto doklady byly například nafoceny mobilním telefonem a poskytovatelem uchovávány pro účely event. soudního řízení k prokázání splnění povinností poskytovatele dle zákona. Soud tedy uzavírá, že pouhý vyplněný tiskopis, který není ani žalovaným podepsán (jedná se o tabulku vytvořenou bankou) není dostatečným důkazem k prokázání, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost, která jí je zákonem č. 257/2016 Sb., tak jak bylo uvedeno shora, ukládána. Nebylo v řízení prokázáno, že by žalobkyně, resp. právní předchůdkyně ověřovala či vyžadovala doložení důkazů prokazujících příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti rezignovala. Není ani zřejmé, z jakého příjmu banka při uzavírání smluv vycházela, přitom žalovaný uváděl, že ve společné domácnosti žijí 2 osoby, že žije v pronájmu, je tedy zřejmé, že žalovaný minimálně musí mít prokazatelné výdaje na bydlení, běžnou spotřebu. Žalovaný uváděl, že má další závazky, uváděl jinou měsíční splátku, než jakou zjistila banka, k tomuto opět žádné důkazy předkládány nebyly, nebylo možné zjistit, jaká je platební morálka žalovaného, který v podstatě každý měsíc uzavírá smlouvy o zápůjčce či smlouvy o úvěru, aby si zajistil další finanční prostředky. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, resp. v tomto případě analýza provedena nebyla dostatečně a její provedení nebylo soudu prokázáno. Podepsaný soud má tedy s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např.. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

23. Příjmy, výdaje, osobní a majetkové poměry žalovaného nebyly dostatečně zjišťovány a ověřovány, a pokud snad ano, nebylo toto v řízení před soudem prokázáno. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo zcela formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost všech čtyřech smluv a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní, resp. od právní předchůdkyně obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu.

24. Soud tedy uložil žalovanému z titulu Smlouvy č. 1 zaplatit pouze částku 7 124 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil – žalovaný uhradil na poskytnutou částku 30 000 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 22 876 Kč (výrok I.a). Ve zbývající části nárok žalobkyně zamítl (výrok II.a). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

25. Soud dále uložil žalovanému z titulu Smlouvy č. 2 zaplatit pouze částku 35 148,41 Kč, která byla žalovanému poskytnuta a žalovaný jí do současné doby nevrátil – žalovaný uhradil na poskytnutou částku 107 000 Kč dle tvrzení žalobkyně pouze 71 851,59 Kč (výrok I b.). Ve zbývající části nárok žalobkyně zamítl (výrok II.b). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

26. Pokud jde o nárok z titulu Smlouvy č. 3, pak zde soud žalobu zamítl, neboť poskytnuto bylo bankou 20 000 Kč a žalovaný uhradil částku 20 887,71 Kč, tedy více, než byla jeho povinnost (výrok II.c).

27. Pokud jde o nárok z titulu Smlouvy č. 4, pak zde soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně nebyla schopna dostatečně tvrdit, jakým způsobem byla dlužná částka stanovena, jaká částka byla čerpána a jaká částka byla během trvání smlouvy ze strany žalovaného uhrazena. Za této situace nemohl soud stanovit výši event. bezdůvodného obohacení (výrok II.c).

28. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

29. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

30. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobce domáhal zaplacení částky 115 970,49 Kč s příslušenstvím, tj. jistina + úrok z prodlení při pětiletém plnění + úrok při pětiletém plnění. Soud u smlouvy č. 1 vzal za zjištěné, že předmětem sporu byla částka 228 551,15 Kč (21 214,29 + 9 016,073 + 17 348,87), u smlouvy č. 2 částka 140 006,55 Kč (73 626 + 31 291,32 + 35 088,59), u smlouvy č. 3 částka 11 458,59 Kč (6 203 + 2 636,67+ 2 617,97) a u smlouvy č. 4 částka 29 506,77 Kč (14 924,61 + 879,52+ 9 701,64). Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 18,5 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) pak soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

31. V souladu s § 29 občanského soudního řádu soud rozhodl o odměně ustanoveného opatrovníka. Odměna za výkon funkce opatrovníka vyplývá z ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a g), ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy tak činí odměna za jeden úkon ve výši 5 740 Kč a k tomu náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Za této situace tedy soud přiznal [anonymizováno] [jméno] [příjmení] odměnu dle § 7 bod 5, § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/96 Sb. za 3 úkony právní služby po 5 740 Kč (převzetí věci a 2x účast u jednání soudu), náhradu hotových výdajů za 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21% DPH ve výši 3 805,20 Kč Celkem se jedná o částku 21 925,20 Kč.

32. Podle § 140 odst. 2 o.s.ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát.

33. Soud dále rozhodoval dle § 149 o.s.ř. o povinnosti žalobkyně nahradit státu náklady nákladů ustanoveného opatrovníka a to v rozsahu jejího neúspěchu, tj. v rozsahu 81,5%, což představuje částku 17 869 Kč.

34. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.