18 C 224/2025

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČ IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 37 519,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 725 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 32 797,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % p.a. z částky 27 426 Kč od 25. 9. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala žalobou doručenou soudu dne 24. 9. 2025 zaplacení celkem částky 37 519,87 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci uzavřeli dne 4. 3. 2024 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, (dále jen „smlouva“) prostřednictvím komunikace na dálku. Podle ní poskytla žalobkyně žalovanému bezhotovostním převodem peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté finanční prostředky v celkové výši 58 910 Kč vrátit, když částka 12 134 Kč představuje obchodní úrok, částka 16 776 Kč administrativní poplatek. Žalovaný se zavázal splatit zápůjčku po 23měsíčních splátkách po 2 455 Kč, splatnost první splátky byla stanovena na 16. 4. 2024. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas. Dne 10. 8. 2025 došlo tak k zesplatnění. Do této doby uhradil žalovaný 10 060 Kč na jistině, 7 500 Kč na obchodních úrocích, 6 990 Kč na poplatcích za správu zápůjčky. Vzhledem k tomu, že do zesplatnění zápůjčky žalovaný nehradil řádně a včas, ocitl se v prodlení, vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokutu ve výši 6 000 Kč, přičemž na tuto nehradil ničeho a dále vznikl nárok na zaplacení smluvní pokutu za dobu od zesplatnění smlouvy do dne, ke kterému žalobkyni vyčíslila smluvní pokutu, t. do 24. 9. 2025 a to ve výši 1 206,74 Kč. Ani tuto částku žalovaný neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

4. Podle § 2392 odst. 1 o.z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

5. Podle § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

6. Podle § 1969 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem.

7. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

8. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

9. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodné obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Smlouvu č. , hodnota, ze dne 4. 3. 2024, Standardními informacemi o spotřebitelském úvěru, výpisem z běžného účtu žalobkyně, elektronickým výpisem informací ze systému zavírání smluv on-line prostřednictvím Klientského centra, obchodními podmínkami, sazebníkem úroků, poplatků a smluvních pokut, kopií občanského průkazu žalovaného bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 4. 3. 2024 smlouvu zápůjčce, na jejímž základě poskytla dne 4. 3. 2024 žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč, které byly žalovanému poskytnuty bezhotovostně na účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal zaplatit úvěr ve 24 měsíčnících splátkách po 2 455 Kč, úrok byl sjednán jako pevný ve výši 35 %, administrativní poplatek byl sjednán ve výši 699 Kč x 24, RPSN byla ve výši 107,9 %, celkové náklady úvěru činily 28 910 Kč, celkový dluh ke splacení tak činil 58 910 Kč. Součástí smlouvy o zápůjčce byl splátkový kalendář. Na pohledávku uhradil částku 25 275 Kč.

13. Z oznámení o zesplatnění zápůjčky ze dne 11. 8. 2025 bylo zjištěno, že z důvodu prodlení žalovaného s úhradou pohledávek prohlásila žalobkyně celou zbývající částku za splatnou ke dni 10. 8. 2025.

14. Z běžného účtu žalovaného za říjen až listopad 2023 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek byl 10 792,12 Kč a konečný byl v mínusu 9 730,19 Kč, byla provedena úhrada exekuce v říjnu 2023 ve výši 7 408 Kč, příjem od zaměstnavatele byl v listopadu 2023 ve výši 44 123 Kč a 7 544 Kč, za listopad až prosinec 2023 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek byl v mínusu 9 730,19 Kč a konečný 8 839,16 Kč, příjem od zaměstnavatele byl v prosinci 2023 ve výši 60 726 Kč, za prosinec 2023 -leden 2024 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek byl v mínusu 15 279,42 Kč a konečný v mínusu 10 451,13 Kč, příjem od zaměstnavatele byl v lednu 2024 ve výši 45 189 Kč. V listopadu a v prosinci 2023 byla evidována okamžitá úhrada ve výši 22 000 Kč. Předloženými výplatními páskami žalovaného bylo zjištěno, že v době od listopadu 2023 do ledna 2024 nemá evidované žádné srážky, výše mzdy odpovídá výpisu z běžného účtu.

15. Čestného prohlášení o příjmech a výdajích bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je v pracovním poměru od srpna 2001, měsíční výdaje na pravidelné splátky půjček uvedl 10 000 Kč, na průměrné měsíční výdaje 8 000 Kč, bydlí v nájmu a náklady činí 15 000 Kč, je ženatý, v domácnosti žijí 3 osoby, z toho 2 děti do 26 let bez vlastního příjmu.

16. Tato skutková zjištění jsou základem pro následující právní závěr soudu:

17. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce. Soud zde pouze uvádí, že mnozí poskytovatelé finančních prostředků označují uzavírané smlouvy jako smlouvy o zápůjčce, peněžní ústavy, zejm. pak banky tyto smlouvy označují jako smlouvy o úvěru. Zatímco předmětem smlouvy o úvěru může být pouze půjčení peněžních prostředků, předmětem smlouvy o zápůjčce může být půjčení nejen peněžních prostředků, ale i jakýchkoliv jiných zastupitelných věcí. Úvěr je vždy úročený, zápůjčka může být jak bezúročná, tak úročená. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou a vzniká již uzavřením, zatímco smlouva o zápůjčce je reálnou smlouvou a vzniká až přenecháním, resp. odevzdáním zapůjčené věci vydlužiteli. Čistě z právního hlediska je rozdíl především v tom, že předmětem úvěru jsou výhradně finanční prostředky, zatímco předmětem půjčky – přesněji zápůjčky – může být jakákoliv hmotná věc. Přesto má soud zato, že i v případě smlouvy o zápůjčce, je nutné aplikovat jako občanský zákoník, tak i zákon o spotřebitelském úvěru za situace, kdy je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně je předně poskytovatelem finančních prostředků.

18. Soud se nejprve zabýval platností smlouvy. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nutno aplikovat vedle občanského zákoníku i zákon o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel úvěru byl povinen jednat s odbornou péčí, čestně a transparentně, nezneužít své odborné ani hospodářské postavení (§ 433 o. z.; § 75 a 76 zákona o spotřebitelském úvěru) a před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých a přiměřených informací (§ 86 a 87 cit. zákona). Spotřebitelský úvěr lze poskytnout pouze tehdy, nevyplývajíli z posouzení důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet; porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy, přičemž spotřebitel je povinen vrátit jen poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem.

19. Zákon č. 257/2016 Sb. vychází ze zásady ochrany slabší strany, neboť spotřebitel je ve vztahu k poskytovateli fakticky znevýhodněn. Povinnost posoudit úvěruschopnost je proto uložena poskytovateli úvěru, od něhož se očekává profesionální, objektivní a obezřetné posouzení schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Povinnost soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru tuto povinnost splnil, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudky sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018), Nejvyššího správního soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 1 As 30/2015) i Ústavního soudu ČR. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 zdůraznil, že povinnost prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet chrání nejen spotřebitele a věřitele, ale i společnost jako celek; její opomenutí představuje zásah do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

20. Tyto závěry jsou použitelné i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., což potvrzuje rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C679/18, podle něhož je vnitrostátní soud povinen z úřední povinnosti zkoumat porušení předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit z něj důsledky stanovené vnitrostátním právem.

21. Posouzení úvěruschopnosti musí vycházet zejména z poměru mezi příjmy a výdaji spotřebitele, a to s ohledem na jeho aktuální i předvídatelnou finanční situaci. Poskytovatel úvěru nesmí vycházet pouze z nepodložených tvrzení spotřebitele a je povinen tato tvrzení ověřit (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539). Neníli ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná.

22. Žalobkyně na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že nahlédla do databáze – do centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku s negativním výsledkem, k dispozici měla 3 výpisy z běžného účtu žalovaného, sám žalovaný vyplnil formulář příjmů a výdajů. Bylo zjištěno, že žalovaný má splátky úvěru ve výši 10 000 Kč, toto žalobkyně u jednání soudu upřesnila tak, že se jedná o povolený kontokorent, zohlednila majetkovou situaci žalovaného interním skóringovým systémem a byl patrné, že se ve výdajové rešerži dlužníka naopak objeví určitá úspora, jelikož je očekávaná jejich konsolidace prostřednictvím poskytovaného úvěru ze strany žalobkyně, který ve svém důsledku takové to měsíční výdaj sníží. Rozdíl mezi vyhodnocenými příjmy a výdaji činil 14 368,05 Kč a při započtení nové splátky ve výši 7 021,38 Kč by rozdíl činil 7 346,67 Kč. S ohledem na výše uvedené vyhodnotila žalobkyně žalovaného jako bonitního.

23. Z předložených důkazů je zřejmé, se žalobkyně se blíže nezabývala osobním stavem žalovaného, jeho majetkovými poměry. Žalovaný uvedl, že je ženatý a má 2 vyživovací povinnosti, žalobkyně však dál nezkoumala příjem jeho manželky, věk a potřeby nezl. dětí, majetkové poměry rodiny, pokud měl žalovaný pravidelné měsíční platby ve výši 22 000 Kč, žalobkyně se nezaměřila na další zkoumání těchto výdajů (zda jde o zápůjčku, úvěr, v jaké výši byl poskytnut, jaká je jeho platební morálka apod.), z jakého titulu tedy tyto pravidelné platby ve výši nikoli obvyklé hradí. Pokud dále žalobkyně uváděla, že úvěr ve výši 10 000 Kč měsíčně, je povoleným kontokorentem, tak k tomuto žádné důkazy nenavrhla ani nepředložila. Z výpisů z běžného účtu je naopak zřejmé, že zůstatky na účtu žalovaného byly do 10 000 Kč, v jednom případě i v záporné výši, což mělo vést žalobkyni k obezřetnosti a event. si vyžádat výpisy z účtů za období delší. Nebylo tedy v řízení prokázáno, že by žalobkyně ověřovala či vyžadovala doložení všech důkazů prokazujících veškeré příjmy a výdaje žalovaného, na tyto skutečnosti rezignovala, neprováděla řádné zkoumání, které by vedlo k dostatečnému zjištění majetkových a osobních poměrů žalovaného. Podepsaný soud má s ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně uloženou jí zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018.

24. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost úvěrové smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se podřadí režimu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1,2 o.z., podle něhož je žalovaný povinen žalobkyni vrátit to, co od ní obdržel a doposud nevrátil jako svůj majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. Soud uložil žalovanému zaplatit pouze částku 4 725 Kč, když žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč a vrátil pouze 25 275 Kč (výrok I.).

25. Ve zbývajícím rozsahu pak nezbylo než žalobu zamítnout (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

26. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části v níž žalobce uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

27. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

28. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Při pětiletém plnění úroku z prodlení ve výši 11,5 % p.a. z jistiny 27 426 Kč se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 15 769,95 Kč, celkem tedy 53 289,82 Kč. Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 8,9 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.) pak soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

29. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.