18 C 229/2024

Plný text

Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Leonou Poplerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta : Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného 14 535 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 896 Kč do tří dnů od právní moci tohoto výroku rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 639 Kč s úrokem z prodlení ve výši 91,38 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z částky 14 535 Kč od 28. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 29. 8. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 535 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 8. 2. 2024 uzavřeli účastníci úvěrovou smlouvu prostřednictvím internetových stránek , Anonymizováno, .(dále též jen "Smlouva"). Při uzavření smlouvy byla ověřena identita žadatele, klient odeslal 1 Kč na bankovní účet žalobkyně, z čehož bylo patrné, kdo je majitelem účtu, lze tak učinit i zasláním kopie výpisu z účtu, což žalovaný učinil. Schopnost žadatele splácet úvěr žalobkyně zkoumala prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, SOLUS, Centrální evidence exekucí a insolvenčním rejstřík. Po důsledném credit scorignu, kdy přezkoumala další ukazatele – věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné, pak žalobkyně úvěr schválila. Poskytla žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal k úhradě dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši 330 Kč do 24 měsíců od jeho poskytnutí. Dále pak byly za poplatky sjednány další volitelné služby, a to poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč za urychlené poskytnutí úvěru na účet klienta do 60 minut po ověření jeho identity, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč za možnost odložit splatnost úvěru o měsíc v případě nečekané životní události, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč za zaslání informací o každé důležité události prostřednictvím SMS. V rámci druhé až osmé splátky se vynáší úrok pevnou částkou ve výši 490Kč, v rámci první a deváté až dvacáté čtvrté splátky se úrok nevynáší. Dne 8. 3. 20254 žalovaný uhradil částku 1 104 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, v souladu se smlouvou byly žalovanému účtovány smluvní pokuty a to 3x 500 Kč (10. 5. 2024, 10. 6. 2025 a 23. 4. 2024) dále pak byly účtovány vynaložené náklady 3 x 300 Kč (15. 4. 2024, 13. 5. 2024 a 10. 6. 2024). V souladu se smlouvou byl úvěr ke dni 28. 6. 2024 zesplatněn a žalovaný vyzván k zaplacení celého úvěru včetně smluvní pokuty. Žalobkyně se tak domáhala zaplacení částky 14 535 Kč, což představuje:- neuhrazenou jistinu ve výši 9 583 Kč- poplatek za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč- poplatek za SMS servis ve výši 196 Kč- Úroky ve výši 1 960 Kč- účelně vynaložené náklady ve výši 900 Kč- smluvní pokutu ve výši 1 500 KčŽalovaný dlužnou částku ani přes výzvy neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání dle § 115a o.s.ř., když uzavřel, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, zástupce žalobkyně s tímto postupem vyslovil souhlas již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný se k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud postupoval dle § 101 odst. 4 o.s.ř. a předpokládal tedy, že k tomuto postupu nemá námitek.

4. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 ZSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 ZSU. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.

11. Z úvěrové smlouvy - ID žádosti č. , hodnota, ze dne 8. 2. 2024, která byla uzavřena účastníky, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla k žádosti žalovaného peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, úrok byl sjednán dle splátkového kalendáře, žalovaný se zavázal zaplatit úvěr ve výši 13 760 Kč a dále poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 49 Kč, poplatek za prodloužení doby splatnosti ve výši 990Kč, jako korunový odklad, poplatek za online platbu ve výši 1% z převáděné finanční částky a poplatek za poskytnutí úvěru 330 Kč. Dále byly sjednány náklady spojené s upomínáním ve výši 300 Kč za měsíc vymáhání, smluvní pokuta ve výši 500 Kč v případě, že nebude úvěr v den splatnosti uhrazen. Dle splátkového kalendáře byl při první splátce úrok ve výši 0 %p.a., u druhé splátky ve výši 61,63 % p.a., u třetí splátky 64,15 % p.a., u čtvrté splátky ve výši 67,21 % p.a., u páté splátky ve výši 70,57 % p.a. u šesté splátky 74,29 % p.a. u osmé splátky ve výši 83,04 % p.a. a od deváté splátky byl ve výši 0 % p.a.

12. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že žalovanému bylo dne 8. 2. 2024 bezhotovostně na účet, který uvedl ve smlouvě poskytnuto celkem 10 000 Kč.

13. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný uhradil pouze první splátku, a to ve výši 1 094 Kč.

14. Výzvou ke splacení celé půjčky ze dne 28. 6. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě celého úvěru ve výši 14 665 Kč do 14 dnů od sepsání této výzvy.

15. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru. Soud se tedy nejprve zabýval otázkou, zda mezi účastníky smlouvy došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel, bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Při posuzování pak vychází především z informací poskytnutých spotřebitelem. Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele. Musí sám vyvinout potřebné úsilí, ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet, a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1As 30/2015-39). Úvěr pak může poskytnout jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná.

16. Povinnost soudu přihlédnout i bez návrhu k neplatnosti smlouvy o úvěru v daném případě plyne také z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob, potažmo společnosti jako celku, způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

17. Žalobkyně předložila potvrzení o provedení ověření bonity klienta, z které bylo možné zjistit, že klient uvedl příjem 46 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 9 000 Kč, zdroj příjmu klienta bylo uvedeno OSVČ, uvedl, že má 2 děti, a nemá žádné splátky u jiných společností. Žalobkyně dle tohoto potvrzení měla prověřit registry NRKI, SOLUS, CRIBIS s tím, že zde nemá žádné exekuce. Na výzvu soudu k doplnění a předložení důkazů vztahujících se ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla doplňující informace o tom, že žalovaný má jiné splátky, a to ve výši 5 658,45 Kč a splátky u žalobkyně ve výši 6 496 Kč. Žádné listiny, kterými by prokázala žalobkyně samotné prověřování poskytnutých údajů, které by prokazovaly, že by provedla ověření jakýchkoliv příjmů a výdajů žalovaného, na výzvu soudu nepředložila. Pouze se omezila na doplnění tvrzení, že vyhodnotila aktuální finanční situaci žalovaného dle bankovních a nebankovních registrů klientských informací, porovnala finanční situaci žalovaného podle částek životního minima, jeho kreditního skóre, využívala statistické modely, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta.

18. Ust. § 86 ZSU ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to ještě před vznikem závazku či jeho změnou. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální. Ustanovení § 86 odst. 1 ZSU výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, což nezbavuje věřitele povinnosti zjišťovat úvěruschopnost z jiných zdrojů. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a časem obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, když nejsou současně známy všechny ostatní výdaje žalovaného (závazky).

19. Podepsaný soud má tedy ohledem na popsaný zjištěný skutkový stav věci za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně, uloženou ji zákonem, jakožto poskytovateli spotřebitelského úvěru, řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, je absolutní neplatnost smlouvy. Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti poskytovatelem, které vede k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374/2015, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208/2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU/1192/2017 – 20 aj.), stejně tak v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR např. pod sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, k otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/2018. Žádné příjmy ani výdaje žalovaného, pokud vůbec byly zjišťovány a zejména pak ověřovány, žalobkyně soudu nepředložila. Žalovaný deklaroval svůj měsíční příjem, stejně tak deklarovaný příjem domácnosti, ani jeden z těchto příjmů však nebyl nijak ověřován, nebyly zjišťovány jeho náklady na bydlení, jeho náklady na výživu 2 dětí, nebylo zjišťováno, zda tyto děti žijí s žalovaným ve společné domácnosti či nikoli apod.

20. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla a toto proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, důsledkem tohoto postupu je tedy absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně vůči žalovanému se tak omezí na vrácení pouhého zůstatku jistiny poskytnuté ze smlouvy. Žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, žalovaný do současné doby uhradil 1 104 Kč dle tvrzení žalobkyně, proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 896 Kč (výrok I.).

21. Ve zbývajícím rozsahu pak nezbylo než žalobu zamítnout (výrok II.). Žalobkyně má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká žalobkyni teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

22. O nákladech řízení rozhodoval soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., dle kterého soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Věcí se rozumí předmět řízení, jak byl vymezen žalobou, a to v té její části, v níž žalobkyně uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 116/1967).

23. Příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neodděleně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2421/2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2010). Jestliže je žalobou kromě pohledávky požadováno také její příslušenství, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení. Soud musí o žalobou uplatněném příslušenství rozhodnout, aby tak vyčerpal celý předmět řízení (§ 152 odst. 2 o.s.ř.). Za účelem objektivního určení úspěchu ve věci nelze proto vycházet pouze z pohledávky (jistiny) samotné a opomenout příslušenství jako nedílnou součást předmětu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015). Úspěch ve věci je vždy nezbytné určit z celého předmětu řízení, a tudíž zohlednit taktéž žalobou uplatňované příslušenství pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Je-li předmětem řízení více samostatných nároků, je třeba určit i míru úspěchu ve věci ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 979-980).

24. S ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu soud posuzoval míru úspěchu ve věci jednak podle výše přiznané jistiny, ale současně i podle výše přiznaného úroku. Původně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 14 535 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z částky 14 535 Kč. Při pětiletém plnění úroku z prodlení se pak předmětem řízení vedle jistiny stala i částka 9 266 Kč, celkem tedy 23 801 Kč. Úspěch žalobkyně v řízení byl tedy jen ve výši 37,3 % a podle zásad výpočtu úspěchu účastníka ve věci jí pak nepřísluší náhrada nákladů řízení (výrok III.).

25. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.